ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2716.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2716/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, v právní věci žalobkyně ELMAD spol. s r. o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČO 15771318, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, o zaplacení 155.754,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 219/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 18 Co 318/2013-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, č. j. 16 C 219/2010-80, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 155.754,- Kč, rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 18 Co 318/2013-116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek, změnil však jeho výši. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé žalobkyni jako pronajímatelce bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného je promlčeno, neboť se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), která počíná dnem omezení vlastnického práva. Vznesenou námitku promlčení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť „žalobkyni objektivně nic nebránilo uplatnit nárok včas“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod číslem 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 – ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (zda se nárok na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva řídí obecnou právní úpravou promlčení podle občanského zákoníku a jak je na onu námitku promlčení třeba nahlížet) posouzena jinak.
Z uvedené judikatury plyne, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva. Nelze proto souhlasit s dovolatelkou, že běh promlčecí doby u sporného nároku na náhradu za omezení vlastnického práva započal až dnem účinnosti stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS – st. 27/09, protože právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné, podstatné je z tohoto hlediska jeho včasné uplatnění.
V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126). Neshledal-li odvolací soud na straně ani jedné z účastnic konkrétní důvody, které bránily žalobkyni uplatnit nárok včas, není jeho úvaha nepřiměřená.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu