ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2392.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2392/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně městské části Praha – Koloděje , se sídlem v Praze – Kolodějích, K Jízdárně 9/20, IČO: 00240338, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Hybernská 1007/20, proti žalovanému L. G. , zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Týnská 1053/21, o zdržení se užívání nebytových prostor pro účely pohostinství a restaurační činnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 81/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 28 Co 399/2013-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Pavla Hráška, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Týnská 1053/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (která se s odkazem na následnou kupní smlouvu, uzavřenou dne 13. října 2008 mezi TJ Slavoj Koloděje o.s., se sídlem v Praze – Kolodějích, V lipách 135/15 /dále jen „TJ Slavoj“/, jako prodávajícím a jí jako kupující, považovala za vlastnici budovy č. p. – jiná stavba, na parcele č. 760/6, zapsané na listu vlastnictví č. 527 pro k. ú. K., obec P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu – dále jen „předmětné nemovitosti“) se domáhala, aby se žalovaný zdržel užívání „nebytových prostor – kuchyňky a zázemí včetně sociálního zařízení – v budově č. p, jež se nachází na pozemku parc. č. 760/6, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 375 pro k. ú. K., obec P.“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), pro účely pohostinství a restaurační činnosti, tj. restaurace s pevnou provozní dobou a nabídkou hotových jídel. Žalobu odůvodnila konstatováním, že žalovaný v rozporu s kolaudačním rozhodnutím užívá nebytové prostory jako restauraci, ačkoliv měly být užívány jako šatny fotbalového klubu, sprchy, klubovny s kuchyňkou a zázemím s možností prodeje občerstvení omezeného na nápoje, balené potraviny, uzeniny a ohřev průmyslově zhotovených polotovarů.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. června 2013, č. j. 6 C 81/2012-116, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. prosince 2013, č. j. 28 Co 399/2013-172, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné.
Především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze podle rozhodné právní úpravy nyní pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila především nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení platnosti dřívější kupní smlouvy ze dne 12. července 1999 (uzavřené ohledně předmětných nemovitostí mezi ní jako prodávající a TJ Slavoj jako kupujícím) a následné nájemní smlouvy ze dne 7. června 2007 (uzavřené ohledně předmětných nebytových prostor mezi TJ Slavoj jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem). V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění; uvedené závěry platí i pro zjišťování obsahu jednostranných právních úkonů (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008). Kromě toho dovolatelka na neplatnost uvedených smluv usuzovala zčásti i ze skutkových tvrzení, která nově uplatnila v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. Dovolávala-li se navíc neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 7. června 2007 pro neurčitost předmětu nájmu, napadla řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nespočívá.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
K dovolací námitce, že „odvolací soud neposoudil platnost kupní a nájemní smlouvy v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu“ , konkrétně s právním názorem zaujatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, lze uvést následující. V citované věci odvolací soud nepřihlédl k námitce vztahující se k absolutní neplatnosti právního úkonu (tam výpovědi z nájmu), byť učiněné až v odvolacím řízení, a z tohoto důvodu dovodil, že nájemní poměr skončil na základě platné výpovědi z nájmu uplynutím příslušné výpovědní lhůty. V posuzovaném případě však jde o diametrálně odlišnou situaci, neboť odvolací soud (stejně jako před tím soud prvního stupně) se z pohledu námitek žalobkyně zabýval otázkou absolutní neplatnosti dřívější kupní smlouvy ze dne 12. července 1999 a následné nájemní smlouvy ze dne 7. června 2007, avšak dovodil, že z pohledu v té době uplatněných námitek žalobkyně jsou obě smlouvy platné. Ve skutečnosti tudíž oba soudy respektovaly právní názor, že soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti (srov. např. dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002), otázku absolutní neplatnosti uvedených smluv také z pohledu tehdy uplatněných námitek posuzovaly (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 29. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 937/2012, či z 29. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 669/2007), avšak dospěly k závěru, že smlouvy nejsou (z pohledu námitek, o nichž se procesně korektním způsobem dozvěděly) neplatné.
Směřovaly-li snad další dovolací výtky k tomu, že nájemní smlouva je neplatná (neboť nebytové prostory nejsou žalovaným užívány k účelům, k nimž byly stavebně určeny – §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. října 2005 zákonem č. 360/2005 Sb.), nelze přehlédnout, že odvolací soud zaujal v tomto ohledu právní názor, který je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na níž rovněž odkázal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012); lze však odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, či z 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že změnou provedenou s účinností od 19. října 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. bylo ustanovení §3 odst. 2 (týkající se povinnosti pronajímat nebytové prostory pouze k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny) ze zákona č. 116/1990 Sb. vypuštěno. Byť tedy do současné doby platí, že stavby (tj. i nebytové prostory) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem), nemá tato norma veřejného práva (obsažená nyní v ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů) s účinností od 19. října 2005 bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených zákonem č. 116/1990 Sb., takže s jejím porušením již nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), nýbrž jen sankce veřejnoprávní (o něž však v daném případě nejde). Uvedený závěr potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 360/2005 Sb. (dostupná např. v ASPI pod identifikačním číslem /ASPI ID/ LIT25659CZ); v poměru k předchozí úpravě obsažené v §3 zákona č. 116/1990 Sb. totiž mimo jiné uvádí, že „pro nadbytečnost byl vypuštěn stávající odstavec 2, neboť způsob užívání je z hlediska stavebního upraven stavebním zákonem a porušení stanovených podmínek je správním deliktem“ .
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud usoudil, že právní předchůdkyně žalobkyně (TJ Slavoj) byla (na základě kupní smlouvy ze dne 12. července 1999) ke dni uzavření nájemní smlouvy ze dne 7. června 2007 vlastníkem nemovitosti (oprávněným s ní nakládat), v níž se předmětné nebytové prostory nacházejí, a že žalovaný provozováním hostinské činnosti v nebytových prostorách neoprávněně nezasahuje do vlastnického práva žalobkyně, neboť k tomu má platný právní důvod (v podobě nájemní smlouvy ze dne 7. června 2007), je z hlediska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci a jeho obsahové konkretizace jeho rozsudek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Již jen v závěru a nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že postup žalobkyně je v jistém směru protismyslný, jestliže se na straně jedné v řízení dovolává absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. července 1999 a nájemní smlouvy ze dne 7. června 2007 (a v důsledku toho tudíž neoprávněného užívání předmětných nebytových prostor žalovaným) a na straně druhé se domáhá zdržení se užívání nebytových prostor ze strany žalovaného pouze pro účely pohostinství a restaurační činnosti (tedy jakoby nebytové prostory byl žalovaný oprávněn /na základě nájemní smlouvy ze dne 7. června 2007/ užívat, avšak nikoliv pro účely pohostinství a restaurační činnosti, což ostatně snad koresponduje s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě).
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu