ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3873.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3873/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu Tř. kpt. Jaroše 1943/30 , se sídlem Brno, Tř. kpt. Jaroše 1943/30, IČ: 26957281, zastoupeného Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 5a, proti žalovanému IRAN – AUSTRIA INVESTMENT COMPANY s. r. o. , se sídlem Brno, Třída kpt. Jaroše 1932/13, IČ: 25529269, o zaplacení částky 151.131,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 183/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2013, č. j. 49 Co 178/2011-156, ve spojení s usnesením ze dne 5. 8. 2013, č. j. 49 Co 178/2011-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal včasné dovolání proti rozsudku ze dne 29. 5. 2013, č. j. 49 Co 178/2011-156, ve spojení s usnesením ze dne 5. 8. 2013, č. j. 49 Co 178/2011-166, kterým Krajský soud v Brně (odvolací soud) potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 31. 3. 2011, č. j. 33 C 183/2008-103, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 151.131,- Kč s příslušenstvím, ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“, odmítl, neboť zčásti trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o.s.ř.) odstraněny a pro které nelze v řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno jednak na závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně skutečnosti, že žalovaný byl v rozhodném období vlastníkem bytových jednotek, ohledně nichž měl dlužit na platbách na náklady spojené se správou domu a pozemku, a dále rovněž na závěru, že neunesl ani břemeno důkazní ve vztahu ke skutečnostem, z nichž měla vyplývat výše jeho nároku. Dovolatel sice zpochybnil oba tyto závěry, nicméně pokud brojil proti prvému z nich, dovolání v tomto směru postrádá řádné vymezení toho, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.zn. 29 NSCR 55/2013). Pokud dovolatel dovozoval přípustnost z toho, že napadené rozhodnutí spočívá „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, je třeba zdůraznit, že z dovolání musí být nejen patrno, při řešení jakých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale musí být rovněž zjevné, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel však neoznačil žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud při řešení otázky neunesení břemene tvrzení odchýlit. Pokud přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se „dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, i v tomto případě přípustnost nedostatečně vymezil, neboť neuvedl rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterém by již byla tato otázka vyřešena, a nyní by měla být dovolacím soudem posouzena odlišně. Dovolání proto v této části trpí vadami (chybí obligatorní náležitost dovolání – srov. §241a odst. 2 o.s.ř.), pro které nelze v řízení pokračovat.
Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemohou ani další námitky nesprávného právního posouzení otázky neunesení důkazního břemene (ohledně které již byly podmínky přípustnosti obsahově řádně vymezeny), naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř., neboť ani odlišné vyřešení této otázky by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp.zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu