ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.886.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 886/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Ing. A. K. , zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalované D. Ch. , zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 71/14, o odstranění stavebních úprav, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 219/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2012, č. j. 56 Co 471/2012-164, ve spojení s usnesením ze dne 4. prosince 2012, č. j. 56 Co 475/2012-167, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2012, č. j. 56 Co 471/2012-164, v odstavci I., III. výroku, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2012, č. j. 56 Co 475/2012-167, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti odstavci II. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2012, č. j. 56 Co 471/2012-164, se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 21. 10. 2009 (ve znění pozdějších doplnění a změn) domáhala, aby soud uložil žalované odstranit vnější roletu hnědé barvy v lodžii, dřevěné hranoly po stranách lodžie, dřevěný překlad osazený pod stropním panelem lodžie a osadit lodžiovou výplň – prosklené dveře a okno bílé barvy, vše v bytové jednotce č. 1969/21 v 7. nadzemním podlaží domu č. p. na pozemkové parcele č. 2874/3, katastrální území, obec, část obce a okres S. zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště S. (dále jen „Bytová jednotka“), uvést Bytovou jednotku v předešlý stav tak, aby měla výměru 67,44 m2 (bez lodžie a sklepní kóje) a skládala se z pokoje o výměře 20,25 m2, pokoje o výměře 12,40 m2, pokoje o výměře 12,02 m2, kuchyně o výměře 9,91 m2, předsíně o výměře 8,76 m2, koupelny o výměře 3,00 m2, WC o výměře 1,10 m2, lodžie o výměře 4,41 m2 a sklepní kóje o výměře 1,99 m2. Tvrdila, že je vlastnicí bytové jednotky č. 1969/5 umístěné ve stejném domě jako Bytová jednotka, kterou vlastní žalovaná. Žalovaná v roce 2007 provedla v Bytové jednotce bez souhlasu všech vlastníků bytových jednotek v domě stavební úpravy spočívající ve vybourání nenosné příčky, nainstalování venkovní zateplovací rolety v lodžii a polystyrénu, demontáži lodžiové výplně (okno, dveře) a vnitřních zárubní s osazením stahovacích dveří. Vnitřními úpravami zasáhla do vnitřního uspořádání domu a velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu i do vzhledu domu. Měla za to, že je ve věci aktivně legitimována, neboť ke stavebním úpravám byl nutný souhlas všech vlastníků jednotek v domě, který nebyl dán, a nejde o věc, která by byla zahrnuta do právní subjektivity společenství vlastníků jednotek.
Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 4. 2012, č. j. 20 C 219/2009-113, ve znění usnesení ze dne 18. 4. 2012, č. j. 20 C 219/2009-116, uložil žalované do třiceti dnů od právní moci rozsudku odstranit vnější roletu hnědé barvy v lodžii, dřevěné hranoly po stranách lodžie, dřevěný překlad osazený pod stropním panelem lodžie a osadit lodžiovou výplň – prosklené dveře a okno bílé barvy (odstavec I. výroku), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uvedení Bytové jednotky v předešlý stav tak, aby měla výměru 67,44 m2 (bez lodžie a sklepní kóje) a skládala se z výše uvedených místností (odstavec II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Zjistil, že žalobkyně a žalovaná jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnice bytových jednotek v témže domě, žalovaná v Bytové jednotce vybourala nenosnou vnitřní příčku, demontovala vnitřní zárubně a na lodžii nainstalovala zateplovací roletu. V prohlášení vlastníka k budově č.p. 1969, ul. S., S. (dále jen „Prohlášení“), učiněném podle §4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZVB“), je Bytová jednotka vymezena jako byt o velikosti 3+1 umístěný v sedmém nadzemním podlaží s celkovou podlahovou plochou s příslušenstvím 67,44 m2 (lodžie a sklepní kóje se do celkové podlahové plochy nepočítá) sestávající z pokoje o výměře 20,25 m2, pokoje o výměře 12,40 m2, pokoje o výměře 12,02 m2, kuchyně o výměře 9,91 m2, předsíně o výměře 8,76 m2, koupelny o výměře 3,00 m2, WC o výměře 1,10 m2, lodžie o výměře 4,41 m2 a sklepní kóje o výměře 1,99 m2, její součástí jsou podle Prohlášení mj. i nenosné vodorovné i svislé konstrukce, vstupní dveře, okna příslušející k jednotce. Dále zjistil, že stavební úpravy lodžie (popsané ve výroku rozsudku) jsou provedeny z lehkých hmot, jsou demontovatelné, na rozdíl od zasklených lodžií v domě (jde o panelový dům s osmi podlažími a třemi zasklenými lodžiemi), které jsou průhledné, zastiňující roleta na lodžii se barevně odlišuje od barvy průčelí domu (stejně jako mříže u přízemních lodžií, satelitní antény a problematické stavební úpravy okolních domů). Shromáždění vlastníků jednotek v domě se usneslo, že v případě zasklení lodžie bude použito jednotné, bezrámové zasklení OPTIMA a několik vlastníků jednotek v domě písemně požádalo o odstranění stavebních úprav provedených žalovanou. Stavební úpravy v Bytové jednotce byly i předmětem kontroly stavebního odboru Městského úřadu v Sokolově, který dospěl k závěru, že nebyly prováděny stavební úpravy nebo práce podléhající ohlášení nebo stavebnímu povolení stavebního úřadu. Dospěl k závěru, že stavebními úpravami lodžie změnila žalovaná vzhled domu, a to v rozporu s ustanovením §13 odst. 3 ZVB, za změnu domu ve smyslu tohoto ustanovení považoval takovou úpravu provedenou na vnější části domu stavebně náležející k bytové jednotce vlastníka, kterou je možné zaznamenat pouhým pohledem, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem v dané věci, a proto uložil žalované odstranit stavební úpravy lodžie náležející k Bytové jednotce. Dále dospěl k závěru, že stavební úpravy uvnitř Bytové jednotky, jež podle stanoviska stavebního úřadu nepodléhaly ohlášení, ani stavebnímu povolení, nepředstavují úpravy, kterými se mění vnitřní uspořádání domu a velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu. Bytové příčky jako nenosné svislé konstrukce patří podle Prohlášení k vlastnictví jednotky a po vzniku Bytové jednotky jako samostatné nemovitosti, bylo pouze na žalované, zda a jak případně změní vnitřní uspořádání svého bytu, a proto v této části žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, č. j. 56 Co 471/2012-164, ve spojení s usnesením ze dne 4. 12. 2012, č. j. 56 Co 475/2012-167, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. tak, že žalobu zamítl (dále též jen „měnící výrok“), potvrdil ho v odstavci II. (dále též jen „potvrzující výrok“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že stavební úpravy provedené žalovanou uvnitř bytové jednotky nezměnily vnitřní uspořádání domu, a velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, neboť podle §13 odst. 3 ZVB musí být splněny obě tyto podmínky, a ani žalobkyni neomezují ve výkonu jejích vlastnických nebo spoluvlastnických práv. Odstranění vnitřní příčky nemá prakticky žádný dopad na velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, vnitřní uspořádání domu dané rozdělením domu na jednotlivé bytové jednotky a společné prostory, nebylo změněno, a proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž zamítl žalobu v části týkající se uvedení Bytové jednotky do původního stavu tak, aby měla výměru 67,44 m2 a skládala se z pokojů uvedených v Prohlášení. Rozsudek změnil v části týkající se odstranění úprav lodžie, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že lodžie jsou podle ustanovení §2 písm. g) ZVB, jenž považoval za kogentní ustanovení, společnými částmi domu, a jsou tak v podílovém spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, žalovaná proto k úpravám potřebovala souhlas shromáždění společenství vlastníků jednotek přijatý alespoň tříčtvrtinovou většinou všech jeho členů. Zdůraznil, že lodžie jsou konstrukčními prvky vnějšího pláště budovy a mají i estetickou funkci, není přitom významné, že tvoří příslušenství některých bytů podle §121 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Protože žalobkyně netvrdila, že by těmito úpravami bylo omezeno jen její vlastnické právo, je k podání žaloby aktivně legitimováno společenství vlastníků jednotek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ (měnící výrok), c/ (potvrzující výrok) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnila ho ustanovením §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že jeho měnící výrok byl překvapivý, neodpovídal provedenému dokazování, ani předcházejícím tvrzením. Za nesprávný považovala i jeho závěr o nedostatku aktivní legitimace, namítala, že ustanovení §2 písm. g) ZVB je pouze demonstrativním výčtem toho, co může být společnou částí domu a záleží jen na prohlášení vlastníka, co za společnou část prohlásí, lodžie v něm výslovně citována není, přitom obecně platí, že co není vymezeno jako součást jednotky, je součástí budovy, společnou částí budovy. V Prohlášení byla lodžie určena jako součást Bytové jednotky a soudu předložila i souhlas nadpoloviční většiny vlastníků jednotek v domě s odstraněním stavebních úprav, kterými žalovaná zasáhla do vzhledu domu. Zásadní právní význam potvrzujícího výroku odvolacího soudu (ohledně vnitřních úprav Bytové jednotky) spojila s otázkami, jaké jsou důsledky vybourání příčky k výměře jednotky a velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku, zda jde o stavební úpravu podle §13 odst. 3 ZVB k níž je třeba souhlas všech vlastníků jednotek v domě, otázkou závaznosti prohlášení vlastníka domu v části týkající se počtu a výměry jednotlivých místností v bytové jednotce ve vztahu k vlastníkovi bytové jednotky, a s otázkou, kdo je oprávněn bránit se změnám provedeným v rozporu s prohlášením. Namítala, že závěr odvolacího soudu o „pravomoci společenství“ je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 406/2010, měla za to, že prohlášení vlastníka je závazné pro všechny vlastníky jednotek, snížením počtu místností (vybouráním příčky) došlo k zásahu do jeho znění a došlo i ke zvýšení výměry jednotky (o plochu vybourané příčky), a tím i ke změně spoluvlastnických podílů na společných částech, jako vlastnice jiné bytové jednotky v domě, má proto právo domáhat se uvedení skutečného stavu do souladu s Prohlášením, rozdílná výměra Bytové jednotky má navíc i vliv na vyúčtování energií dodávaných do jednotky, což se rovněž dotýká i ostatních vlastníků bytových jednotek. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná proti rozhodnutím vydaným do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Otázkou, zda se vybouráním nenosné příčky v bytové jednotce mění vnitřní uspořádání domu (bytu) a velikost spoluvlastnických podílů vlastníka takové bytové jednotky na společných částech domu, ani otázkou vázaností prohlášení vlastníka budovy pro vlastníka jednotky při stavebních úpravách bytové jednotky, se judikatura Nejvyššího soudu dosud nezabývala, napadené rozhodnutí (jeho potvrzující výrok) má proto zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněných otázek – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Práva a povinnosti vlastníků jednotek upravuje §13 ZVB, omezení vlastníka jednotky při jejich úpravách pak obsahuje odst. 3. Podle něj vlastník jednotky nesmí provádět takové úpravy jednotky, jimiž by ohrožoval výkon vlastnického práva vlastníků ostatních jednotek. Úpravy, jimiž se mění vzhled domu, může vlastník jednotky provádět jen se souhlasem všech vlastníků jednotek. Ustanovení §11 odst. 5 věty druhé platí obdobně. Úpravy, jimiž se mění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, může vlastník jednotky provádět jen na základě smlouvy o výstavbě (§17) uzavřené se všemi vlastníky jednotek v domě. Ustanovení zvláštních právních předpisů tím nejsou dotčena.
Vybourání nenosné příčky mezi pokoji uvnitř bytové jednotky (k němuž není podle stavebního zákona třeba ani stavební ohlášení – viz §103 odst. 1 písm. d/ stavebního zákona) se vůbec nedotýká vnitřního uspořádání domu (§13 odst. 3 věta čtvrtá ZVB), a nemění ani vzhled domu. Také se tím nemění velikost bytové jednotky jako prostorově vymezené části budovy, mění se jen její vnitřní uspořádání, a velikost jednotlivých pokojů uvnitř jednotky, nedochází však ke změně velikosti podlahové plochy bytové jednotky jako celku, která by měla vliv na velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu a placení služeb, není ani jakkoliv jinak ohrožen výkon vlastnického práva jiného vlastníka jednotky v domě.
Lze tak uzavřít, že neohrožuje-li vlastník jednotky úpravami jednotky výkon vlastnického práva některého z vlastníků ostatních jednotek v domě, ani jimi nemění vzhled domu, může ve své bytové jednotce dělat stavební úpravy – za splnění podmínek stanovených zákonem 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů – aniž by potřeboval souhlas ostatních vlastníků jednotek nebo shromáždění vlastníků jednotek. Omezování vlastníka při vnitřních úpravách jeho jednotky, jež neohrožují výkon vlastnického práva jiného vlastníka jednotky, ani nemění vzhled domu, by bylo i v rozporu s ústavním principem ochrany vlastnického práva. Žalovaná tedy k úpravám Bytové jednotky spočívajícím ve vybourání nenosné příčky mezi pokoji souhlas ostatních vlastníků jednotek nebo souhlas shromáždění nepotřebovala.
Důvodem pro uložení povinnosti žalované odstranit stavební úpravy v Bytové jednotce („uvést ji v předešlý stav“), nemůže být ani skutečnost, že po vybourání nenosné příčky mezi pokoji neodpovídá její popis (zejména počet a velikost pokojů) Prohlášení. Prohlášení vlastníka budovy (§4 ZVB) je jedním ze základních způsobů vzniku bytové jednotky (§5 ZVB), na jeho základě se – za splnění dalších zákonem stanovených podmínek – stanou jím určené prostory bytovými jednotkami a společnými částmi domu. Účelem prohlášení vlastníka budovy je tedy rozdělení budovy (§2 písm. a/ ZVB) na jednotky (§2 písm. h/ ZVB) a společné části domu (§2 písm. g/ ZVB) a vytvoření jejich vlastnictví. Prohlášením není „konzervován“ stav v něm uvedený jednou pro vždy, lze ho i měnit, postup při změnách po vzniku vlastnictví jednotek upravuje ustanovení §11 odst. 4 ZVB, podle něhož je k přijetí usnesení o věcech, které jsou obsahem prohlášení podle §4 zapotřebí tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných na shromáždění vlastníků jednotek. Z ustanovení §4 ZVB (ani z jiného ustanovení upravujícího prohlášení) pak žádné omezení pro vlastníka jednotky při provádění vnitřních úprav jednotky nevyplývají, vlastník je při jejich provádění omezen jen ustanovením §13 odst. 3 ZVB.
Úpravy jednotky, které provádí její vlastník v souladu s ustanovením §13 odst. 3 ZVB, aniž by jakkoliv zasahoval do vlastnického práva ostatních vlastníků jednotek (zejména nemění velikost spoluvlastnického podílu na společných částech domu, úpravy nemění cenu služeb placenou ostatními vlastníky jednotek apod.), může provádět, i když po jejich dokončení nebude popis jednotky (počet a velikost jejich pokojů) odpovídat prohlášení. Taková úprava spočívající jen ve změně vnitřní dispozice jednotky se totiž nijak ostatních vlastníků jednotek nedotýká, nemá žádný dopad na jejich práva chráněná zákonem a z hlediska významu a účelu prohlášení není tato změna nijak důležitá.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v této části (tj. v potvrzujícím výroku) z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatelka napadla dovoláním i měnící výrok. Dovolání je v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti části rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelka posléze uvedenou vadu řízení namítla (námitkami, že se rozhodnutí odvolacího soudu bylo „překvapivé“). Podle ustálené právní teorie i praxe o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Poučovací povinnost (§118a odst. 2 o. s. ř.) se uplatní jen v případě, že z jiného „možného“ hmotněprávního posouzení věci vyplývá potřeba doplnit rozhodná tvrzení. Rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé považovat nelze, neboť je založeno na odlišném právním posouzení aktivní legitimace k podání žaloby na odstranění stavebních úprav provedených vlastníkem bytové jednotky. Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod tento dovolací důvod z obsahu spisu nevyplynuly.
Dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že podle ustanovení §2 písm. g) ZVB jsou lodžie společnými částmi domu.
Závěr odvolacího soudu, že lodžie jsou konstrukčními prvky vnějšího pláště budovy a patří tak podle ustanovení §2 písm. g) ZVB ke společné části budovy, není správný. Jak již bylo uvedeno, vlastník budovy určuje svým prohlášením (§4 ZVB) prostorově vymezené části budovy, které se stanou za podmínek stanovených ZVB a v souladu se stavebním určením bytovými jednotkami (§2 písm. h/) a společnými částmi domu (§2 písm. g/). Pro závěr, které části domu jsou společné ve smyslu §2 písm. g) ZVB, je významný zejména účel jejich užívání, a jejich určení v prohlášení vlastníka budovy, jen stavebně technické hledisko z pohledu ZVB určující není. Součásti hlavních svislých a vodorovných konstrukcí budovy jsou pouze některé stavební prvky lodžií. Lodžie v demonstrativním výčtu společných části budovy (domu) v §2 písm. g) ZVB uvedeny nejsou, ZVB je však neoznačuje ani výslovně za součást jednotky. Bude proto vždy záležet na tom, zda vlastník v prohlášení podle §4 ZVB vymezí lodžie jako součást jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle §4 ZVB obsahovat takovéto určení, pak budou patřit ke společné části budovy (domu) i lodžie přístupné jen z jediné jednotky jako součást vnějšího pláště domu. Ke stejnému závěru dospěly soudy i ohledně oken přístupných jen z jedné jednotky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013) a balkonu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 1 As 2/2004).
V řízení bylo prokázáno, že v Prohlášení byla lodžie vymezena jako součást Bytové jednotky. Závěr odvolacího soudu, že lodžie v Bytové jednotce je společnou částí domu, tak není správný. Dovolací soud proto rozsudek v napadené části, včetně závislého výroku a usnesení o nákladech řízení, zrušil (§243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu