ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2959.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2959/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. Č. , H., zastoupeného JUDr. Markem Pourem, advokátem se sídlem v Přerově I – Městě, Bartošova 1729/9, proti žalovanému DRUŽSTVU STŘÍTEŽ , se sídlem ve Stříteži nad Ludinou 228, IČO: 00149691, zastoupenému JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, o zaplacení částky 649.745,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 114/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. února 2013, č. j. 12 Co 302/2012-210, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. února 2013, č. j. 12 Co 302/2012-210, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 14. prosince 2011, č. j. 15 C 114/2009-166, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 649.745,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu vypořádání majetkového podílu z transformace žalovaného družstva ve smyslu §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 8. září 2011, č. j. 12 Co 168/2011-144, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Přerově (soudu prvního stupně) ze dne 12. května 2010, č. j. 15 C 114/2009-75, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 15 C 114/2009-166, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 649.745,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 7. února 2013, č. j. 12 Co 302/2012-210, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav. Bývalé Zemědělské družstvo Střítež se sídlem ve Stříteži nad Ludinou (nyní DRUŽSTVO STŘÍTEŽ – dále též jen „Družstvo“, resp. „transformované družstvo“) vypočetlo majetkový podíl z transformace, a to žalobci ve výši 132.474,- Kč a jeho manželce L. Č. ve výši 1.012.188,- Kč. Dne 17. října 1992 schválila valná hromada oprávněných osob transformační projekt, jehož přílohou byly též stanovy transformovaného družstva (dále jen „Stanovy“). Poté (konkrétně dne 12. listopadu 1992) stanovy schválila také členská schůze Družstva. Podle Stanov bylo podmínkou pro zachování členství v Družstvu po transformaci splacení minimálně vstupního členského vkladu v částce 20.000,- Kč do 31. prosince 1992. Následně do šesti měsíců od vzniku členství musel člen transformovaného družstva uhradit doplatek do výše základního členského vkladu, který činil 40.000,- Kč; jinak mu členství v Družstvu zaniklo. Současně Stanovy určovaly, že podílel-li se člen Družstva na transformaci, je povinen vnést do něj celý svůj majetkový podíl z transformace, přičemž přesahoval-li tento podíl základní členský vklad, tvořila část, o kterou ho převyšuje, další členský vklad. Při zániku členství za trvání Družstva měl pak dosavadní člen nárok na vypořádací podíl vypočtený způsobem uvedeným ve Stanovách. Na rozdíl od své manželky, která byla členkou Družstva před transformací i po transformaci (své členství v Družstvu ukončila až ke dni 30. prosince 2005) se žalobce nestal členem transformovaného družstva. Manželka žalobce převedla smlouvou ze dne 29. března 1993 žalobci část svého majetkového podílu z transformace ve výši 837.271,- Kč (dále jen „Smlouva ze dne 29. března 1993“) a naopak smlouvou ze dne 6. srpna 1993 převedl žalobce své manželce část majetkového podílu z transformace ve výši 20.000,- Kč (dále jen „Smlouva ze dne 6. srpna 1993“). Dopisem ze dne 30. listopadu 2004 adresovaným Družstvu požádal žalobce o vypořádání (vydání) majetkového podílu z transformace v celkové výši 949.745,- Kč. V návaznosti na to uzavřel s Družstvem dne 20. ledna 2005 písemnou dohodu o vypořádání majetkového podílu (dále jen „Dohoda o vypořádání majetkového podílu“), v níž si mimo jiné ujednali, že vyplatí-li Družstvo žalobci v tam stanovených termínech částku 750.000,- Kč, odpouští mu pro ten případ zbývající část pohledávky ve výši 199.745,- Kč. Družstvo mu však do současné doby uhradilo pouze částku 300.000,- Kč. Součástí zjištěného skutkového stavu byla rovněž zjištění, že Dohodu o vypořádání majetkového podílu podepsal za Družstvo toliko předseda jeho představenstva a že podle údajů zapsaných v obchodním rejstříku měli v rozhodné době podepisovat právní úkony, pro něž byla předepsána písemná forma, alespoň dva členové představenstva Družstva.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že Smlouvou ze dne 29. března 1993 L. Č. platně převedla žalobci svoji pohledávku za Družstvem ve výši 837.271,- Kč, představující část jejího nároku na vypořádání majetkového podílu z transformace (§13 odst. 3 transformačního zákona), a to v režimu §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření dotčené smlouvy (dále jen „obč. zák.“); totéž pak dovodil i ohledně zpětného převodu majetkového podílu ve výši 20.000,- Kč z žalobce na jeho manželku, který byl realizován Smlouvou ze dne 6. srpna 1993. Poté dovodil, že žalobci svědčil nárok na vypořádání majetkového podílu z transformace v celkové výši 949.745,- Kč, jenž se stal splatný uplynutím dne 17. října 1999. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že jako oprávněné osobě, která se nestala členem transformovaného družstva a neprovozovala zemědělskou výrobu, mu měl být majetkový podíl z transformace vypořádán v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, neboť v tomto ohledu se s Družstvem nedohodl jinak (§13 odst. 3 transformačního zákona). V této souvislosti zdůraznil, že Dohoda o vypořádání majetkového podílu je absolutně neplatná, jelikož za Družstvo ji nepodepsali alespoň dva členové představenstva; nárok žalobce na vypořádání majetkového podílu z transformace jí proto zůstal nedotčen. Uzavřel, že bylo-li tedy žalobci uhrazeno na uvedený nárok do současné doby pouze 300.000,- Kč, oprávněně se proti Družstvu domáhá zaplacení zbývající částky 649.745,- Kč. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnil ji především konstatováním, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ . Za „podstatnou“ pro posouzení dané věci přitom označil otázku, „zda žalobce mohl převáděný ‘majetkový podíl’ vůbec v minulosti, jako nečlen družstva, od své manželky, jako členky družstva, nabýt a nestát se současně členem družstva“ . Ve vztahu k řešení uvedené otázky zejména namítl, že majetkový podíl L. Č. se v důsledku jejího členství v Družstvu po transformaci stal členským vkladem (podílem), jenž byl v celé výši vložen do majetku Družstva, a pokračoval, že za této situace L. Č. nemohla část svého majetkového podílu z transformace platně převést na žalobce (svého manžela) jako „nečlena“ Družstva, ledaže tak učinila za účelem vzniku jeho členství v transformovaném družstvu. Dodal, že pak by se ovšem u něj nejednalo o majetkový podíl ve smyslu §13 odst. 3 transformačního zákona, který se oprávněné osobě vydává v plné výši, nýbrž o členský podíl, při jehož vypořádání se postupuje podle zásad stanovených v §233 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Vyjádřil přesvědčení, že byť tedy i nároky na vydání majetkového podílu podle transformačního zákona jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby, lze s nimi takto nakládat pouze za situace, kdy se oprávněná osoba nestala členem transformovaného družstva. Podle jeho mínění proto nemůže být správný právní názor o platnosti převodu části „majetkového podílu“ L. Č. (členky Družstva před transformací i po transformaci) na žalobce, resp. o tom, že částka představující převedený „majetkový podíl“ zůstala majetkovým podílem podle transformačního zákona. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak (pro daný případ občanský soudní řád jinak nestanoví), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě jde o rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno, přičemž toto rozhodnutí spočívá na posouzení otázky hmotného práva (otázky platnosti Smlouvy ze dne 29. března 1993), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému pozemku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), vyplývá, že nárok na vydání podílu podle transformačního zákona je pohledávkou, kterou lze převádět na jiné osoby. Přitom platí, že osoba, která nabude převodem podle §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pohledávky za družstvem, má stejný nárok na vypořádání podle tohoto zákona a podle transformačního zákona jako převodce pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 29 Cdo 1929/98, uveřejněný pod č. 53/99 časopisu Soudní judikatura). Již v rozsudku ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněném pod č. 114/99 časopisu Soudní judikatura, však Nejvyšší soud rovněž dovodil, že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá nárok na vydání majetkového podílu z transformace. Opakovaně také vyložil (srov. např. rozsudek z 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněný pod č. 54/2004 časopisu Soudní judikatura a pod č. 74/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný pod č. 22/2005 časopisu Soudní judikatura), že došlo-li k transformaci družstva, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí a že případný nárok takové osoby „na vydání majetkového podílu“ (nikoli však podle transformačního zákona) pak mohl vzniknout (při absenci jiné dohody) nejdříve okamžikem ukončení jejího členství v transformovaném družstvu (viz např. i rozhodnutí Ústavního soudu z 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97, a z 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/2001). Jinak řečeno, stal-li člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu §13 transformačního zákona, členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání ustanoveními §233 a §234 obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněný pod č. 58/2002 časopisu Soudní judikatura), popřípadě stanovami transformovaného zemědělského družstva (viz citované rozhodnutí Ústavního soudu z 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97). S přihlédnutím k uvedenému lze tudíž shrnout, že byť je nárok na vydání majetkového podílu z transformace nárokem vzniklým ze zákona, který je ve smyslu ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb. převoditelný na jiné osoby, oprávněné osobě (členu původního družstva) vzniká pouze za předpokladu, že se nestane členem transformovaného družstva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 1470/2008, a ze dne 17. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 1582/2008).
V projednávaném případě je nepochybné, že žalobci jako nečlenu transformovaného družstva byl jeho majetkový podíl (ve výši 132.474,- Kč) vypořádán. Jeho manželka L. Č. byla členkou družstva před transformací a stala se rovněž členkou transformovaného družstva. Za této situace byla povinna svůj majetkový podíl vnést do transformovaného družstva s tím, že částka přesahující základní členský vklad tvořila další členský vklad; při zániku členství za trvání družstva měl pak dosavadní člen nárok na vypořádací podíl (čl. VII. a VIII. Stanov). S přihlédnutím k uvedenému neměla tudíž L. Č. nárok na vydání majetkového podílu, a proto jí ani nevznikla pohledávka za Družstvem, kterou by mohla platně převést na žalobce. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) dovodil, že L. Č. Smlouvou ze dne 29. března 1993 žalobci platně převedla (postoupila podle §524 a násl. obč. zák.) svoji pohledávku za Družstvem ve výši 837.271,- Kč, která měla představovat část jejího nároku na vypořádání majetkového podílu z transformace (§13 odst. 3 transformačního zákona), nelze – s přihlédnutím k citované judikatuře – pokládat jeho právní posouzení věci za správné.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu