ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2411.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2411/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky B. L. K., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 602 00 Brno, Poštovská 8c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 19 Co 75/2013, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 29/2004 (žalobkyně B. L. K., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 602 00 Brno, Poštovská 8c, proti žalovaným: 1. Správě nemovitostí města Brna, státního podniku v likvidaci , IČ: 4896 3383, 601 00 Brno, Masarykova 37 a 2. J. U., zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem, 601 00 Brno, Kobližná 19, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu dne 15. 11. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2012, č. j. 30 C 294/2004-165. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby rozhodnutím soudu bylo určeno, že žalobkyně B. L. K. je vlastníkem ideální poloviny pozemku parc. č. 2030 (o výměře 202 m2) a stavby čp. na parcele č. 20130 v katastrálním území K.(obec B.), zapsaných na listu vlastnictví č. 3676 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Brno – město). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému J. U. na náhradu nákladů řízení 25.440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Správou nemovitostí města Brna, s. p., nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 19 Co 75/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2012, č. j. 39 C 294/2004-165, potvrzen ve výroku označeném I. (ve věci samé) a ve výroku označeném II. (o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou Správou nemovitostí města Brna). Ve výroku označeném III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému J. U. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 16.819 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému J. U. 3.388 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Správou nemovitostí města Brna, s. p. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení přecházející vydání tohoto rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, když soudu prvního stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav věci a vyvodil z něj také správný právní závěr.
Odvolací soud poukazoval na to, že právní předchůdce žalobkyně M. K. se žalobou, podanou u Městského soudu v Brně (pod sp. zn. 34 C 218/95), domáhal vydání ideální poloviny nemovitostí (pozemku parc. č. 2030 a stavby č. p. v katastrálním území K.), odňatého bez právního důvodu, ale tato žaloba byla zamítnuta, když žalobce M. K. nesplnil jednu z podmínek rozhodných pro vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to že nebyl státním občanem České republiky. V řízení u Městského soudu v Brně, vedeným pod sp. zn. 39 C 294/2004, pak žalobkyně B. L. K. uplatnila žalobu o určení spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem v katastrálním území K. s tím, že bylo dodatečně projednáno dědictví po zemřelých rodičích M. K. a na základě rozhodnutí vydaného v tomto řízení o dědictví došlo i k dodatečnému zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. Odvolací soud poukazoval na to, že v uvedeném případě bylo možné uplatnit nárok na vydání nemovitostí jen podle zvláštního právního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích); rozhodnutím vydaným v řízení o dědictví (vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. D 1238/80), byla totiž řešena jen otázka kdo je dědicem a kdo dědictví zdědí, ale podle tohoto rozhodnutí o dědictví nebylo možné se domáhat podle obecných předpisů vydání nemovitostí, nýbrž nárok na vydání nemovitostí tu bylo možné se domáhat jen podle ustanovení předpisu speciálního, tj. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud tedy svým rozsudkem ze dne 2. 10. 2013 (sp. zn. 19 Co 75/2013 Krajského soudu v Brně) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví, podané podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Změněn byl jen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným J. U. s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 4. 11. 2013 advokátu, který žalobkyni B. L. K. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u soudu prvního stupně dne 28. 11. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2013 (sp. zn. 19 Co 75/2013 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedené dovolatelka je toho názoru, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí mělo vyřešit jinak otázku hmotného práva (o aplikaci ustanovení zákona č. 97/1991 Sb. či obecných předpisů na projednání věcí toho druhu, jakou je i jí uplatněná určovací žaloba, tj. v případech, kdy oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. se domáhá svých majetkových práv podle obecných předpisů a nikoli podle uvedeného zákona o mimosoudních rehabilitacích, když totiž šlo o případ, v němž osoba domáhající se ochrany svých práv nespadá pod okruh osob oprávněných podle speciálního restitučního předpisu, anebo jde o „uplatnění nároku žalobcem mylně posouzeného restitučního předpisu vylučující následné uplatnění nároku podle obecných předpisů“.
Dovolatelka poukazovala na to, že jako žalobkyně v této právní věci je právní nástupkyní zesnulého M. K. (který byl armádním důstojníkem v hodnosti generála) a vznesl svůj nárok na určení vlastnického práva k ideální polovině nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, když ideální čtvrtinu těchto nemovitostí nabyl jako dědic svého otce R. K. a další ideální čtvrtinu nabyl jako fideikomisař na základě fideikomisární substituce jeho matkou A. K., když fideikomisařem byl R. K.
Dovolatelka poukazovala dále na to, že M. K., právní předchůdce žalobkyně B. L. K. nebyl státním občanem České republiky, takže nebyl oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nemohl se tedy domáhat vydání majetku podle tohoto zvláštního zákona (zákona o mimosoudních rehabilitacích); není proto správný závěr odvolacího soudu v daném případě, že se tento uvedený právní předchůdce žalobkyně mohl domáhat svých práv podle speciálního restitučního předpisu; dovolatelka má ovšem za to, že „opíral-li subjekt práva v jednom soudním řízení mylně svůj nárok o právní předpis, který nárok nezakládá, nemůže to být k újmě tohoto subjektu v dalším řízení, v němž již posuzuje své právo (vyplývající z daného skutkového stavu) podle právních norem jiných.“ Dovolatelka dovozuje, že pokud majetek M. K. v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 na stát protiprávně nepřešel, pak by se na žalobkyni nevztahovala možnost domáhat se ochrany majetkových práv podle obecných předpisů; pokud však byl M. K. odňat majetek v rozporu s právními předpisy a toto odnětí představuje majetkovou křivdu, pak by jí mělo být jako právní nástupkyni M. K. přiznána možnost domáhat se ochrany vlastnického práva, neboť neodpovídá spravedlivému uspořádání věci konstatovat, že tu došlo k majetkové křivdě a současně dospět k závěru, že „postižená osoba se mohla domáhat ochrany jen podle zákona, který se na ni nevztahuje“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle kterého je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (není-li ovšem v §238 občanského soudního řádu stanoveno jinak), jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem již vyřešená otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít na zřeteli též ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 39 C 294/2009 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě zda tu jde o právní otázku již vyřešenou dovolacím soudem, který by v daném konkrétním případě měla posouzena jinak.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo zákona č. 229/1991 Sb. zákona o půdě), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz. §19 zákona č. 6/2002 Sb.) ze dne 11. 9. 2003, 31 Cdo / 22 Cdo /1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb.) a ani formou určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/o5, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. ( v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“ V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných přepisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že např. konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 2. 10. 2013, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) a ani tu nebylo možné vzhledem k citovaným závěrům Ústavního soudu ČR shledat okolnosti, pro které by v daném případě měla být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebyly tu tedy u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v tomto dovolacím řízení doložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu