ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1687.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1687/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. G. , P., a b) K. G. , P., zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 12, za účasti 1) Lesů České republiky, s. p. , IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, a 2) České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ: 45797072, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 179/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2013, č. j. 18 Co 429/2012-558, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Zlíně ze dne 20. července 2012, č. j. 26 C 179/2006-489, ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Zlín ze dne 14. března 2006, č. j. Rozh. PÚ 463/06-T, ve smyslu určení, že jsou vlastníky (každý z žalobců podílovým spoluvlastníkem s podílem o velikosti jedné poloviny) pozemků parc. č. 920/3, 920/5, 920/8, 920/9, 920/17 a 920/21 v katastrálním území P. u N.
Věc byla soudy nižších stupňů projednána v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), se závěrem, že negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o návrhu žalobců na určení vlastnictví k pozemkům (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“) je správné.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení, že předchůdce žalobců K. G. st. (zemř. r. 2002), jehož dědici jsou žalobci, nebyl oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě, ovšem ani podle §2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v situaci, kdy předmětné pozemky – konfiskované podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. – zřetelně nebyly ve vlastnictví paní M. Š. (zemř. r. 1972, jejímž univerzálním dědicem byl právě K. G. st.), nýbrž ve vlastnictví Ing. F. Š. a L. Š. ml., nabyvších majetek svěřenským nástupnictvím; ve vztahu k nim však předchůdce žalobců v postavení definovaném §4 odst. 2 zákona o půdě není. K povaze rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 8. srpna 2001, zn. 5947/01-5010, jímž byl uznán nárok K. G. st. coby domnělé oprávněné osoby k uplatnění restitučního nároku (§4a odst. 3 zákona o půdě), odvolací soud dodává, že jde o rozhodnutí toliko předběžné povahy, jež spornou otázku definitivně neřeší, na rozdíl od rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Nadto odvolací soud poukazuje i na nové skutkové okolnosti, jež Ústřednímu pozemkovému úřadu nebyly známy při vydání označeného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku pod bodem I, podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „vázanosti soudu rozhodnutím pozemkového úřadu ve smyslu §4a odst. 2 zákona o půdě“, event. že otázka „účinků rozhodnutí pozemkového úřadu podle ust. §4a zákona o půdě a jeho závaznosti“ není rozhodovací praxí řešena. Pokládají za nesprávné, že pozemkový úřad ve správním řízení a následně i soud v řízení podle části páté o. s. ř. řešily otázku, zda předchůdce žalobců K. G. byl oprávněnou osobou k restituci předmětných nemovitostí ve smyslu §4 odst. 4 zákona o půdě, v situaci, kdy tato otázka – dle názoru žalobců – byla již dříve vyřešena rozhodnutím pozemkového úřadu o uznání nároku domnělé oprávněné osoby (§4a odst. 3 zákona o půdě). Toto rozhodnutí pokládají dovolatelé za konečné a závazné (jde-li o otázky jím řešené), mající charakter „mezitímního rozhodnutí“, s konstitutivními účinky obdobnými účinkům rozhodnutí podle §9 zákona o půdě. Z judikatury Nejvyššího soudu poukazují na rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1443/99 a 28 Cdo 191/2004, pokládaje rozsudek odvolacího soudu za odporující závěrům v těchto rozhodnutích vyslovených. Navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ a shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že žádost domnělé oprávněné osoby ve smyslu §4a odst. 3 zákona o půdě směřuje jen k tomu, aby bylo rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba – jež nemůže jednoznačně prokázat svůj nárok výpisem z úřední evidence – je legitimována k uplatnění nároku na vydání věci u příslušného pozemkového úřadu; přitom lze zkoumat jen ty okolnosti, jež jsou v tomto ustanovení zmíněny (k tomu srov. již stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, uveřejněné pod č. 36/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí pozemkového úřadu o „uznání nároku domnělé oprávněné osoby“ podle §4 odst. 3 zákona o půdě opravňuje domnělou oprávněnou osobu uplatnit nárok u pozemkového úřadu a zároveň vyzvat povinnou osobou (§5 odst. 1 zákona o půdě) k vydání nemovitosti postupem podle §9 odst. 1 zákona o půdě. Účastníkem tohoto řízení je toliko domnělá oprávněná osoba. Teprve nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou, rozhodne o vlastnictví pozemkový úřad (§9 odst. 4 zákona o půdě). Až v tomto řízení může pak povinná osoba uplatnit všechny své námitky zpochybňující nárok oprávněné osoby na vydání věci (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. prosince 1996, sp. zn. 6 AS 176/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura správní, pod číslem 247, ročník 1998; nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1998, sp. n. 5 A 15/97, uveřejněné tamtéž pod č. 452, ročník 1999).
Závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí pozemkového úřadu o „uznání nároku domnělé oprávněné osoby“ není konečným a závazným rozhodnutím o vlastnictví oprávněné osoby, o němž – nedojde-li k uzavření dohody oprávněné a povinné osoby (§9 odst. 2 zákona o půdě) – je rozhodováno v režimu §9 odst. 4 zákona o půdě, je tedy v souladu s konstantní judikaturou. Nadto zmíněné rozhodnutí pozemkového úřadu nemůže být závazné pro osoby, jež nebyly účastníky tohoto správního řízení (k okruhu účastenství srov. shora citovanou judikaturu správního soudu) a vůči nimž tedy nemůže ani soud vycházet ze závěru, že o dané otázce bylo již pravomocně rozhodnuto.
Tyto závěry nejsou v rozporu ani s dovolateli citovanými rozhodnutím Nejvyššího soudu – rozsudkem ze dne 11. července 2000, sp. zn. 28 Cdo 1443/99, jež dotýká se otázky povahy rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody oprávněné a povinné osoby dle §9 odst. 2 zákona o půdě, resp. usnesením ze dne 30. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 191/2004, v němž jde o řešení otázky promlčení nároku domnělé oprávněné osoby. Nejde tedy o otázky, jejichž řešení bylo by relevantní v právě posuzované věci.
V řízení podle páté občanského soudního řádu přitom nejde o přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu, nýbrž o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán (srov. §7 a §244 o. s. ř.).
Proti posouzení věci samé soudy nižších stupňů – totiž proti závěrům, že předmětné pozemky – konfiskované podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. – nebyly ve vlastnictví paní M. Š. (jejímž univerzálním dědicem byl právě K. G. st.), jíž tak nebyla způsobena majetková křivda, kterou by bylo lze zmírnit aplikací restitučních předpisů, dovolatelé žádné námitky neuplatňují. Toto posouzení odvolacího soudu – při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 věty právní o. s. ř.) – tudíž k dovolacímu přezkumu otevřeno není.
Z uvedeného tedy vyplývá, že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (v situaci, kdy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o otázky, na jejichž řešení dovolatelem zpochybňované rozhodnutí ve věci samé jinak závisí – je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit).
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §150 a §146 odst. 3 o. s. ř. shledávaje, že okolnosti případu i rozdílné majetkové poměry účastníků zakládají důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze jinak k náhradě oprávněnému účastníku ad 1) – Lesům České republiky, s.p. – právo na náhradu nákladů dovolacího řízení výjimečně odepřít (§150 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2014
Mgr. Petr Krau
předseda senátu