ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1178.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1178/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krase o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy , Praha 1, Mariánské náměstí č. 1, zastoupeného JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou, i. s. JUDr. Jana Mikše, advokáta, oběma sídlem 128 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 18 Co 319/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 30/2005 (žalobce Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 128 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, proti žalovaným: 1. C. M. a 2. R. M. , zastoupeným JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 37, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalobce/ Městské části Praha 7, 170 00 Praha 7, Nábřeží kapitána Jaroše 1000/7), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 24. 2. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 5 C 30/2005-418. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se určení, že budova (objekt bydlení) a pozemek parc. č. 1496 (o výměře 547 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 1062 pro katastrální území H. u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha), jsou vlastnictvím žalobce. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 106.147,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 18 Co 319/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 5 C 30/2005-418, potvrzen. Žalobci a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 5.203,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že žalobce se domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě, s tím, že tyto nemovitosti přešly do vlastnictví žalujícího města podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; žalobce tvrdil, že majetek již nepozbyl, „neboť původním žalovaným O. M. (který zemřel v průběhu řízení dne 13. 6. 2007) zahájený restituční proces podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebyl dovršen uzavřením restituční dohody, respektive rozhodnutím nahrazujícím projev vůle povinné osoby“.
Odvolací soud je toho názoru, že z výsledků zjištění učiněných v tomto řízení vyplynula existence podmínek pro přechod nemovitého majetku – domu s nájemními byty a souvisejícího pozemku podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a to ke dni 24. 5. 1991. Žalující obec nepodala v pořádkové lhůtě podle ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. návrh na zápis vlastnictví k nemovitostem, získaným podle zákona č. 172/1991 Sb., do evidence nemovitostí; k tomuto zápisu trvala lhůta do 21. 5. 1992.
Původní žalovaný O. M. podal v daném případě dne 13. 9. 1991 řádně výzvu k vydání věcí a poté uplatnil svůj nárok soudní cestou. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 4. 1999, č. j. 8 C 69/92, došlo k zastavení řízení o restituční žalobě pro zpětvzetí žaloby; podle odůvodnění uvedeného usnesení bylo „zpětvzetí žaloby reakcí na rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, který rozhodl k protestu prokurátora o zrušení původního konfiskačního rozhodnutí, čímž obnovil právo původního vlastníka předmětné nemovitosti – O. M., otce nynějšího žalovaného R. M.“. Poté, kdy odklizením konfiskačního výměru rozhodnutím správního orgánu došlo k obnovení vlastnického práva R. M. s účinky ke dni vydání konfiskačního výměru (vydaného v roce 1964), tím byl ukončen restituční proces podle zákona č. 87/1991 Sb. jako nadbytečný“. Hledisko pro posuzování podmínek pro vydržení vlastnického práva vůči obci tu vyplynulo z nálezové praxe Ústavního soudu ČR ve skutkově obdobných věcech (např. z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 4. 2013, I. ÚS 3206/10).
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) se oprávněný držitel stával vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, šlo-li o movitost, a po dobu deseti let, šlo-li o nemovitost; pro počátek a trvání doby vydržení se podle §134 odst. 4 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) použila přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Nakládání s věcí náleželo tomu, kdo vstoupil ohledně věcí do takových vztahů, které jsou obecně považovány za projev mocí nad věcí, tj. za právo nakládat s věcí. Odvolací soud z toho v daném případě dovozoval, že se původně žalovaný O. M. domáhal vydání předmětného nemovitého majetku postupem podle zákona č. 87/1999 Sb.: po zhodnocení skutkového stavu z hlediska podmínek pro vydání věci v restituci tu bylo možné předpokládat úspěch jeho restituční žaloby. Odvolací soud tedy přihlížel v daném případě k té okolnosti, že původně žalovaný byl utvrzován v přesvědčení, že předmětný majetek nabyl po zániku účinků konfiskačního výměru ex tunc děděním, a to ke dni úmrtí původního vlastníka v roce 1965. Byl zde tedy, podle názoru odvolacího soudu, dědický titul (byť domnělý) pro uchopení se oprávněné držby. Tento názor patrně sdílela i žalující obec, pokud jej nevyjádřila předáním nemovitostí původnímu žalovanému, a dále tím, že do podání žaloby (Městskou částí Praha 7 v roce 2004)“ neavizovala žádnou skutečnost, pro niž by měla u původního žalovaného vzniknout pochybnost o tom, že s předmětnými nemovitostmi nakládá na základě dědického titulu, drží je jako vlastník a rovně nečinností ve vztahu k povinnosti podle §8 zákona č. 172/1991 Sb., která trvala ode dne následujícího po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud byl i toho názoru, že „ve vztahu k vydržení předmětných nemovitostí, které podle zákona přešly do vlastnictví obce, si proto původní žalovaný mohl započíst i dobrou víru státu, počínající dnem podání výzvy k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. dnem 13. 9. 1991), že předmětný majetek je určen na náhradu majetkové křivdy na právních předchůdcích žalovaného, vyjádřenou jednak tím, že stát byl do roku 1997 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, a jednak citovaným rozhodnutím státních orgánů, v nichž byl opakovaně vyjadřován právní názor, že k obnově vlastnictví otce původního žalovaného došlo s účinky ex tunc v důsledku zrušení konfiskačního výměru“.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že původní žalovaný O. M. vydržel vlastnické právo k předmětným nemovitostem vůči obci již k datu 13. 9. 2001 . Ztotožnil se proto odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že žalobě na určení vlastnického práva obce k předmětnému majetku, vzniklého ke dni 24. 5. 1991, jež byla podána až 24. 2. 2005, tu nelze vyhovět; v mezidobí od 24. 5. 1991 do podání žaloby v roce 2005 již marně uplynula desetiletá lhůta ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) a ze zákona vzniklé vlastnické právo obce k předmětným nemovitostem bylo vydrženo původním žalovaným. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 4. 12. 2013 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu 23. 1. 2014, tedy ve lhůtě stavené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud změnil rozsudky soudů obou stupňů podle procesního návrhu dovolatele, eventuálně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2013 (sp. zn. 18 Co 319/2013 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel je přesvědčen, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatel především namítal nesprávnost závěru soudů obou stupňů, že otec žalovaných O. M. nabyl nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, dnem 13. 9. 2001, neboť od 13. 9. 1991, kdy požádal o vydání nemovitostí, byl tu stát či O. M. sám a od 14. 9. 1999 (kdy nabylo právní moci rozhodnutí ze dne 27. 7. 1999 vydané v řízení o dědictví po zůstaviteli R. M., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 264/98) i on sám byli v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, které drželi. Podle názoru dovolatele „dobrá víra držitele věci se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo mít za následek vznik práva; titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá“. Dovolatel však má za to, že tu ani rozhodnutí odboru obecného majetku Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 11. 4. 1996, ani rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 1999, č. j. 22 D 264/98-26, tímto titulem býti nemohly. Předmětné nemovitosti tu přešly na čs. stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, takže O. M. (otec žalovaných C. M. a R. M.) se tu mohl domáhat pouze obnovení vlastnického práva podle zákona č. 87/1991 Sb. (o což se také, ale bez úspěchu, pokusil). Pokud tedy otec žalovaných O. M. dosáhl zápisu svého vlastnického práva cestou nesprávného dědického řízení a rozhodnutí v něm vydaného, nelze na takový postup hledět jinak než jako na obcházení restitučního zákonodárství; k nabytí vlastnického práva cestou restitučního zákonodárství dochází ex nunc, tj. ke dni vydání předmětných nemovitostí, nikoli již dnem uplatnění restitučního nároku či dnem nabytí právní moci rozhodnutí vydaného na základě ustanovení §31 zákona č. 87/1991 Sb.
Ve vyjádření žalovaných C. M. a R. M. k dovolání žalobce Hlavního města prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť zejména odvolací soud se správně vypořádal s veškerou argumentací a tvrzeními, které žalobce opakuje stejně jako v řízení před soudy prvního stupně i odvolacího soudu. Podle názoru žalovaných bylo v řízení v této právní věci zjištěno a shledáno, že žalující Hlavní město Praha není v tomto soudním řízení vůbec aktivně legitimováno a že u žalovaných, respektive u jejich právního předchůdce, došlo k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Městské části Praha 7 k dovolání dovolatele bylo navrženo, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ občanského soudního řádu) podle návrhu žalobce, eventuálně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2013 a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení Uvedený vedlejší účastník řízení ze skutkových okolností, zdůrazňovaných odvolacím soudem, nepovažuje ani restituční výzvu (podle §5 zákona č. 87/1991 Sb.) právního předchůdce žalovaných ze dne 13. 9. 1991, ani rozhodnutí odboru obecního majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 4. 1996, č. j. OOM-PR/561/96, kterým bylo vyhověno protestu prokurátora a byl zrušen konfiskační výměr finančního odboru Obvodního národního výboru v Praze 1 ze dne 20. 1. 1964, č. j. Fin-3-konf. ř. 226/64, a ani rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 1999, č. j. 22 D 264/98-26, o potvrzení nabytí dědictví po R. M. O. M. (otci žalovaných), za akty k obnovení vlastnického práva ani za akty, které by zakládaly dobrou víru O. M. (právního předchůdce žalovaných), že předmětné nemovitosti, o něž jde v tomto řízení jsou vlastnictvím právního předchůdce žalovaných. Vedlejší účastník řízení Městská část Praha 7 ostatně v celém průběhu tohoto soudního řízení (vedeného pod sp. zn. 5 C 30/2005 Obvodního soudu pro Prahu 7) upozorňoval a písemnými doklady dokládal, že rodina M. již byla odškodněna na základě mezivládní dohody mezi ČSSR a Kanadou za majetky, které byly zanechány na území České republiky před emigrací uvedené rodiny do zahraničí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání dovolatele Hlavního města Prahy proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2013 (sp. zn. 5 C 30/2005 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci soudem spočívá v tom, že soud posoudí věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 a §8 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v souvislosti s ustanovením §31 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a podle ustanovení §134 odst. 1 a odst. 4 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), týkajících se oprávněné držby věci a nabytí vlastnictví věci vydržením.
Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2013 (sp. zn. 18 Co 319/2013 Městského soudu v Praze) odkazoval výslovně na rozhodnutí dovolacího soudu (i na nálezy Ústavního soudu ČR), z nichž při svém rozhodování vycházel a od nichž se při svém rozhodování neodchyloval.
Z rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 2. 2012 (22 Cdo 1625/2010 Nejvyššího soudu) vyšel odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2003 jmenovitě co do právního závěru, že „držba věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem věci na základě věcného nebo závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nepochopí držby věci, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví“.
Z právního závěru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 4. 2013, I. ÚS 3206/10, vyšel odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2013 jmenovitě co do právního závěru, že vůdčím hlediskem pro posouzení podmínek pro vydržení vlastnického práva k majetku vůči obci je vždy vycházení z individuálního rozměru každého jednotlivého případu, založeného na zjištěných skutkových okolnostech. „Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou na základě věcného nebo závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu, pokud se tato osoba nechopí držby“. V daném případě původní žalovaný byl utvrzován (zejména v souvislosti se zrušením konfiskačního výměru ze dne20. 1. 1964 rozhodnutím odboru obecného majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 4. 1996) v přesvědčení, že bylo možné, aby předmětný majetek nabyl po zániku účinnosti konfiskačního výměru ex tunc děděním (ke dni úmrtí původního vlastníka v roce 1965) a že tedy tu byl dědický titul pro uchopení se oprávněné držby.
Odvolací soud při rozhodování o odvolání rozsudkem ze dne 25. 9. 2013 (sp. zn. 18 Co 319/2013 Městského soudu v |Praze) byl také obeznámen s právním závěrem dovolacího soudu, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, 22 Cdo 4048/2009, že „samotné převzetí náhrady, respektive podání žádosti o náhradu podle mezivládních dohod ČSSR s vládami jiných států (USA, Kanady apod.) o vypořádání určitých majetkových nároků a finančních otázek, bez dalšího nepředstavuje projev vůle např. k opuštění nemovití věci“.
Z tohoto uplatnění uvedených právních závěrů z citovaných rozsudků dovolacího soudu i z nálezu Ústavního soudu ČR v rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2013 (sp. zn. 18 Co 310/2013 Městského soudu v Praze) nebylo přesvědčivě možné dospět k závěru, že se tu odvolací soud v tomto rozsudku odchýlil při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo že by v daném případě bylo nutno (vzhledem ke konkrétním skutkovým zjištěním) posoudit řešenou právní otázku jinak než jak byla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než při rozhodování o dovolání dovolatele proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2013 posoudit dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustné, neodpovídající zákonným předpokladům přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končilo.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 1 a §243f odst. 4 občanského soudního řádu svým usnesením k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů, vynaložených na již zmíněné vyjádření k dovolání dovolatele nepřiznal. Odvolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu uvedených vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícím v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu