ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2065.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2065/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Tukového průmyslu, a. s., IČ 2513 5881, Praha 9 – Třeboradice, Koubova 79, zastoupeného Petrem Dětkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Šítkova 253/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 24Co 137/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25C 7/2006 (žalobců: a) J. P., a b) M. P., P., zastoupených Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, 120 00 Praha 2, Slezská 32/949, a dalších účastníků řízení: 1. ČR – Státního pozemkového úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a 2. Tukového průmyslu Praha, a. s., Praha 9, Třeboradice, Koubova 79, zastoupeného Petrem Dětkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Šítkova 253/1, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu a o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalovaného 1. s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se zamítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25C 7/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2011, č. j. 25C 7/2006-225. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci J. P. a M. P. nejsou spoluvlastníky každý jedné poloviny pozemku parc. č. 3067/49 v katastrálním území M., vzniklého oddělením podle geometrického plánu č. 1837-23/2007 (odsouhlaseného dne 18. 7. 2007 pod č. 2015/2007 Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha) ze stávajícího pozemku parc. č. 3067/3 v katastrálním území M. Dalším výrokem, označeným II., téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci J. P. a M. P. jsou spoluvlastníky (každý jednou polovinou) pozemku parc. č. 3067/56 v katastrálním území M., vzniklého oddělením podle geometrického plánu č. 2384-108/2010 (odsouhlaseného dne 25. 7. 2011 pod č. 1774/2011 Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha) ze stávajícího pozemku parc. č. 3067/3 v katastrálním území M. Také bylo výrokem, označeným III., téhož rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto, že žalobci J. P. a M. P. nejsou spoluvlastníky každý jedné poloviny pozemku parc. č. 3067/55 v katastrálním území Michle, vzniklého oddělením podle geometrického plánu č. 2384-108/2010 (odsouhlaseného dne 25. 5. 2011 Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu /katastrální pracoviště Praha/) ze stávajícího pozemku parc. č. 3067/3 v katastrálním území M. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že účastník řízení Tukový průmysl Praha, a. s., je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení 9.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a že žalobci a účastník řízení Pozemkový fond ČR nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Účastníku řízení Tukovému průmyslu Praha, a. s., bylo uloženo nahradit státu náklady vynaložené na znalečné a vypracování geometrického plánu částkou 11.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili státu náklady vynaložené na znalečné částkou 2.380,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo i rozhodnuto, že žalobcům bude vrácena záloha na znalecký posudek 5.000,- Kč. Soud prvního stupně výrokem (označeným IX.) svého uvedeného rozsudku ze dne 24. 10. 2011 také vyslovil, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 11. 2005, č. j. PÚ 8733/93.
O odvolání účastníka řízení Tukového průmyslu Praha, a. s., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 24Co 137/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2011, č. j. 25C 7/2006-225, potvrzen ve výroku, označeném II. (ohledně spoluvlastnictví žalobců k pozemku parc. č. 3067/56 v katastrálním území M.) a ve výroku označeném V. (o nákladech řízení mezi žalobci a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR); ve výrocích označených I., III., VII. a IX. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Ve výroku označeném IV. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že účastníku řízení Tukovému průmyslu Praha, a. s., bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 13.650,- Kč (místo 9.660,- Kč); ve výroku označeném VI. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že na náklady státem placeného znalečného a vypracování geometrického plánu jsou žalobci povinni nahradit jen částku 4.015,- Kč a účastník řízení Tukový průmysl Praha, a. s., částku 7.045,- Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že účastník řízení Tukový průmysl Praha, a. s., je povinen zaplatit žalobcům na náhradu těchto nákladů 8.250,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobci a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i předcházející rozhodnutí správního orgánu (ve smyslu ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že žaloba žalobců byla důvodná jen zčásti a jen v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se takto rozsudkem soudu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu.
Odvolací soud uváděl, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Praha, v němž bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 11. 2005, č. j. PÚ 8733/93. Tímto správním rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobci nejsou vlastníky jimi uváděných nemovitostí v katastrálním území Michle a nenáleží jim náhrada za pozemky, které jsou zastavěny, takže nebyly shledány opodstatněnými žalobci uplatněné restituční důvody podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. (že vyvlastněné nemovitosti existují a neslouží účelu, pro nějž byly vyvlastněny, a podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. (že k vyvlastnění nemovitostí došlo bez vyplacení náhrady).
Odvolací soud poukazoval dále na to, že svým předchozím rozsudkem ze dne 9. 2. 2004, sp. zn. 24Co 232/2008, v této právní věci již rozhodl, že žalobci nejsou vlastníky pozemku parc. č. 3401/3 a pozemku parc. č. 3067/51 v katastrálním území M. a také potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že žalobci nejsou vlastníky pozemku parc. č. 3067/54 v katastrálním území M. Výrok rozsudku soudu prvního stupně byl však odvolacím soudem zrušen, pokud šlo o vlastnictví pozemků parc. č. 3067/49 a parc. č. 3067/50 v katastrálním území M., u nichž šlo o to, zda tu jde o část pozemku bezprostředně související se stavbou na pozemku a nezbytně nutnou k provozu stavby.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 24Co 232/2008, správně dal vyhotovit oddělovací geometrický plán, v němž byla zaměřena plocha nezbytně nutná k provozu přilehlé stavby (haly) na pozemku parc. č. 3067/26 v katastrálním území M.
Odvolací soud byl ohledně námitek účastníka řízení Tukový průmysl Praha, a. s., proti závěru soudu prvního stupně, vycházejícího z uvedeného znaleckého posudku, toho názoru, že tento účastník řízení, respektive jeho předchůdce (Tukový průmysl, s. r. o.) nabyl předmětné pozemky do vlastnictví až na základě privatizační smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku dne 1. 5. 1996. Odvolací soud měl proto za to, že „zájem někoho, kdo neměl předmětné pozemky v držení v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a nabyl je i v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, přestože na pozemky byl uplatněn restituční nárok, nelze nadřazovat zájmům restituentů, které se neuspokojují pouze v případě jednoznačných výjimek vyplývajících ze zákona. Nelze tu existenci překážek vydání nemovitostí dovozovat ze současné náplně činnosti osoby, která ke dni účinnosti zákona o půdě nedržela a žádnou činnost na nich v té době neprovozovala (před 1. 5. 1996)“. Proto odvolací soud nezbytně nutnou plochu k provozu stavby posuzoval v daném případě jen z obecného hlediska, tedy pouze jako plochu, která je nutná k provozu stavby jako takové – jako plochu, která je nezbytná k tomu, aby byly zajištěny případné opravy budovy a aby byl umožněn přístup k údržbě budovy, a nikoliv jako plochu, která by měla zajistit současnému držiteli uvedených pozemků bezproblémové počínání (např. manipulaci s kamiony při provozní činnosti) v oboru, ve kterém nyní podniká.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku ve věci samé, označeném II.
Ke změnám ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení přistoupil odvolací soud s poukazem na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (zejména na ustanovení §11a, 18 odst. 1 a §19a), o odměnách za zastupování, a s poukazem na zjištění o počtu úkonů právního zastoupení. Ve výroku o náhradě nákladů za znalečné a za vypracování geometrického plánu, placených ze státních prostředků v tomto řízení, odvolací soud měl za to, že je třeba mít na zřeteli, že tyto úkony bylo třeba provést pro celkový výsledek řízení, a proto odvolací soud přihlížel k úspěšnosti žalobců v tomto řízení ve srovnání s úspěšností v řízení u účastníka řízení Tukového průmyslu Praha, a. s., v této právní věci.
U nákladů odvolacího řízení vycházel odvolací soud při rozhodování o nich z ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen odvolateli Tukovému průmyslu Praha, a. s., dne 4. 2. 2013 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 4. 4. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. 11. 202 (sp. zn. 24Co 137/2012 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2011, č. j. 25C 7/2006-225 Obvodního soudu pro Prahu 4, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel především namítal „absenci působnosti zákona o půdě na daný případ, když k přechodu vlastnictví na stát k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, došlo dne 29. 5. 1958, tedy více než měsíc poté, co bylo dne 21. 4. 1958 vydáno povolení k zahájení výstavby ČSAD na předmětných pozemcích. Nešlo tu tedy o pozemek, který by byl pozemkem tvořícím zemědělský půdní fond či pozemek, který by byl v době jeho odnětí využíván k zemědělským účelům.
Dovolatel také namítal, že soudy v daném případě nesprávně posoudily otázku nezastavěné plochy areálních staveb jako nezastavěný pozemek po právu. V daném případě se však nejedná o běžné plochy (v sídlištních celcích často zelené), ale o speciální plochy a svého druhu stavby na pozemcích s přesně vymezeným účelem. Tento účel tu slouží zejména k přístupu nákladních vozidel a kamionů po areálu ke stavbám, zavážejících a odvážejících zboží z hal a staveb sloužících ke skladování a k expedici zboží; je přiléhavý i pro původní podnikatelskou činnost na předmětných pozemcích, když areál tu byl stavěn jako vozovna ČSAD – ÚNV hl. m. Prahy a již od padesátých let minulého století byl určen a užíván k pohybu a k manipulaci s těžkými dopravními prostředky, zejména s autobusy. Opačný nesprávný závěr byl přitom odvolacím soudem učiněn v daném případě zcela bez dokazování a soudy tu vycházely ze skutkového zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu); dovolatel neměl v řízení možnost na uvedenou argumentaci reagovat a přizpůsobit jí i své důkazní návrhy. Odnětím uvedených nezastavených částí pozemků (pokrytých vrstvou sloužící k pojezdu, otáčení a manipulací s těžkými vozidly a nacházející se dosud v uzavřeném a hlídaném areálu) bude dovolatel v užívání areálu významně omezen; požadavky na provoz autobusů a kamionů jsou jiné než požadavky na obsluhu a fungování domů na sídlištích. Soudy vycházely ze znaleckého posudku Ing. Fořta, který v něm stanovil, že je tu dostačený sedmimetrový pás pozemku; znalec podal svůj posudek jako znalec pro odvětví cen a odhadů nemovitostí a nemá tedy doložku pro specifický znalecký závěr oboru dopravy (k posouzení obslužnosti míst pro nákladku a vykládku přepravovaných nákladů), takže tu zřejmě měl být k provedení posudku určen znalec s odpovídajícím znaleckým oprávněním.
Dovolatel poukazoval ve svém dovolání ještě na rozpor s údaji o pozemku parc. č. 3067/56 v katastrálním území M., o němž soud uvádí jednak, že vznikl na základě geometrického plánu odsouhlaseného 25. 5. 2011 oddělením ze stávajícího pozemku parc. č. 3067/3; na jiném místě však v rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že pozemek parc. č. 3067/56 vznikl rozdělením pozemku parc. č. 3067/50 v katastrálním území M.
Ve vyjádření žalobců k dovolání dovolatele Tukového průmyslu Praha, a. s., bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobci jsou přesvědčeni, že „celá řada dovolacích tvrzení dovolatele Tukového průmyslu Praha, a. s., jsou tzv. novotami, jež v dovolacím řízení úspěšně namítat ani nelze“. K jednotlivým námitkám obsaženým v dovolání uvedeného dovolatele mají žalobci za to, že např. ohledně námitky absence působnosti zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě nebylo v tomto řízení shledáno žádné rozhodnutí o vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu, jak to vyplývá z přípisu Úřadu Městské části Praha 10 ze dne 17. 2. 2004, který měl soud v soudním spisu k dispozici; k námitce nedostatků znaleckého posudku, z něhož soudy v daném případě vycházely, lze uvést, že znalec Ing. Fořt je znalcem i v oboru stavebnictví, takže tato jeho odbornost mu umožňovala splnění znaleckého úkolu, zda jím posuzovaná část pozemku se stavbou haly je pozemkem se stavbou bezprostředně souvisejícím a nezbytně nutnou k provozu stavby. Podle názoru žalobců „účel pro který Tukový průmysl Praha, a. s., sporný pozemek užívá, byl nabyt ze strany státu, respektive ze strany ČSAD v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., dovolatel nebyl držitelem tohoto pozemku ke dni nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., takže k této námitce nebylo správně ze strany soudu přihlíženo“; nemůže se tu jednat o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K námitce dovolatele, týkající se vzniku pozemku parc. č. 3067/56 oddělením z většího pozemku, žalobci poukazovali ve svém vyjádření k dovolání dovolatele, že oddělení nezastavěné části pozemku se muselo dít oddělením z jediného v katastru nemovitostí zapsaného pozemku parc. č. 3067/3 a nikoliv z pozemku parc. č. 3067/50. která byla vytvořen geometrickým plánem; proto tu odvolací soud správně při označení vymezující části pozemku parc. č. 3067/3 použil označení dle původního geometrického plánu.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. §243c odst. 1 o. s. ř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalovaného s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 11. 2012 (sp. zn. 24 Co 137/2012 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu)podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl (v daném případě 24. 10. 2011) ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku (v daném případě ze dne 23. 4. 2008) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (v daném případě rozsudkem ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 24 Co 232/2008 Městského soudu v Praze).
Přípustné dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byla projednávaná právní věc posouzena zejména pole ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), podle něhož pozemek nebo jeho část nelze podle tohoto zákona vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitostí a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 6. 2000, II. ÚS 78/98, uveřejněném pod č. 89 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat tento právní závěr: „Nikdo nemůže pro sebe vlastnicky reklamovat část pozemku jen proto, že si na pozemku postavil stavbu“.
Odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2012 (sp. zn. 24 Co 137/2011 Městského soudu v Praze) uvedl i poukaz na závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu 28 Cdo 4319/2007, z něhož při svém rozhodování vycházel i v této právní věci: „Zájem někoho, kdo neměl předmětné pozemky v držení v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a nabyl je v rozporu s blokačním ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., přestože byl na ně uplatněn restituční nárok, nelze nadřazovat zájmům restituentů, protože jejich nároky jsou považovány za přednostní a neuspokojí se pouze v případě jednoznačných výjimek ze zákona“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním závěrům citovaným z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2012 posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s publikovanou soudní judikaturou) anebo že by při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (když odvolací soud vycházel i z provedeného znaleckého posudku). Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele, které bylo sice přípustné, ale nebylo dovolacím soudem shledáno důvodným ve smyslu dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení §241a odst. 1 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (použitelných tu nyní vzhledem k ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu), jak měl za to dovolatel, který na dovolací důvody podle uvedených dvou ustanovení ve svém dovolání poukazoval.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu (použitelného v daném případě i nyní ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř.) svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo shledáno nesprávným.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů, vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání dovolatele, žalobcům nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobci uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. března 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu