ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1944.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1944/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Města Dobřichovice, IČ 0024 1181, 252 29 Dobřichovice, Vítova 61, zastoupeného Mgr. Davidem Netušilem, advokátem, 110 00 Praha 1, Politických vězňů 911/8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2011, sp. zn. 28 Co 329/2013, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 146/2005 [žalující České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 0131 2774, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému Městu Dobřichovice, 252 29 Dobřichovice, Vítova 61, zastoupeného Mgr. Davidem Netušilem, advokátem, 110 00 Praha 1, Politických vězňů 911/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejších účastníků řízení /na straně žalobce/: a) Hekra Opava, s.r.o. , IČ 47972106, 747 07 Opava, Palhanecká 302/14, a b) M. Ř. , zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem, 169 00 Praha 6, Sartoriova 60/12], takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě původního žalobce Pozemkového fondu ČR, podané u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 146/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ, č. j. 9 C 146/2005-609. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č. 1361 (manipulační plocha), parc. č. 1362 (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. 1375/1 (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. 1371/3 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. 1378 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území D. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště Praha-západ), je Česká republika-Pozemkový fond ČR. Byla však zamítnuta žaloba uvedeného původního žalobce, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem také pozemku parc. č. 1295/2-ostatní plocha, zapsaného na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území D. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště Praha-západ). O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně České republice-Okresnímu soudu Praha-západ na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 5.590 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Městu Dobřichovice bylo uloženo zaplatit České republice-Okresnímu soudu Praha-západ na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 5.590 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalující České republiky-Státního pozemkového úřadu, žalovaného Města Dobřichovice a vedlejšího účastníka řízení M. Ř. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 28 Co 329/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 12. 2013, č.j. 9 C 146/2005-609 potvrzen ve výroku označeném I. (pokud jím bylo rozhodnuto /ve správném znění/, že vlastníkem pozemků parc. č. 1362 a parc. č. 1361 v katastrálním území D. je Česká republika-Stání pozemkový úřad; naproti tomu v zamítavém výroku označeném II. byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 1295/2 v katastrálním území D. je také Česká republika-Státní pozemkový úřad. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovanému Městu Dobřichovice bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení Hekra Opava, s.r.o., na úhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.906,40 Kč a vedlejšímu účastníku řízení M. Ř. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 38.119 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému Městu Dobřichovice bylo uloženo nahradit České republice na účet Okresního soudu Praha-západ na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 11.800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení Hekra Opava, s.r.o., na straně jedné, a žalovaným Městem Dobřichovice, na straně druhé, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; žalovanému Městu Dobřichovice bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení Miloši Říhovi na náhradu nákladů odvolacího řízení 18.694,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo (§212 a §212a odst. 1 občanského soudního řádu), a shledal odvolání žalobce a vedlejšího účastníka řízení M. Ř. důvodnými, ale odvolání žalovaného Města Dobřichovice shledal nedůvodným. Odvolací soud zároveň konstatoval, že v části označené I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkající se pozemků parc. č. 1375/1, 1375/3 a 1378 v katastrálním území D., nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden a již nabyl právní moci.
Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že učinil ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i ze svých zjištění tyto skutkové závěry:
Pozemky parc. č. 1351, 1362, 195/2, 1378, 1376, 1375/3 a 1375/1 v katastrálním území D. byly vytvořeny z původního pozemku PK č. 362/1, který v roce 1935 nabyla do svého vlastnictví obec Dobřichovice. K pozemkům parc. č. 1631 a 1362 bylo k 24. 5. 1991 zapsáno v evidenci nemovitostí právo hospodaření pro Místní národní výbor Dobřichovice; k pozemkům parc. č. 1378, 1295/2 a 1375/1 (pozemek parc. č. 1375/3 byl vyčleněn z pozemku parc. č. 1375/1 v roce 2001) bylo zapsáno v důsledku chyby právního předchůdce katastrálního úřadu – Střediska geodézie z roku 1977 právo hospodaření pro Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Právo hospodaření mělo být v roce 1977 zapsáno pro Místní národní výbor Dobřichovice. Všechny pozemky byly k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky a fakticky je užívalo Zemědělské družstvo Dobřichovice, které v minulosti hospodařilo i pod názvem JZD „Průkopník“ Dobřichovice. Na pozemku parc. č. 1362 byla vystavěna již ve 40. letech 20. století truhlářská dílna J. Poučkem, pozemek parc. č. 1361sloužil ke skladu dřeva a jako manipulační plocha truhlářské dílny na sousedním pozemku parc. č. 1362. Další pozemky byly zastavěny, a to pozemek parc. č. 1378 mechanizačními dílnami a pozemky parc. č. 1376/3 a 1375/1 halou na úpravu zeleniny. Tyto stavby byly vybudovány stavebníkem JZD Průkopník Dobřichovice v 80. letech 20. století. Pozemek parc. č. 1295/2 sloužil na odstav mechanizace k odkapávání olejů a podobných látek, k jejich svodu do příslušné kanalizace a k mytí mechanizace. Byl ve značné části vybaven splaškovou a dešťovou kanalizací, vybudovanou rovněž v 80. letech 20. století. Pozemky a budovy na nich stojící byly zčásti oploceny a zvlášť byly oploceny pozemky parc. č. 1361 a 1362. Z pozemku parc. č. 1295/2 byla oddělena část pozemku parc. č. 1295/35, jehož část tvoří i původní část pozemku parc. č. 1295/1, a to geometrickým plánem ze dne 8. 3. 1996. Na pozemku parc. č. 1295/35 se nachází bývalá čerpací stanice pohonných hmot, vystavěná JZD Průkopník Dobřichovice v 80. letech 20. století. Z pozemku parc. č. 1295/2 byly geometrickým plánem ze dne 28. 4. 1999 vyčleněny pozemky parc. č. 1295/52 a 1295/53, které byly zastavěny prací linkou mrkve; tyto stavby před 24. 5. 1991 vybudovalo JZD Průkopník Dobřichovice. Z pozemku parc. č. 1295/2 byl vyčleněn pozemek parc. č. 1295/30 geometrickým plánem z roku 1995, na kterém je umístěna trafostanice. Ta byla zřízena v 80. letech 20. století Jednotným zemědělským družstvem Průkopník Dobřichovice. Všechny tyto pozemky, spolu s dalšími pozemky, jakož i stavbami, které na nich byly vybudovány, spolu ještě i s dalšími pozemky v katastrálním území Dobřichovice, užívalo JZD Průkopník Dobřichovice i 24. 5. 1991 ke své činnosti – zemědělské výrobě.
Odvolací soud také uváděl, že žalovanému městu se nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že na části předmětných pozemků, které zůstaly předmětem odvolacího řízení (pozemky parc. č. 1361, 1362 a 1295/2 v obci a katastrálním území D. obec Dobřichovice nebo jeho právní předchůdce MNV Dobřichovice realizovali k 24. 5. 1991 právo hospodaření. S ohledem na skutečnost, že k 1. 1. 1950 se všechny předmětné pozemky z vlastnictví obce Dobřichovice dostaly do vlastnictví Československé republiky na základě zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, bylo podle názoru odvolacího soudu, nevýznamné doplňovat dokazování listinami prokazující dispozici právního předchůdce žalovaného s předmětnými pozemky v době do 31. 12. 1949 (např. smlouvou pachtovní s J. P. apod.) Z předložených listin zápis ze dne 23. 10. 1956 sepsaný MNV v Dobřichovicích dokládá, že se právní předchůdce žalovaného choval jako hospodář předmětných pozemků (a to pouze pozemků p.č. 1361 a 1362), když jednal s J. P. o možném prodeji těchto pozemků. Z dopisu adresovaného H. P. 28. 11. 1967 MNV v Dobřichovicích nelze zjistit u nájemného za jaký pozemek se týká, dopis MNV Dobřichovice adresovaný ONV Praha – západ 30.10.1967 se týká tesařské dílny, nikoli předmětných pozemků, dopisy MNV Dobřichovice Výrobní zemědělské správě Praha-západ ze dne 27. 11. 1967 a Výrobní zemědělské správy Prah-západ MNV Dobřichovice ze dne 17. 11. 1967 se týkají převodu pozemku, na němž se nachází truhlářská dílna (pozemek p.č.1362), kdy je s MNV Dobřichovice jednáno jako s tím, komu pozemek patří. Dopisem ze dne 21. 10. 1986 se JZD Průkopník v Dobřichovicích obrací na MNV Dobřichovice se žádostí o povolení užívání pozemku p. č. 1361 jako na „majitele“. Tyto listiny však nedokládají vztah žalovaného, respektive jeho právního předchůdce k předmětným pozemkům k 24. 5. 1991. To nedokládá ani další korespondence MNV Dobřichovice z let 1989-1991, neboť nebyla vytvořena MNV Dobřichovice jako hospodářem s předmětnými pozemky ale jako příslušným správním orgánem ve stavebním řízení. Další listiny, které žalovaný předkládá k prokázání toho, že s ním bylo jednáno jako s vlastníkem předmětných pozemků (korespondence vedlejšího účastníka z roku 1992 a ZD Dobřichovice z roku 1993 a 1994), neprokazují realizaci práva hospodaření k 24. 5. 1991, neboť se týkají období pozdějšího. K 24. 5.1991 předmětné pozemky užívalo JZD Průkopník Dobřichovice ke své činnosti. Sám žalovaný v průběhu celého řízení tvrdil, že tomu tak bylo bez právního důvodu, že s JZD Průkopník Dobřichovice ani s žádným jiným subjektem žádný právní vztah, na základě kterého by jinému subjektu umožnil užívání pozemků, neměl. To nevyvrací ani výpis z evidence nemovitostí ze dne 22. 6. 1977, kde je jako uživatel uvedeno JTD Průkopník Dobřichovice. Výpis se však týká pozemku č. 362/205, do něhož byl pozemek PK č. 362/1 chybně zahrnut. I přes poučení odvolacího soudu nedoložil žalovaný, že by předmětné pozemky vedl ve své evidenci, že by je oceňoval, pečoval o ně, udržoval je, využíval je, chránil je či se domáhal svých práv k předmětným pozemkům. Jediné, co k 24. 5. 1991 pro žalovaného svědčí, je to, že jako hospodář pozemků p. č. 1361a 1362 byl zapsán v tehdejší evidenci nemovitostí.
Namítal-li žalovaný, že některá stavební rozhodnutí či kolaudační rozhodnutí měla jako adresáta (stavebníka) označeno nikoli JZD „Průkopník“ Dobřichovice ale například jen JZD Dobřichovice, je tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu, pro posouzení věci nevýznamná. V dané oblasti působilo v Dobřichovicích jediné JZD (viz. výpovědi svědků); pro ně byla rozhodnutí vydávána. To, že stavebník či adresát nebyl zcela odpovídajícím způsobem označen, nic na platnosti a závaznosti správních rozhodnutí nemění. Není pochyb o tom, pro koho byla správní rozhodnutí vydána.
Soud prvního stupně se podle názoru odvolacího soudu nejprve správně zabýval podle §80 písm. c) o. s. ř. otázkou, zda je žaloba podle uvedeného zákonného ustanovení přípustná, tedy zda má žalobce na ní naléhavý právní zájem a je v řízení věcně aktivně legitimován. Uvedenou otázku soud prvního stupně posoudil správně a na jeho závěry proto odvolací soud odkazuje. Podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 25. 5. 2009, č. j. 13971/2009-13300, z něhož odvolací soud podle §135 odst. 2 o. s. ř. vychází, předmětné pozemky spadají pod režim zákona o půdě, neboť ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991, splňovaly charakter pozemků podle §1 odst. 1 zákona o půdě. Podle §17 zákona o půdě k těmto pozemkům vykonával pro stát správu Pozemkový fond České republiky. Ten k 31. 12. 2012 zanikl a dnem 1. 1. 2013 podle §3 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, vykonává Státní pozemkový úřad působnost podle zákona o půdě; podle §22 odst. 3 uvedeného zákona majetek Pozemkového fondu České republiky přešel na Českou republiku a je s ním příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad, který týmž dnem podle §22 odst. 1 uvedeného zákona vstupuje do všech práva povinností Pozemkového fondu České republiky. Jak Pozemkový fond České republiky do 31. 12. 2012 tak Česká republika, za níž jedná Státní pozemkový úřad, od 1. 1. 2013 jsou ve věci aktivně legitimováni. Žalovaný je pasívně legitimován, neboť je jako vlastník předmětných pozemků zapsán v katastru nemovitostí.
Odvolací soud nesouhlasil se závěry žalobce a vedlejšího účastníka M. Ř. na straně žalobce, že by pro soud bylo závazné odůvodnění rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 25. 5. 2009, č. j. 13971/2009-13300. Soud ze správních rozhodnutí podle §135 odst. 2 o. s. ř. vychází; vychází z jejich výrokové části, nikoli z odůvodnění takového rozhodnutí, v němž správní úřad uzavřel, že předmětné pozemky tvořili „areál“ spolu i v souvislosti se stavbami. Řešení předběžné otázky ve správním rozhodnutí pro soud závazné není.
Soud prvního stupně věc posoudil podle správného právního předpisu – zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí a správně uvedl, že přechod předmětných pozemků z vlastnictví České republiky na žalovaného je třeba posoudit podle §1 zákona a teprve; bude-li shledáno, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přechod, bude třeba posoudit, zda k přechodu nedošlo podle §2 zákona. V §1 zákon stanoví pro přechod tři podmínky, které musí být splněny kumulativně, a to že musí jít o majetek, který ve stanovené době (ke dni 24. 5. 1991) náležel České republice, ke stanovenému dni (ke dni 23. 11. 1990) k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (ke dni 24. 5. 1991), jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno. Právo hospodaření ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. v sobě bez dalšího nezahrnovalo případy hospodaření s věcí prostřednictvím jiné osoby. Jestliže faktickému výkonu práva hospodaření bránil právní titul, na jehož základě s věcí fakticky hospodařil jiný subjekt, je třeba takový stav považovat za hospodaření s věcí ze strany právního předchůdce obce ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Nezastavěnost pozemků a jejich charakter jako tzv. historického majetku obce není v případě přechodu majetku ze státu na obec podle §1 zákona podmínkou takového přechodu, když §2 zákona vymezuje samostatné okolnosti pro přechod tzv. historického majetku obcí, bez návaznosti na §1 zákona. Při přechodu majetku ze státu na obec podle §2 zákona musí jít o a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek ad) pozemky zastavěné stavbami předcházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949 (šlo o tzv. historický majetek obcí), pokud jsou ve vlastnictví České republiky (ke dni 24. 5. 1991) a nepřecházejí dl vlastnictví obcí podle §1 zákona.
Žalovaný neprokázal splnění všech tří podmínek uvedených v §1 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod vlastnického práva z majetku České republiky do majetku žalovaného. Tou první, která byla splněna, bylo, že všechny předmětné pozemky byly k rozhodnému dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky, do jejíhož vlastnictví se dnem 1. 1. 1950 dostaly z vlastnictví obce Dobřichovice na základě zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který ve své podstatě zrušil obecní vlastnictví a veškerý majetek obcí podle něho přešel bez dalšího do vlastnictví státu (§30 odst. 2 uvedeného zákona). Dále byla splněna podmínka, že k rozhodnému dni 23. 11. 1990 měl k pozemkům p. č. 1361 a 1362 právo hospodaření právní předchůdce žalovaného, to je MNV Dobřichovice. Právo hospodaření svědčící MNV Dobřichovice bylo zapsáno i v tehdejší evidenci nemovitostí. Pokud jde o pozemek p. č. 1295/2, ten byl v evidenci nemovitostí zapsán s právem hospodaření ve prospěch Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského. Tento zápis byl v důsledku chybného označení pozemků v tehdejší evidenci nemovitostí nesprávný. K chybě došlo v roce 1977, kdy mělo být právo hospodaření zapsáno pro MNV Dobřichovice. Lze tedy uzavřít, že právo hospodaření k pozemku p. č. 1295/2 svědčilo k 23. 11. 1990 rovněž MNV Dobřichovice s ohledem na skutečnost, že toto právo k majetku, který původně patřil obci Dobřichovice, v souvislosti s přechodem majetku na stát k 1. 1. 1950, vzniklo MNV Dobřichovice (§29 odst. 1 a §30 odst. 2 zákona č. 279/1949 Sb.) a v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by toto právo bylo převedeno na někoho jiného. Žalovaný však neprokázal třetí kumulativní podmínku, tedy že jeho právní předchůdce k 24. 5. 1991 s předmětnými pozemky hospodařil, tedy že realizoval své právo hospodaření. V řízení bylo prokázáno, že fakticky hospodařilo s předmětnými pozemky a stavbami na některých z nich postavenými JZD Průkopník Dobřichovice (výpovědi svědků, znalecké posudky, stavební rozhodnutí), aniž mělo k těmto pozemkům právo trvalého užívání či jiné právo podle tehdejších právních předpisů. To ostatně žalovaný po celé řízení tvrdil, že JZD užívalo pozemky bez souhlasu MNV Dobřichovice. S předmětnými pozemky k 24. 5. 1991 nehospodařil MNV Dobřichovice. Žalovaný i přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., jehož se mu dostalo při odvolacím ujednání 9. 1. 2014, netvrdil a ani neprokázal, že by předmětné pozemky MNV Dobřichovice vedl ve své evidenci, ocenil je, pečoval o jejich údržbu, využíval je, chránil je před poškozením, zničením, chránil právo hospodaření proti neoprávněným zásahům apod., jak vyžadoval §6 tehdy platné vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem.
Nebyly splněny ani podmínky §2 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod předmětných pozemků z majetků České republiky do majetku žalovaného. V řízení bylo prokázáno, že předmětné pozemky byly takzvaným historickým majetkem obce Dobřichovice, když všechny byly postupně vyčleněny z původního pozemku PK č. 362/1 v obci a k. ú. D., který obec Dobřichovice získala do svého vlastnictví v roce 1935 a pozbyla jej ze zákona dnem 31. 12. 1949. Rovněž byla splněna podmínka, že k 24. 5. 1991 byly předmětné pozemky ve vlastnictví České republiky. Nebyla však splněna poslední podmínka vymezená v §2 odst. 4 a odst. 5 uvedeného zákona, neboť nešlo o nezastavěné pozemky. Pozemek p. č. 1362 byl k 24. 5. 1991 zastavěn truhlárnou, která byla postavena již ve 40. letech 20. století J. P. a k 24. 5. 1991 byla ve vlastnictví právnické osoby. Z tohoto důvodu nemůže být s ohledem na §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. předmětem přechodu do majetku žalovaného. Pozemek p. č. 1295/2 byl k 24. 5. 1991 rovněž zastavěn, a to stavbami trafostanice, prací linky mrkve, čerpací stanice. Za zastavěný pozemek lze totiž ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. považovat pozemek, na němž stojí nejen nemovitá stavba, ale i tehdy, když je pozemek ve smyslu stavebně právních předpisů součástí funkčního stavebního celku. Funkčním celkem v tomto smyslu je třeba rozumět pozemek zastavěný stavbou a přilehlé pozemky, které s ním tvoří souvislý celek bez přerušení. Pokud dnes uvedené stavby, postavené před 24. 5. 1991, stojí na pozemcích parc. č. 1295/3, 1295/35, 1295/52 a 1295/53, které však byly jako pozemky odděleny z původního pozemku parc. č. 1295/2 až v průběhu 90. let 20. století po 24. 5. 1991, nemění to nic, podle názoru odvolacího soudu, na charakteru pozemku parc. č. 1295/2 ve stavu ke dni 24. 5. 1991, tedy jako pozemku zastavěného. Pro posouzení toho, zda pozemky jsou zastavěny, je z hlediska zákona č. 172/1991 Sb., podle názoru odvolacího soudu , bez významu, že by stavby nebyly řádně stavebně zahájeny či kolaudovány; rozhodující je faktický stav . V této souvislosti odvolací soud neshledal v předložených stavebních povoleních a kolaudačních rozhodnutích, které měl k dispozici, žádné nesrovnalosti. Také pozemek parc. č. 1361 v katastrálním území D. byl ve smyslu stavebně právních předpisů (§2 odst. 1 písm. d/,§3 odst. 1, odst. 2, písm. b/, písm. c/ tehdy platné vyhlášky č. 85/1976 Sb. o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu) zastavěn (např. plotem, vyskruženou kopanou studnou s ručním čerpadlem, podzemní vodovodní přípojkou, přípojkou topení, zásobníkem, jak vyplývalo ze znaleckého posudku, pořízeného znalcem Ing. Pokorným). I tyto stavby byly ve vlastnictví právnické osoby. Již z těchto důvodů nebyly naplněny podmínky podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 175/1991 Sb. pro vyhovění žalobě, dovozoval odvolací soud. Odvolací soud ještě dodával, že ohledně pozemků parc. č. 1361 a 1295/2 by nemohlo dojít k přechodu vlastnictví z České republiky na žalovanou ani z důvodu §2 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., neboť tvořily funkční celek se stavbami, k nimž přiléhaly . Pozemek parc. č. 1361 tvořil funkční celek se stavbou na pozemku parc. č. 1362 (stavba truhlářské dílny), neboť sloužil k uskladňování dřeva zde zpracovaného, k jeho vysychání po zpracování a pod. Stejně tak pozemek parc. č.1295/2 byl funkčně souvislý se stavbami na pozemcích parc. č. 1378, 1376, 1375/1 a 1375/3, neboť sloužil k jejich obsluze, k přístupu k nim, k okapu mechanizace u mechanizačních dílen, k odtoku splaškových vod v souvislosti se zpracováním zeleniny apod.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu v napadeném odvolaním výroku rozsudku /část. I./; ohledně pozemků parc. č. 1361 a 1362 v katastrálním území D. odvolacího soud výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný (v upřesněném správném znění).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl podle ustanovení §224 odst. 2 občanského soudního řádu nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky řízení i ve vztahu mezi účastníky řízení a státem, a to s poukazem zejména na ustanovení §142 odst. 1, §138 odst.1, §149 odst. 1 a §160 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2014 (sp.zn. 28 Co 329/2013 Krajského soudu v Praze) byl doručen žalovanému Městu Dobřichovice 17. 2. 2014 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 9.4.2014, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dovolatel upřesňoval, že výrok rozsudku odvolacího soudu, označený I., je napaden dovoláním pouze „v rozsahu pozemků parc. č. 1361 a 1362 v katastrálním území D.“.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud se odchýlil při svém rozhodování od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také řešil otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, dále, že některé otázky, souvisící s touto projednávanou právní věcí, jsou dovolacím soudem řešeny rozdílně, přičemž některé již dovolacím soudem vyřešené právní otázky musí tu být posouzeny jinak.
Dovolatel je rovněž přesvědčen, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním, v extrémním rozporu s provedenými důkazy i s principy spravedlnosti.
Námitky co do nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním dovolatel uplatňoval zejména ohledně závěrů odvolacího soudu, týkajících se pozemku parc. č. 1361 a parc. č. 1362 v katastrálním území D. a stavby (truhlárny) na nich, a dále co do nesouladu se skutkovými závěry a provedeným dokazováním ohledně pozemku parc. č. 1295/2 v katastrálním území D.
Námitky codo nesprávného právního posouzení věci uplatňuje dovolatel zejména ohledně závěrů odvolacího soudu, týkajících se pozemku parc. č. 1295/2 v katastrálním území D., když má za to, že jediný posudek znalce (Ing. Adolfa Dudy), podaný v tomto řízení, měl nedostatky už v tom, že tento posudek nebyl soudem řádně vyžádán a vypracování tohoto posudku nebylo také s potřebným vymezením zadaného úkolu znalci vymezeno; “ostatní tři listiny označované tu jako znalecké posudky a soudem také jako znalecké posudky hodnocené, znaleckými posudky vlastně nejsou a jsou jen prostými soukromými listinami.“ Z uvedeného posudku znalce Ing. Dudy lze, podle názoru dovolatele, zdůraznit (na rozdíl od závěrů odvolacího soudu) zejména závěr, že „pozemky parc. č. 1295/2, 1361, 1362, 1325/1, 1375/3 a 1378 v katastrálním území D. netvoří spolu s budovami, které jsou na nich postaveny, funkční celek a ani tento celek netvořily v minulosti v době fungování zemědělského družstva Průkopník Dobřichovice“.
Dovolatel dále namítal, že v tomto soudním řízení bylo nesprávně posouzeno, zda předmětné pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou či nejsou zemědělskými pozemky. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství – ústředního pozemkového úřadu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 13971/2009-13300, týkající se určení, zda se na pozemky parc. č. 1362, 1375/1, 1375/3, 1378, 1295/2 a 1361 vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., je podle názoru dovolatele „nicotné a nemůže mít žádné právní účinky“. Ministerstvo zemědělství v tomto rozhodnutí bere za směrodatné zcela účelové vyjádření původního žalobce Pozemkového fondu ČR ze dne 7. 5. 2009, že „zemědělský areál tu fungoval k účinnosti zákona o půdě jako celek; ze spisového materiálu však, podle názoru dovolatele, vyplývá, že všechny předmětné pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu před nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.; objekt truhlárny byl pronajat fyzické osobě rovněž již před účinností zákona č. 229/1991 Sb. Žádná z uvedených pozemků tedy nebyl, jak je dovolatel přesvědčen, a není součástí zemědělského nebo lesního fondu, jak to má na mysli §1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb. Vycházel-li soud z tohoto správního rozhodnutí, které je podle názoru dovolatele nicotné, posoudil otázku, zda tu jde o zemědělskou půdu, nesprávně; dovolatel má pak za to, že žalující ČR-Státní pozemkový úřad není proto v této právní věci aktivně legitimován.
Dovolatel má posléze za to, že soudy v tomto řízení nesprávně posoudily splnění podmínek stanovených v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí) a to v daném případě zejména pro nabytí vlastnického práva k pozemku dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel je přesvědčen, že tu omylem státních úředníků došlo k chybnému označení správce pozemku parc. č. 1295/2 v katastrálním území D. (a později i toho, komu svědčilo právo hospodaření s pozemkem), a to tak, že místo Místního národního výboru v Dobřichovicích byl v evidenci nemovitostí zapsán Ústřední kontrolní a zkušební úřad zemědělský v Brně; touto chybou došlo k tomu, že bývalý Místní národní výbor v Dobřichovicích nevedl ve své evidenci tento pozemek, ale nevedl jej ani uvedený kontrolní a zkušební úřad . Právní důsledky tohoto pochybení, které zatím brání spravedlivému vrácení majetku žalující obci v tomto případě, by měly být v tomto dovolacím řízení posouzeny. Dovolatel je přesvědčen, že „ani stát tu nemůže těžit ze svého protiprávního jednání tak, aby tímto způsobem nabyl vlastnické právo k majetku, který mu neměl patřit“.
Ve vyjádření Státního pozemkového úřadu (jednající tu v řízení za Českou republiku) bylo k dovolání dovolatele pouze uvedeno, že ČR-Státní pozemkový úřad považuje rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2014 (sp. zn. 28 Co 329/2013 Krajského soudu v Praze) za věcně správný a navrhuje odmítnutí dovolání dovolatele proti tomuto rozsudku.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení M. Ř. k dovolání dovolatele bylo uvedeno rovněž, že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2012 je „z procesního hlediska i z hlediska hmotného práva správné“. V daném případě z provedeného dokazování vyplývá, že Zemědělské družstvo Dobřichovice v areálu, jehož se soudní řízení týká, hospodařilo, zatím co faktické hospodaření obce v něm bylo vyloučeno; přitom pozemky tu tvořily se stavbami jeden funkční celek. Odvolací soud dostatečně a přezkoumatelně popsal souvislost pozemku parc. č. 1285/2 v Dobřichovicích a doložil to provedenými důkazy; pozemek parc. č. 1285/2 byl nejen zastavěn, ale současně se stavbami na něm postavenými souvisel. Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení M. Ř. bylo tedy poukazováno to, že v tomto soudním řízení nebylo doloženo splnění podmínek vydání nemovitosti obcím ve smyslu ustanovení §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb.; nic z tohoto řízení nedokládá v dovolání žalované obce nyní i uváděné tvrzení, že tato obec byla od počátku výstavby truhlárny její vlastnicí. Ve vyjádření uvedeného vedlejšího účastníka řízení byl obsažen i názor, že „i kdyby se právní vztahy v tomto případě vyvíjely podle ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zrušeného v roce 1850), jak to dává k úvaze dovolatel, pak by tu již mnohokráte došlo v daném případě k vydržení vlastnictví.“ Odvolací soud se tu svým rozhodnutím ze dne 6. 2. 2014 nikterak neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu a proto je třeba mít za to, že dovolání dovolatele není přípustné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatele Města Dobřichovice ze dne 9. 4. 2014 bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (není-li v ustanovení §238 občanského soudního řádu výjimkou stanoveno jinak), kterým se odvolací řízení končí, jestliže ovšem dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jehož řešení se odvolací soud odchýlí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem už vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/). Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají dovolací důvod stanovený jmenovitě v občanském soudním řádu; dovolacím důvodem nemohou být vady ani omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno pro realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb. (o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí), podle nichž do vlastnictví obcí přecházely věci z vlastnictví České republiky (dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obec a v Hlavním městě Praze též na městské části pokud obce a městské části (v hlavním městě Praze) s těmito věcmi ke dni účinnosti zákona č. 17281991 Sb. hospodařily; do vlastnictví obcí dnem účinnosti uvedeného zákona přecházely dále nezastavěné pozemky, pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, stavby s pozemky tvořícími se stavbami jeden funkční celek a pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí (podle §2 odst. 4 a 5 zákona č. 172/1991 Sb.), které obce vlastnily do 31. 12 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nespadají do vlastnictví obcí podle §1 zákona č. 172/1991 Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučovalo jmenovitě z přechodu majetku do vlastnictví obcí jen ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Jinak věci přešly ve smyslu ustanovení §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy i povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují včetně povinnosti je i vydat (tj. pokud nebyly splněny předpoklady tohoto přechodu věcí z majetku České republiky).
Za těchto uvedených okolností, zejména pokud šlo o obsah dovolatelem v odvolání uplatňovaných údajů, týkajících se přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu, nemohl dovolací soud přesvědčivě dát za pravdu dovolatelem uváděným údajům o přípustnosti jeho dovolání; dovolací soud totiž neshledal, že by v daném případě odvolací soud se ve svém dovoláním napadeném rozhodnutí konkrétně a jednoznačně odchyloval od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nebo že by se odvolací soud zabýval řešením některé právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo právní otázkou dosud neřešenou dovolacím soudem, jež by byla rozhodující pro posouzení této právní věci a tím méně, že by v dovolání dovolatele byly uvedeny a doloženy údaje o tom, že by v tomto konkrétním případě měla být některá právní otázka posouzena jinak než jak byla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu při aplikaci ustanovení zákona č. 17281991 Sb.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243c §243f odst. 1 občanského soudního řádu svým usnesením k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného, nesplňujícího zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených již uvedenými účastníky řízení na vyjádření k dovolání dovolatele použil tu dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů na tato zmíněná vyjádření nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k tomu, že v těchto zmíněných vyjádřeních k dovolání byly v podstatě rekapitulovány ty údaje, které již byly uvedeny a uplatněny v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu