ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.972.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 972/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Statek Skalice a. s. , se sídlem ve Skalici u České Lípy 471, IČO 25448803, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, proti žalovanému Mysliveckému sdružení REBENKA , se sídlem ve Skalici u České Lípy 93, IČO 26621347, zastoupenému JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem v Praze 6, Mahulenina 1473/19, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 5.097.568,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 22 C 38/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2011, č. j. 73 Co 105/2011-124, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 10. 1. 2011, č. j. 22 C 38/2010-81, zamítl žalobu na zaplacení 5.097.568,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně po ústupu sněhové pokrývky provedla dne 16. 4. 2009 kontrolu na svých pozemcích, které jsou součástí honitby Skalice, a zjistila značné poškození porostů řepky ozimé a pšenice ozimé. Ještě týž den žalovanému uživateli honitby dopisem oznámila odhadovanou výši škody způsobené lesní zvěří s tím, že k upřesnění dojde až po sklizni plodin. Sklizeň řepky proběhla dne 9. 8. 2009 a žalobkyně dne 19. 8. 2009 žalovanému oznámila, že výše škody činí 3.072.616,- Kč. Dne 24. 8. 2009 byla skončena sklizeň pšenice a žalobkyně dne 3. 9. 2009 žalovaného informovala o tom, že výše škody činí 2.203.417,- Kč. Znaleckým posudkem Ing. Igora Hájka pak byla škoda na řepce upřesněna na 2.957.414,- Kč a škoda na pšenici na 2.140.154,- Kč, celkem tedy žalovaným dobrovolně neuhrazených 5.097.568,- Kč, přičemž tato škoda vznikala průběžně po celé vegetační období. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně uplatněnou škodu i její výši nesprávně koncipovala jako souhrn dílčích poškození vzniklých po celé vegetační období poškozených plodin, ke vzniku škody však podle §55 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále též jen „zákon o myslivosti“), nedochází až v okamžiku, kdy lze s jistotou určit jejich výši. Jestliže žalobkyně uplatnila svůj nárok dne 16. 4. 2009, byla povinna prokázat, že jí škoda vznikla v prekluzivní lhůtě 20 dnů před uplatněním, tedy v období od 28. 3. do 16. 4. 2009. Protože tak i přes poučení ze strany soudu podle §118a o.s.ř. neučinila, soud její žalobu zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č. j. 73 Co 105/2011-124, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení. Předpokladem pro přiznání náhrady škody způsobené lesní zvěří na zemědělských pozemcích je, že poškozený tento nárok řádně uplatní u uživatele honitby, přičemž počátek běhu dvacetidenní prekluzivní lhůty spadá do okamžiku vzniku škody, tedy do okamžiku, kdy zvěř polní plodiny a zemědělské porosty poškodí. Aby byl žalobce ve sporu o náhradu škody úspěšný, musí prokázat, že mu tato škoda vznikla v období 20 dnů, které předcházely uplatnění nároku na její náhradu u žalovaného. Zákon přitom nedává možnost se od tohoto závěru odchýlit ani v případě, kdy zjišťování případné škody by vzhledem k velikosti kontrolované plochy nebo nepříznivé klimatické či terénní podmínky bylo mimořádně obtížné. V projednávaném případě byl nárok žalobkyní uplatněn dne 16. 4. 2009, mohla být tedy úspěšná jen s požadavkem na náhradu té škody, která vznikla v období od 27. 3. (správně od 28. 3.) do 16. 4. 2009. Výši škody vzniklé v tomto období ale netvrdila, svá žalobní tvrzení i přes poučení soudu nedoplnila a soud prvního stupně proto správně žalobě nevyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje tím, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce spatřuje v otázce, zda lze okamžik vzniku škody podle §55 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti v případě opakovaného a zejména pravidelného působení stejného druhu zvěře na polní plodiny a zemědělské porosty na rozsáhlých plochách zemědělských pozemků „ztotožnit s okamžikem události, z níž škoda vznikla“, a v otázce, „zda se v tomto případě bude určovat výše škody za časový interval příslušného vegetačního období polních plodin a zemědělských porostů“. Má za to, že vznik škody podle citovaného ustanovení zákona o myslivosti lze ztotožnit s okamžikem události, z níž škoda vznikla, pouze v případě jedné události, kdy je škoda ihned zjistitelná a lze ji bez dalšího nahlásit. Jestliže však jde o více opakujících se událostí, které mají za následek vznik škody, lze výsledek zjistit až podle rozsahu sklizně, tedy až v tomto momentu vzniká škoda a začínají plynout lhůty podle zákona o myslivosti. V tomto případě pak u rozsáhlých pozemků není v možnostech zemědělce, aby je kontroloval každých 20 dnů a případné změny hlásil uživateli honitby. Navrhla proto zrušit jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka uplatnění nároku na náhradu škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech, vznikající opakovaným působením zvěře, u uživatele honitby nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání však není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §55 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti nárok na náhradu škody způsobené zvěří musí poškozený u uživatele honitby uplatnit u škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla.
Podle druhého odstavce tohoto ustanovení současně s uplatněním nároku na náhradu škody způsobené zvěří vyčíslí poškozený výši škody. Na polních plodinách a zemědělských porostech, u nichž lze vyčíslit škodu teprve v době sklizně, ji poškozený vyčíslí do 15 dnů po provedené sklizni.
Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené zvěří zaniká, nebyl-li poškozeným uplatněn ve lhůtách uvedených v odstavcích 1 až 3.
Citované ustanovení představuje specifickou úpravu způsobu uplatnění nároku na náhradu škody způsobené zvěří u uživatele honitby. Jeho podstatou je prekluze práva (zánik, k němuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti), nedodržel-li poškozený ve stanovených lhůtách předepsaný postup a neučinil-li odpovídající úkony k uplatnění nároku. Prekluze je poměrně výjimečně užívaný právní institut, který v daných souvislostech odpovídá přísně konstruované odpovědnosti uživatele honitby za škodu, jejíž vznik nemá možnost výrazněji ovlivnit. Tato odpovědnost je objektivní (bez ohledu na zavinění) a vzhledem k absenci tzv. liberačních důvodů je odpovědností absolutní. Je proto namístě striktní úpravou způsobu uplatnění nároku vytvořit podmínky k tomu, aby takto přísně pojatá odpovědnost byla kompenzována zvýšenými požadavky na poškozeného, který uplatňuje nárok na náhradu škody.
Podle výslovného znění první věty odstavce čtvrtého má prekluzivní účinek marné uplynutí každé ze lhůt upravených zákonem. Prvotní podmínkou k odvrácení prekluze je, aby poškozený uplatnil vůči odpovědné osobě požadavek na náhradu škody způsobené zvěří na polních plodinách. Pro tento úkon stanoví zákon lhůtu dvaceti dnů ode dne, kdy škoda vznikla (§55 odst. 1). Ohledně počátku běhu prekluzivní doby je třeba ne zcela jasnou dikci zákona vyložit tak, že vznikem škody se zde míní škodná událost, tedy každé jednotlivé zjistitelné a doložitelné škodlivé působení zvěře na zemědělské pozemky, polní plodiny a zemědělské porosty, od níž počíná běžet lhůta k uplatnění nároku u uživatele honitby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7218, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, publikovaný pod č. 8/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato fáze má tzv. notifikační charakter, neboť slouží zejména k ověření mechanismu škodlivého účinku působení zvěře a k závěru, zda je vůbec dán základ odpovědnosti. Proto je nutno tento úkon doplnit o vyčíslení náhrady, v němž poškozený sděluje charakter utrpěných újem a výši požadované částky. Podle toho, zda jde o škodu, která je zjistitelná dříve, než jsou poškozené porosty sklizeny, či nikoliv, rozlišuje se dvojí režim. V případě, že je rozsah škody zřejmý okamžitě, aniž by bylo nutno čekat dozrání nepoškozených plodin (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), je lhůta pro tento úkon spojena se samotným uplatněním nároku, tj. činí shodně dvacet dní počítaných od téhož okamžiku vzniku škody. Oproti tomu právě pro případy, kdy se poškození plodin v plném rozsahu projeví až poté, co byla provedena jejich sklizeň, tedy jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu, zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně (§55 odst. 2 věta druhá zákona).
V tomto směru je právní názor odvolacího soudu správný a v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Na těchto závěrech nic nemění ani okolnost, že škoda byla (mohla být) vyvolána opakujícími se škodnými událostmi a že s přihlédnutím k rozloze pozemků či klimatickým podmínkám bylo zjištění jednotlivých škodných událostí obtížné. Otázku, zda je nutné přihlédnout k rozlehlosti pozemků a k možnostem poškozeného je v pravidelných intervalech podle zákonných lhůt kontrolovat, je totiž nutno vyložit s ohledem na zmíněné vyšší požadavky na osobu poškozeného, které kompenzují absolutní odpovědnost uživatele honitby. Zákon zde vychází z předpokladu, že vlastník (uživatel) obhospodařující zemědělský pozemek stav výpěstků průběžně sleduje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, N 226/43 SbNS 541, bod 113), a vyžaduje tak od něj, aby v relativně krátké prekluzívní lhůtě odpovědnou osobu na vzniklou škodu a svůj zájem požadovat její náhradu upozornil, čímž patrně sleduje jak cíle preventivní (možnost zákroku proti zvětšování škody), tak reparační (včasné zajištění důkazních prostředků prokazujících původ a rozsah škody). Rozhodující přitom je, že prekluzivní doba má objektivní charakter, neboť počátek jejího běhu se odvíjí od objektivně dané okolnosti, jíž je zaznamenatelné škodlivé působení zvěře na pozemky či porosty (škodná událost vyvolávající škodu), nikoli od okamžiku, kdy poškozený skutečně nepříznivý následek zjistí (subjektivní prvek), a že tedy pro prekluzi relevantní okamžik může nastat dříve, než škodná událost z pohledu poškozeného vyjde najevo. Tento princip (obdobný vztahu subjektivní a objektivní promlčecí doby podle občanského zákoníku) pak jistě platí jak v případě opakovaných zásahů, tak i v případě rozlehlejších pozemků, neboť rozsah a charakter zásahu i rozsáhlost území, které může být poškozeno, se v rámci tohoto typu zvláštní odpovědnosti za škodu vztahuje jak na vlastníka dotčených pozemků, tak na uživatele honitby.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu