ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.214.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 214/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Josefově, Maiselova 38/15, proti žalované Palatajkov spol s r. o. , se sídlem v Praze 1, Pštrossova 35/1508, IČO: 61249831, zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Freyova 82/27, o zaplacení částky 798.063,- Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty a částky 380.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 96/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2012, č. j. 16 Co 466/2011-148, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č. j. 27 C 96/2009-95, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 798.063,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení z titulu dlužného nájemného, tam specifikovanou smluvní pokutu a konečně částku 380.300,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení (výrok I.); výroky II., III. a IV. pak rozhodl o poplatkové povinnosti a o nákladech řízení státu a účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. února 2012, č. j. 16 Co 466/2011-148, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 798.063,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu (výrok I. – dále jen „potvrzující výrok I.“) a zrušil a vrátil k dalšímu řízení v části výroku I. ohledně povinnosti vydat bezdůvodné obohacení ve výši 380.300,- Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích III. a IV (výrok II.).
Jde-li o potvrzující výrok I. napadeného rozsudku, odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem (který je účastnicím řízení znám) a na jeho základě ve shodě se soudem prvního stupně především dovodil, že v případech nájemních smluv z 26. října 2001 a z 12. října 2006 šlo o obecný nájem podle §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemních smluv (dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že je opodstatněný nárok na dlužné nájemné (§671 obč. zák.), který – z tam uvedených příčin – není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a stejně tak i nárok na smluvní pokutu. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v tomto ohledu potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. února 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila, a to dovolacími námitkami, že „její činnost byla zcela mimořádná a v České republice ojedinělá“, že „v dané době existovaly dohody mezi žalovanou a žalobkyní, které uzavíraly minulá zastoupení Městské části Praha 1, kdy bylo přislíbeno, že vůči žalované bude postupováno tak, aby to pro obě strany bylo výhodné“ , že „tyto neformální dohody byly ze strany žalobkyně dlouhou dobu dodržovány“ a že „následně byl žalobkyní vyvíjen tlak na žalovanou, že pokud uplatní své kompensabilní pohledávky u soudu, budou zpřetrhány vztahy s Národním divadlem a narušeny dodávky kostýmů“ .
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (především dovolací námitkou, že „soud prvního stupně a i soud druhého stupně měly zejména provést účastnický výslech jednatele žalované, pana P., navrhovaný při jednání dne 1. 2. 2011“ ), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a už proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Odvolací soud se správně zabýval i otázkou, zda vymáhání dlužného nájemného je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přitom zmínil skutečnosti, které by podle jeho názoru mohly v daném případě vést k úvaze o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, a zdůraznil, že placení nájemného je prvořadou povinností nájemce a že z okolností uváděných dovolatelkou nelze na takový rozpor usuzovat. Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem k okolnostem případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalovaného (především jeho zájmu na řádném placení nájemného), neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. Nad rámec uvedeného lze dodat, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, dovodil, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Uvedený právní názor sdílí i v projednávané věci a s odkazem na své rozhodnutí ze dne 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, dodává, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro nějž by tento názor nebyl využitelný i ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení dlužného nájemného z nebytových prostor, či, jako v daném případě, z titulu obecného nájmu podle §663 a násl. obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu