ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.910.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 910/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně Centrum nezávislé kultury Palác Akropolis, a. s. , se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1548/27, IČO 41195230, zastoupené Mgr. Matějem Harantou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1246/1, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Víta Nejedlého č. p. 1547, Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 3/1547, IČO 26511592, zastoupeného JUDr. Karlem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 68/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 7 Cmo 236/2012-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 2. 2012, č. j. 81 Cm 68/2008-72 (po té, co jeho předcházející usnesení ze dne 12. 1. 2009, č. j. 81 Cm 68/2008-29, jímž žalobu zamítl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 4. 9. 2009, č. j. 7 Cmo 109/2009-39), vyslovil neplatnost článku V. 2. stanov Společenství vlastníků jednotek Víta Nejedlého č. p. 1547, přijatých na shromáždění vlastníků jednotek konaném dne 28. 11. 2006 (odstavec I. výroku), „co do zbytku“ žalobu zamítl (odstavec II. výroku) a rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení se žádnému z účastníků nepřiznává (odstavec III. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 11. 2012, č. j. 7 Cmo 236/2012-90, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V odstavci II. výroku ho „změnil“ tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek Společenství vlastníků jednotek Víta Nejedlého č. p. 1547, Praha 3 ze dne 28. 11. 2006 o schválení stanov (dále jen „Rozhodnutí shromáždění“); dospěl k závěru, že žalobkyně podala žalobu na určení jeho neplatnosti po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZVB“), neboť shromáždění se konalo dne 28. 11. 2006, a žaloba byla podána až dne 29. 8. 2007. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. tak, že žalobu na určení neplatnosti Rozhodnutí shromáždění zamítl, podala žalobkyně dovolání.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu bylo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, je proto relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu pouze v části, v níž – shodně se soudem prvního stupně – zamítl žalobu na určení neplatnosti Rozhodnutí shromáždění. Ač tento výrok označil odvolací soud jako „měnící“, jde (podle jeho obsahu) v této části o rozhodnutí potvrzující, a proto proti němu není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (soud prvního stupně ve svém dřívějším rozhodnutí, které zrušil odvolací soud, nerozhodl jinak – vždy žalobu zamítl) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Námitky dovolatelky podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají.
Závěr odvolacího soudu, že platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků jednotek (dále jen „shromáždění“) lze přezkoumat k návrhu vlastníka jednotky jen podle ustanovení §11 odst. 3 věty třetí a čtvrté ZVB, a že ustanovení §11 odst. 3 věty třetí ZVB brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním posuzována v jiném řízení (nelze ji proto posuzovat ani v řízení o žalobě podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.) je v souladu s ustálenou judikaturou (srovnej např. rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souladu s judikaturou je i jeho závěr, že právo obrátit se na soud se žalobou proti usnesení přijatému shromážděním je omezeno (s ohledem na zachování právní jistoty společenství a vlastníků jednotek, jakož i třetích osob), jak z hlediska osobního, tak i z hlediska věcného a časového, uplatnit je může jen přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze tehdy, jde-li o důležitou záležitost (omezení věcné) a pouze do uplynutí prekluzivní lhůty šesti měsíců ode dne přijetí rozhodnutí (omezení časové) – viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněný pod číslem 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud pak ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že za přehlasovaného vlastníka lze někdy považovat i vlastníka jednotky, který nebyl na shromáždění přítomen (srovnej např. rozsudek ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009), a že podle §11 odst. 3 ZVB lze rozhodnout i tehdy, jestliže se shromáždění v přiměřené době nesešlo, ačkoliv vlastník jednotky o jeho svolání požádal (srovnej např. rozsudek ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007, uveřejněný pod číslem 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o časové omezení vlastníka jednotky pro podání žaloby, pak zákon (věta čtvrtá §11 odst. 3 ZVB) určuje lhůtu šesti měsíců ode dne přijetí rozhodnutí. Protože jde o lhůtu prekluzivní, objektivní, není významné, zda a kdy se vlastník jednotky o přijetí usnesení dozvěděl.
Nejvyšší soud neshledal, proč by se měl při řešení rozhodných právních otázek – omezení vlastníka jednotky k podání žaloby podle §11 odst. 3 věta třetí, čtvrtá ZVB a možnost přezkoumat platnost rozhodnutí přijatého shromážděním v řízení o žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. – odchýlit od své ustálené judikatury. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu