ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.866.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 866/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Mgr. N. P. , O. – M. O., zastoupené JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Jiráskovo nám. 8, proti žalované UNIMEX-INVEST, s. r. o. , IČO 25872117, se sídlem Ostrava – Poruba, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Sokolská třída 21, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 225/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2013, č. j. 71 Co 332/2013-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 71 Co 332/2013-260, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 26. 5. 2011, č. j. 32 C 225/2008-161, kterým Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) určil, že výpověď z nájmu bytu ze dne 16. 5. 2008 (dále jen „Výpověď“), je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že Výpověď je neplatná, neboť byla podepsána osobou, která nebyla oprávněna za žalovanou jednat a činit za ni hmotněprávní úkony.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupená advokátem) včasné dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. Vyjadřuje v něm nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o neplatnosti Výpovědi a namítá, že by bylo v rozporu se zásadou materiální publicity údajů zapsaných v obchodním rejstříku (tak, jak je vymezena v rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 729/2010), pokud by byly označeny za neplatné i úkony jednatele obchodní společnosti učiněné před tím, než došlo k jeho výmazu z obchodního rejstříku (jak dovodil v souzené věci odvolací soud). Vyjadřuje názor, že „tato věc musí být vyřešena dovolacím soudem jinak, než byla posouzena soudem odvolacím“, a že „jde o věc, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále opět jen „o. s. ř.“, a poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žádost dovolatelky, podle níž „vyřešení věci má být dovolacím soudem posouzeno jinak, než jak to učinil odvolací soud“ , významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 /uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek/ a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Takový údaj se však z dovolání nepodává.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „ která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). V této části lze (podle obsahu dovolání) usuzovat, že za dosud „nevyřešenou“ pokládá dovolatelka otázku (ne)platnosti Výpovědi z hlediska zásady materiální publicity údajů zapsaných v obchodním rejstříku. V tomto ohledu však nejde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Princip materiální publicity (neboli dobré víry) byl – v době, kdy byla žalovanou dána žalobkyni Výpověď – zakotven v ustanovení §29 odst. 1 až 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2008.
K otázce materiální publicity se opakovaně vyjádřila řada rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vedle rozhodnutí ze dne 21. 9. 2011, sp.zn. 30 Cdo 729/2010 (jakož i rozhodnutí v něm uvedená), jehož obsah v tomto směru dovolatel v dovolání cituje, jsou to také např. rozhodnutí ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3172/2007, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, a ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4141/2007.
Z označených rozhodnutí vyplývá, že princip materiální publicity (neboli princip dobré víry) zakotvený v ustanovení §29 odst. 1, 3 obch. zák. poskytuje ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, tedy třetím osobám. Z logiky věci pak plyne, že se této ochrany nemůže dovolávat osoba, jíž se takovýto zápis týká.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. září 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu