ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2830.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2830/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. L. M. , T., zastoupeného Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem Brno, Koliště 259/55, proti žalovanému DRUKOV družstvo , se sídlem Brno, Cejl 18, IČO 00030309, o zaplacení částky 256.956,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 251/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2013, č. j. 44 Co 81/2012-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (zastoupen advokátem) podal včasné dovolání proti rozsudku ze dne 25. 9. 2013, č. j. 44 Co 81/2012-206, kterým Krajský soud v Brně (odvolací soud) potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 16. 8. 2011, č. j. 43 C 251/2006-180, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 256.956,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou a rozhodnuto o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), což je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), bez jejíhož splnění nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel však nikterak nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání, přičemž ani z jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti považuje v dané věci za naplněný. Odvolacímu soudu sice vytýká nesprávné právní posouzení existence příčinné souvislosti, avšak není zřejmé, zda má za to, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena či zda se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či snad, zda je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Pokud (v rámci svých námitek proti závěru odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti) poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4575/2009, s tím, že výpověď z nájmu nebytových prostor ze dne 18. 7. 2001, kterou mu dal žalovaný, je pro neurčitost neplatná, je třeba zdůraznit, že na posouzení otázky (ne)platnosti této výpovědi napadené rozhodnutí nespočívá. Totéž platí i o jeho odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3720/2011, z 14. 3. 2001, sp. zn. 26 467/200, z 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, z 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, a z 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010), na základě nichž dovozoval, že po doručení neplatné výpovědi nájemní vztah mezi ním a žalovaným nezanikl a že tedy nájemní smlouva, kterou poté uzavřel žalovaný s panem R., je absolutně neplatná pro nemožnost plnění. Jeho ostatní výtky pak představují nezpůsobilý dovolací důvod (směřují proti skutkovým zjištěním, popř. jimi namítá vady řízení). Lze tedy uzavřít, že dovolatel ve skutečnosti požaduje, aby dovolací soud rozhodl jinak než soud odvolací, avšak ani toto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu