ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2242.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2242/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce T. J., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalovaným 1. R. H. , 2. J. H. , 3. M. B. , všem zastoupeným JUDr. Radimem Dvorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, a 4. C. L. , zastoupené opatrovnicí Mgr. Dagmar Rezkovou - Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, o zaplacení částky 73.330,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 95/2008, o dovolání žalovaných 1., 2. a 3. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 18 Co 161/2013-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 1., 2. a 3. jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.275,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Václava Vlka.
III. Ve vztahu k žalované 4. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 1. 2013, č. j. 20 C 95/2008-357, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 79.795,80 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do částky 19.075,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.). Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaných jako po dědicích zesnulé B. H. náhrady škody, jež mu vznikla v důsledku toho, že v průběhu dědického řízení i po jeho skončení nemohl užívat byt zůstavitelky a pronajímat jej za tržní nájemné, jelikož v něm byly umístěny věci náležící do dědictví, a dále i tím, že byt musel otevřít, vyklidit jej a zajistit uložení věcí v něm umístěných. Obvodní soud ve svých závěrech navázal na své předchozí, odvolacím soudem v relevantním rozsahu zrušené, rozhodnutí ze dne 8. 12. 2011, č. j. 20 C 95/2008-298, a dovodil, že žalovaní 1. až 4. jsou jako dědicové solidárně odpovědni za bezdůvodné obohacení dle §451 obč. zák. vzniklé na úkor žalobce tím, že po smrti jejich právní předchůdkyně, přičemž nedošlo k přechodu práva nájmu bytu na dědice, užívali zmíněný byt tak, že zde měli umístěny věci náležící do dědictví. Shledal dále, že bezdůvodným obohacením jsou i náklady vynaložené žalobcem na zpřístupnění bytu, vyklizení bytu a uskladnění věcí do doby, než 1. žalovaný požádal o jejich vydání. Soud tedy žalobci vůči žalovaným přiznal právo na tzv. „dlužné nájemné“ ve výši 73.330,- Kč s příslušenstvím i na náhradu výdajů spojených s otevřením bytu (1.249,50 Kč), vystěhováním věcí (4.300, - Kč) a jejich uskladněním po vymezené období (916,30 Kč).
K odvolání žalobce i žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 18 Co 161/2013-390, potvrdil ve výrocích o věci samé I., II. i v nákladových výrocích III. a IV., změnil je ve výroku V. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a přitakal i jeho právním závěrům. Výtky žalobce i žalovaných směřující ke zpochybnění správnosti skutkových východisek projednávaného sporu neshledal opodstatněné. Námitce žalovaných 1. až 3. týkající se nesprávně stanovené výše bezdůvodného obohacení vzniklého umístěním věcí v bytě zůstavitelky odvolací soud odvětil poukazem na své předchozí (rušící) rozhodnutí v této věci ze dne 29. 8. 2012, č. j. 18 Co 279/2012-336, v němž ocitoval závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2146/2009 a zdůraznil, že výše obohacení vzniklého užíváním bytu odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, jež bylo řádně vyčísleno znaleckým posudkem vycházejícím ze stavu bytu ke dni úmrtí zůstavitelky, a nikoliv ze stavu po jeho následně provedené rekonstrukci.
Proti rozsudku odvolacího soudu, dle obsahu podání pouze do části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém bylo vyhověno žalobnímu nároku na náhradu za užívání bytu, podali dovolání žalovaní 1. až 3., neb je mají za zásadně právně významné. V návaznosti na rekapitulaci argumentace rozporující nárok žalobce na rozdíl mezi smluvním a tržním nájemným vyslovili názor, že rozhodnutí odvolacího soudu má za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně žalobce. Dovolatelé mají za chybné, bylo-li právo na tržní nájemné žalobci přiznáno od prvního dne následujícího po smrti zůstavitelky, aniž by se přihlíželo ke stavu bytu a výši tržního nájemného v daném místě a čase. Poukázali na to, že v řízení vypracovaný znalecký posudek se týkal tržního nájemného ve vztahu k bytu po rekonstrukci, v jiném složení místností a příslušenství. V rozhodnutí vyslovený názor, přiznávající pronajímateli nárok na tržní nájemné ode dne úmrtí nájemce (tj. zániku nájemní smlouvy) bez ohledu na stav bytu a možnosti jeho pronájmu v daném místě a čase, může dle dovolatelů vést k bezdůvodnému obohacení pronajímatele. Dovolací soud by se měl vyjádřit k přiměřenosti doby, po níž lze požadovat po dědicích původního nájemce tržní nájemné. S ohledem na uvedené dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci dovolatelů a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Čtvrtá žalovaná prostřednictvím soudem ustanoveného opatrovníka přitakala argumentaci žalovaných 1. až 3. i jejich návrhu na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázku, z níž by mohlo být v souladu s citovanými ustanoveními usuzováno na přípustnost dovolání, ovšem dovolatelé ve svém podání nepředestírají. Z jejich dovolání je zjevné, že zcela nereflektují úpravu přípustnosti dovolání účinnou od 1. 1. 2013, ale především svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu zakládají v zásadě na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud jako instance pouze přezkumná, a nikoliv nalézací (srov. §241a odst. 1, jakož i §242 odst. 3 o. s. ř.), však není oprávněn revidovat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a potažmo i závěrů na nich vystavěných. Z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že posouzení hodnoty užívacího práva znalcem bylo činěno dle stavu bytu ke dni smrti zůstavitelky, tj. před jeho rekonstrukcí, navozují-li dovolatelé svými tvrzeními odlišné skutkové závěry, aniž by je provazovali s právní otázkou, jíž by se Nejvyšší soud mohl v souladu s citovanými ustanoveními zabývat, nejsou jejich tvrzení způsobilá založit přípustnost (a tedy ani důvodnost) podaného dovolání. V obecné rovině lze uvést, že není-li užívací vztah k bytu podřaditelný pod úpravu nájemního vztahu, případně jiného právního vztahu zakládajícího určité osobě právo byt obývat, je na místě posoudit prospěch nabytý danou osobou realizací užitné hodnoty bytu bez relevantní opory v právním řádu dle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Dovolatelé nepoukazují na to, že by snad soud pochybil, měl-li za to, že dovolatelům nesvědčil žádný právní titul k užívání bytu, pročež není důvodu cokoliv vytýkat ani od tohoto závěru se odvíjející úvaze o kvalifikaci posuzovaného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení a vyčíslení prospěchu nabytého dovolateli dle výše obvyklého nájemného v daném místě a čase (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, a judikaturu v něm odkazovanou). Dožadují-li se dovolatelé stanovení doby, po níž pronajímateli přísluší po smrti nájemce právo na tržní nájemné, pak tímto svým požadavkem v podstatě směřují k tomu, aby Nejvyšší soud nad rámec relevantních zákonných norem vytvořil zvláštní právní pravidlo regulující dotčené právní vztahy, což však soudní moci, jejímž úkolem je aplikace a výklad právních norem (a nikoliv jejich tvorba), nepřísluší.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.060,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.275,60 Kč. Čtvrtá žalovaná dovolání nepodala, její vyjádření ovšem podporovalo procesně neúspěšné žalované 1. – 3., a proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku III. tohoto rozhodnutí uvedeno.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu