ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2093.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2093/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce H. P. , zastoupeného JUDr. Annou Kapsovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 525, proti žalovanému A. K. , zastoupenému JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 61/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 9. ledna 2014, č. j. 60 Co 444/2013-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, č. j. 8 C 61/2008-155, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. 60 Co 444/2013-232, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež pokládá za přípustné ve smyslu §237 a §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), s poukazem na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel rekapituluje svá žalobní tvrzení, jakož i dosavadní průběh řízení a poté uvádí, že právní názory soudu prvního stupně a odvolacího soudu na posuzovanou věc se liší v řešení otázky hmotného práva, přičemž rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyššímu soudu proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobce nesplnil podmínky stanovené pro přípustnost dovolání, jelikož nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. s tím, že pouhá odlišnost právních názorů soudu prvního stupně a soudu odvolacího takovou otázkou být nemůže. Z tohoto důvodu navrhuje dovolání žalobce odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. pak ukládá důvod dovolání vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V předmětné věci dovolací soud nemůže dospět k jinému závěru, než že podané dovolání těmto zákonným požadavkům nedostojí, neboť toliko shrnuje rozhodnutí soudů nižších stupňů, neuvádějíc však ani náznakem, jaká právní otázka by měla založit jeho přípustnost a v čem lze spatřovat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Vzhledem k absenci zřetelného vymezení nejen předpokladů přípustnosti, nýbrž i dovolacího důvodu trpí dovolání vadami, pro něž nemůže být v dovolacím řízení pokračováno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 492/2014). Jelikož k doplnění dovolání o tyto obligatorní náležitosti dovolatele v dovolacím řízení vyzývat nelze (§243b, část věty za středníkem, §43 o. s. ř.) a s ohledem na uplynutí dvouměsíční lhůty běžící od doručení napadeného rozsudku již ani zhojení popsaných vad není možné (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), přistoupil Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu