ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3491.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3491/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců 1) J. V. , 2) J. V. , 3) A. V. , a 4) L. V. , všech zastoupených JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem Písek, Heydukova 101/2, proti žalované JANKA a. s., se sídlem Praha 5 - Radotín, Vrážská 143, IČO 00009075, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 780/18, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 549/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 17 Co 500/2011-311, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 40.399,48 Kč k rukám JUDr. Václava Kaliny, advokáta se sídlem Písek, Heydukova 101/2, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č. j. 11 C 549/2008-249 (ve spojení s usnesením ze dne 15. 8. 2011, č. j. 11 C 549/2008-284), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 230.442,85 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 10. 2001 do zaplacení, žalobu ohledně částek 43.553,70 Kč a 5,15 Kč s úroky z prodlení a ohledně úroku z prodlení z částky 34.287,15 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak poté, co jeho dřívějším rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č. j. 11 C 142/2002-89, bylo žalované uloženo zaplatit žalobcům částku 34.287,15 Kč s příslušenstvím, a řízení bylo vedeno ohledně dále požadované náhrady ušlého zisku za dobu, kdy jednáním žalované bylo žalobcům znemožněno podnikat s jejich nemovitostí - rekreačním zařízením ve S. – Z. Soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím soudu byla žalované v r. 2001 uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětné nemovitosti podle restitučních předpisů, žalobci se jejími vlastníky stali 25. 6. 2001, každý ideální ¼ celku. Žalovaná smlouvou ze dne 28. 6. 1991 pronajala předmětné rekreační středisko manželům H. na dobu deseti let a dodatkem nájemní smlouvy byla doba nájmu prodloužena do 30. 6. 2002. Tím, že po 1. 1. 1990 dala žalovaná nemovitost do nájmu jinému, porušila ust. §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a za období, kdy žalobci jako vlastníci ji sami nemohli užívat, vznikla jim škoda. Při zjištění výše ušlého zisku vyšel soud z výsledků obsáhlého znaleckého dokazování a čistý zisk manželů H. za období od 1. 6. 2001 do 30. 9. 2001 zjistil ve výši 149.547,21 Kč (po zaúčtování poměrné části odpisů ve výši 40.737,21 Kč), ve srovnatelném období roku 2002 činil rozdíl mezi celkovými příjmy a výdaji žalobců 264.730,- Kč a po zohlednění již pravomocně přiznané částky 34.287,15 Kč, činí nárok žalobců na náhradu za ušlý čistý zisk 230.442,85 Kč. Soud proto s odkazem na ust. §442 obč. zák. a §136 o. s. ř. žalobě v této části vyhověl a ve zbytku ji zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č. j. 17 Co 500/2011-311, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování a po zhodnocení důkazů dospěl ke shodnému závěru o výši ušlého zisku. Navržený důkaz revizním znaleckým posudkem shledal nadbytečným, ohledně účtování odpisů vycházel ze znaleckého posudku a jeho doplňku znalce Ing. Špilara a vypořádal se s dalšími námitkami žalované. Dovodil, že žalobci dostatečně objasnili, že provoz penzionu mohli zahájit do 1 měsíce od jeho převzetí a proč tak učinili s odstupem 2 měsíců, a pokud žalovaná poukazovala na to, že náklady spojené s provozem penzionu jsou i náklady na jeho vybavení, soud uvěřil žalobcům, že vybavení měli připraveno vlastní.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi jejími námitkami a neprovedly všechny navržené důkazy (revizní znalecký posudek, zprávu správce daně, daňové přiznání za roky 2001 a 2002 a účetnictví manželů H.). Nesprávné právní posouzení spatřuje ve stanovení výše ušlého zisku. Namítá, že soudy obou stupňů přijaly závěry znalce ohledně nákladové stránky a nevysvětlily, z jakého důvodu nepřihlížely ke všem nákladům vynaloženým v rozhodném období, ač mají povahu výdajů sloužících po delší dobu (práce malířské, údržbářské, pořízení vybavení apod.), a odvolací soud se nevypořádal s její argumentací ohledně povahy odpisů, že rozhodující je jejich ekonomická povaha jako nákladu, který je nutno vynaložit na tvorbu zisku, a žalobci také odpisy vykázali jako náklad pro účely daňové. V tomto smyslu opakuje své odvolací námitky, že pokud byl provoz penzionu v roce 2002 ztrátový, byly náklady žalobců na provoz vyšší než dosahované výnosy, a není tak možné požadovat ušlý zisk. Nesprávná skutková zjištění spatřuje v tom, že odvolací soud přejal závěry soudu prvního stupně, které odporují dílčím výsledkům dokazování a některým znalcovým závěrům, a to ohledně délky doby, po kterou nebylo možno penzion provozovat. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkami žalované, že po převzetí penzionu v roce 2001 museli žalobci vynaložit náklady též na nákup zařízení, v tomto směru považuje argumentaci soudu za nedostatečnou. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že soudy obou stupňů provedly všechny potřebné důkazy a v průběhu řízení se vypořádaly s námitkami žalované. V období od 22. 5. 2001 do 30. 9. 2001, za které měl být posuzován ušlý zisk, mají v roce 2001 H. a v roce 2002 V. přibližně stejný příjem z provozování penzionu. Různé druhy prací prováděných v roce 2002 nelze zahrnout do výdajů, neboť nejde o výdaje pro udržení zisku, ale o vylepšení stavu nemovitosti. Uvádějí, že teprve po odkupu spoluvlastnických podílů mohli manželé V. provádět zásadní opravy a údržbu, splácet úrok a jednotlivé splátky úvěru, a z toho vyplývá ztrátovost provozu penzionu v roce 2002. Uzavřeli, že žalovaná zcela účelově vytváří tvrzení, která jako dovolací důvody nemohou obstát, a navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 31. 12. 2012, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), a to v otázce, po jakou dobu nebylo možno penzion po převzetí provozovat, zda některé náklady (malování, natírání) byly nutné pro provoz penzionu, zda žalobce musel po převzetí penzionu vynaložit náklady na nákup zařízení, a nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav ohledně výše ušlého zisku žalobců. Namítá, že z hlediska nákladů na zisk soudy obou stupňů čerpaly svá zjištění z posudku znalce Ing. Špilara, aniž podrobně vysvětlily, z jakého důvodu nebylo k některým vynaloženým nákladům přihlédnuto, zda odpisy se považují za náklady spojené s provozem penzionu apod.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že soud měl či neměl určitému důkazu uvěřit.
Odvolací soud při svém rozhodnutí přihlížel pouze ke zjištěním čerpaným z důkazů, které byly v řízení provedeny, a vzal v úvahu okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a mají oporu v obsahu spisu; přesvědčivě zdůvodnil, proč vycházel ze znaleckého posudku Ing. Špilara a z jeho výpovědi a proč již další důkazy v odvolacím řízení neprováděl. Jeho zjištění ohledně výše zisku v rozhodném období vyplývají především ze znaleckého posudku, výslechů svědků a listinných důkazů. Při hodnocení důkazů přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a v jeho hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) ani z jiných hledisek se nepodává žádný logický rozpor.
Pokud jde o zjištění výše nákladů a výdajů z provozu penzionu, z nichž byla stanovena výše ušlého zisku žalobců za dané období, soud postupoval podle §127 o. s. ř. a ustanovil znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, neboť k posouzení těchto skutkových okolností je třeba odborných znalostí, a vycházel ze závěrů těchto posudků (znalce ing Švehly a znalce ing. Špilara) a z jejich výpovědí. K námitkám proti hodnocení znaleckých důkazů je třeba uvést, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., avšak odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení, neboť soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů. Soud hodnotí pouze přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.
Vzhledem k tomu, že nejde o případ, že by soud neměl pro svůj skutkový závěr podklad v provedených důkazech, nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány, není dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatelka sice uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., avšak v podstatě nesouhlasí se skutkovým stavem, jak byl v řízení ohledně výše ušlého zisku žalobců zjištěn. S právním závěrem odvolacího soudu o výši nároku žalobců nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkové závěry, jež v otázce výše nákladů potřebných na získání výnosů z podnikání vycházejí ze závěrů znalce, s nimiž nesouhlasí, a soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval jejími argumenty a podrobně se k nim nevyjádřil. Z obsahu dovolání je jednoznačné, že nejde o námitky nesprávného řešení otázek právních, nýbrž o výtku, že soud měl vzít určitou tvrzenou skutečnost za prokázanou, nebo naopak že neměl k účelovým tvrzením druhé strany přihlížet. Tyto námitky, týkající se zjištění skutkového stavu věci, jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jak je shora uvedeno.
Ani okolnost, že soud neprovedl další navrhované důkazy (revizní znalecký posudek a listinné důkazy), není vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Je třeba připomenout, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.). Neprovedení navržených důkazů může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V dané věci se o takový případ nejedná a soudy obou stupňů v odůvodnění rozhodnutí uvedly, proč některé z navržených důkazů pro nadbytečnost neprovedly.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacích důvodů uplatněných v dovolání správné, dovolací soud proto dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Náklady dovolacího řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon ve výši 8.272,- Kč za každého jím zastoupeného účastníka řízení (§1 odst. 2, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu těchto částek podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 40.399,48 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu