ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1332.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1332/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 370/4, proti žalovaným 1) P. V. , T., zastoupenému Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem Plzeň, U Zvonu 142/11, a 2) D. H. , M. L., zastoupenému JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Klíčová 199, o zaplacení částky 6.378.128,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 279/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. září 2013, č. j. 25 Co 313/2013-532, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41.285,- Kč, k rukám Mgr. Lukáše Kuhajdy, advokáta se sídlem Plzeň, U Zvonu 11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41.285,- Kč, k rukám JUDr. Ladislava Jiráska, advokáta se sídlem Mariánské Lázně, Klíčová 199, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2012, č. j. 7 C 279/2008-451, ve spojení s usnesením ze dne 4. 3. 2013, č. j. 7 C 729/2008-490, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 6.304.550,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 73.578,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 25 Co 313/2013-532, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 6.304.550,- Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku II. jej potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů a o nákladech státu. Dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nemovitosti – objektu hotelu Bílý dům v k. ú. V. D., kterou uzavřeli účastníci dne 25. 8. 1999, je pro absenci souhlasu obecního úřadu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. ve znění účinném do 2. 12. 1999 (dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), neplatná. Žalovaným proto na základě uvedené smlouvy nevznikla povinnost pojistit budovu hotelu, a není tak dáno porušení povinnosti jako jeden z předpokladů práva žalobce na náhradu škody, kterou požadoval po žalovaných (budova hotelu totiž vyhořela dne 17. 9. 1999 a Policií ČR nebyl zjištěn viník požáru). Odvolací soud přitom vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (na kterou odkázal), že i v případě, kdy je předmětem nájmu celá budova, je třeba předchozího souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 věty druhé výše citovaného zákona, nacházejí-li se v této budově místnosti určené k provozování obchodu a služeb. Současně uvedl (s ohledem na nález Ústavního soudu, ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2541/09), že v daném případě nelze dovodit ani souhlas neformální. Dále konstatoval, že „v době podání žaloby… neexistovala ustálená judikatura, která by smlouvy o pronájmu budov z požadavku souhlasu obecního úřadu vyjímala“ a že nelze říci, že by žalobce řízení zahájil v dobré víře v existenci práva, daného ustálenou interpretací zákona, což by se v důsledku změny judikatury ukázalo jako překonané (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2234/10).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem) včasné dovolání, které však není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelem označená otázka, zda při uzavření nájemní smlouvy, jejímž předmětem je celá budova, která obsahovala nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb, byl k její platnosti v době do 2. 12. 1999 vyžadován souhlas obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. totiž není dovolacím soudem rozhodována rozdílně (jak uvádí dovolatel), naopak v řešení této otázky je judikatura dovolacího soudu ustálena (srov. zejména rozhodnutí velkého senátu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 /uveřejněné pod číslem 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek/, a dále např. rozhodnutí z 12. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1108/2005, z 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3259/2006, z 19. 10. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4268/2009, z 17. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3551/2008, a z 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012). Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2901/2006, na které odkazuje dovolatel, představuje pouze ojedinělé vybočení z jinak dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Na řešení další dovolatelem vymezené otázky, zda platně uzavřená smlouva se následnou změnou právního názoru Nejvyššího soudu stane dodatečně od počátku neplatnou, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud tuto otázku neřešil, ale zabýval se odvolací námitkou žalobce, že mu nemůže jít k tíži nestálost judikatury týkající se nutnosti souhlasu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že náležitě a dostatečně vysvětlil, proč tak v daném případě nebyl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování, a odkázal přitom na i na rozhodnutí Ústavního soudu (viz výše). Uvedený závěr není v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu, na které poukazoval dovolatel (nález ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 635/09).
Nelze se ani ztotožnit s názorem dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, zda je dostatečný neformální souhlas obecního úřadu dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť obsahově jeho dovolací námitky v tomto směřují proti skutkovým zjištěním, že v daném případě nelze dovodit ani souhlas neformální (namítá, že za neformální souhlas je možno považovat např. kolaudační rozhodnutí ze dne 12. 6. 1992 či rozhodnutí obecního úřadu o určení domovního čísla), čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, resp. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2541/09, není případný, neboť citované usnesení Nejvyššího soudu bylo překonáno výše uvedeným rozhodnutím velkého senátu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. srpna 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu