ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.4299.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 4299/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 5 , IČO: 48030678, se sídlem Praha 5, V Cibulkách 22, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem Praha 10, Vyžlovská 2244/38, proti žalovanému R. Š. , P., adresa pro doručování P., zastoupenému Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 640/45, o zaplacení částky 142.850,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 286/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2012, č. j. 20 Co 172/2012-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 30. 6. 2009 se žalobce domáhal zaplacení částky 142.850,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný od měsíce srpna roku 2000 neplatí ničeho za služby spojené s užíváním bytové jednotky v domě v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“).
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 17 C 286/2010-39, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 64.459,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, a výrokem II. zastavil řízení (pro částečné zpětvzetí žaloby) ohledně částky 78.391,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci a o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného (směřujícímu proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a proti souvisejícímu nákladovému výroku IV.) Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 6. 2012, č. j. 20 Co 172/2012-62, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v nákladovém výroku IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (dále jen „výrok o nákladech odvolacího řízení“).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti jeho potvrzujícímu výroku a výroku o nákladech odvolacího řízení) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. června 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o. s. ř.”) - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání (§236 odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k tomuto nákladovému výroku napadeného rozsudku není uplatněný dovolací důvod nijak obsahově konkretizován. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky z 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky z 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud výslovně (ani mlčky) neřešil otázku, zda v daném případě jde o věc občanskoprávní či obchodněprávní, je proto – s ohledem na výši peněžitého plnění, o němž rozhodl napadeným (potvrzujícím) výrokem – zapotřebí zkoumat, zda se v souzené věci neprosadí omezení stanovené jako překážka přípustnosti dovolání pro věci obchodní v §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V projednávané věci se žalobce domáhá zaplacení částky 64.459,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrad za služby spojené s užíváním bytu ve vlastnictví žalovaného. Jde tak o spor vzniklý z jednání shromáždění společenství vlastníků ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., neboť rozhodování o výši příspěvků členů společenství na správu domu a pozemku, jakož i o výši záloh na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb spadalo podle článku VII odst. 3 písm. f), g) a h) Vzorových stanov společenství vlastníků jednotek (příloha Nařízení vlády č. 371/2004 Sb., jež bylo zrušeno k 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem) do působnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek. Nejvyšší soud přitom dovodil (viz usnesení z 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 37/2011, uveřejněné pod č. 45/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že řízení ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých (§9 odst. 3 písm. u/ o. s. ř.) je obchodní věcí ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z řečeného vyplývá, že v posuzovaném případě dovolatel napadl potvrzující výrok, jímž odvolací soud rozhodl v obchodní věci ohledně částky 64.459,- Kč (s příslušenstvím, k němuž se při posouzení otázky přípustnosti dovolání nepřihlíží); dovolání tedy směřuje proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100.000,- Kč a jeho přípustnost proto nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) či c) o. s. ř., neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. to výslovně vylučuje.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku), proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení (obsažené v napadeném rozsudku) o možnosti podat dovolání. Je tomu tak proto, že takovéto poučení přípustnost dovolání – nestanoví-li ji zákon – nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 140 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., jakož i o skutečnost, že žalobci (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu