ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.734.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 734/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně obce Chotýšany , se sídlem v Chotýšanech 54, zastoupené JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovanému Ing. F. T. , P., zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 169/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2013, č. j. 22 Co 571/2012-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Josefa Čecha, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. srpna 2012, č. j. 6 C 169/2008-189, ve spojení s usnesením ze dne 16. dubna 2013, č. j. 6 C 169/2008-229, zamítl žalobu, aby žalovaný vyklidil „pozemek p. č. 983 a pozemek p. č. 979/1 v k. ú. M. u Ch., které jsou zapsány na LV č. 10001 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště v Benešově pro k. ú. M. u Ch.“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“, či „pozemek p. č. 983“ a „pozemek p. č. 979/1“) tak, že odstraní plot postavený na těchto pozemcích, jehož poloha je zakreslena na grafické příloze č. 7 znaleckého posudku č. 125-2/2011, ze dne 15. srpna 2011, silnou čarou v geometrických bodech 175-39, 164-3, 175-38, 175-14, 175-56, 175-58, 25, 39, 40, 164-12; současně zamítl žalobu i v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovaný odstranil část dřevěné kolny, postavené na pozemku p. č. 979/1, jejíž poloha je zakreslena šrafováním na Měřičském náčrtu ze dne 19. července 2011 – grafická příloha č. 5 znaleckého posudku č. 125-2/2011 ze dne 15. srpna 2011. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. září 2013, č. j. 22 Co 571/2012-241, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť toto rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatelka takový (nezpůsobilý) dovolací důvod rovněž uplatnila, a to dovolacími námitkami, jimiž se pokoušela zpochybnit správnost právního názoru o existenci dobré víry žalovaného.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. postupoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno především na právním názoru, že žalovaný jako oprávněný držitel (§129 odst. 1 ve spojení s §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2004 – dále jen „obč. zák.“) se stal vlastníkem sporných částí předmětných pozemků na základě vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.), neboť je měl nepřetržitě v držbě od roku 1978 do roku 2004.
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může v případě vydržení vlastnického práva rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro úplnost zbývá dodat, že skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, byla předpokladem vydržení i v době před 1. lednem 1992 (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96). Citovaná judikatura je tudíž využitelná i pro účely posouzení otázky vydržení vlastnického práva k věci, jejíž držby se domnělý vlastník chopil v době před zmíněným datem. Zbývá dodat, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod C 1068 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněném pod C 836 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se Nejvyšší soud vyjádřil k posuzování právní otázky, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Dovodil, že pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však zpravidla nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný pod C 1399 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný na straně 101 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní rozhledy). Souhrnné stanovisko k uvedené otázce zaujal dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném pod C 3670 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013). V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném pod C 4451 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolací soud dovodil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
V projednávané věci se odvolací soud zabýval zjištěnými specifickými okolnostmi daného případu a jeho úvahy o oprávněnosti držby sporných částí předmětných pozemků žalovaným nejsou vzhledem k těmto konkrétním zjištěním zjevně nepřiměřené. Vzal v úvahu, že na základě kupní smlouvy z roku 1978 se žalovaný ujal držby předmětných (oplocených) pozemků (způsobem, v hranicích a v rozsahu, v jakém je užívala jeho babička jako právní předchůdkyně), přičemž pozemky nerušeně užíval až do roku 2004 v dobré víře, že je jejich vlastníkem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou nastolené právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu