ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2502.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2502/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Ing. Z. P. , zastoupené Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti vyměřit pozemky, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 89/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. září 2012, č.j. 69 Co 577/2012-92, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. prosince 2011, č.j. 18 C 89/2011-57, jímž tento soud zastavil řízení (výrok I) a současně rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Pozemkovému úřadu ve Frýdku-Místku (výrok II).
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že věc nespadá do pravomoci soudů podle §7 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nýbrž do pravomoci označeného pozemkového úřadu. Přitom vyšel z okruhu žalobních tvrzení, podle nichž žalobkyně usiluje o vyměření pozemků a uspořádání vlastnických poměrů, poté, co došlo k obnovení jejího vlastnictví (vlastnictví jejích právních předchůdců) k označeným pozemkům v katastrálním území S. podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Dospěl k závěru, že požadavek na „vyměření pozemků“ nevyplývá ze soukromoprávních vztahů, avšak že tvrzení žalobkyně mohou být posouzena jako návrh (podnět) k zahájení řízení o provedení pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“), jejichž provádění je v působnosti označeného pozemkového úřadu.
S ohledem na změnu v uspořádání pozemkových úřadů, provedenou s účinností od 1. 1. 2013 zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, odvolací soud v dalším řízení pokračoval na straně žalované se Státním pozemkovým úřadem jako organizační složkou státu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že jí podaná žaloba nesměřuje k provedení pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb., že žalovanou do řízení povolává jako subjekt soukromého práva, nikoliv jako správní orgán a že uplatněné právo na vyměření pozemků plyne ze soukromoprávního vztahu oprávněné osoby se státem coby subjektem, s nímž má být žalobkyně v rovném postavení. Zda jí uplatněný nárok vůči státu je dán či nikoliv, může být – dle názoru žalobkyně – řešena až po projednání věci samé. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané před 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanských, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (srov. §7 odst. 1 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (srov. §7 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení rozhodujících skutečností, jak je žalobkyně provedla v žalobě, ovšem i ve svých dalších podáních adresovaných v dané věci soudu (viz zejména podání došlé soudu prvního stupně dne 20. 5. 2009), je patrno, že po obnovení vlastnického práva žalobkyně (v osobách jejích právních předchůdců) podle zákona o půdě není žalobkyně spokojena s funkčním a prostorovým upořádáním navrácených zemědělských pozemků, požaduje vytyčení hranic pozemků a svůj návrh doprovází líčením skutečností o překážkách ve využívání pozemků, ztěžujíc si též na nepřístupnost některých pozemků – tu pro jejich „roztříštěnost“, tu pro scelení vydaných pozemků s pozemky jiných vlastníků „v jeden hon“.
Žalobkyní sledovaný cíl může být tedy dosažen jedině provedením pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb. (jejichž cílem je dosažení takového prostorového a funkčního uspořádání pozemků, při kterém bude zabezpečena přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranice tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy; srov. §2 zákona č. 139/2002 Sb.). K tomuto cíli – jak výše rekapitulováno – také tvrzení žalobkyně (obsažená nejenom v žalobě samotné) očividně směřují. Námitka žalobkyně, že z okruhu jí uplatněných skutečností se soudy měly vlastně soustředit toliko na požadavek jediný, a to sice na její žádost o vytyčení hranice dříve vydaných pozemků, korektní není.
Rozhodování o pozemkových úpravách a o organizaci jejich provádění, patří pak do působnosti pozemkového úřadu (srov. §19 písm. a/ zákona č. 139/2002 Sb.), a to včetně zajišťování vytyčení pozemků a vyhotovování geometrických plánů osobami s odbornou způsobilostí podle zvláštního právního předpisu (srov. §19 písm. b/ zákona č. 139/2002 Sb.).
Na závěr, že by vztah žalobkyně a jí do řízení povolávaného státu mohl být snad vztahem soukromoprávním, nelze usuzovat ani prostřednictvím ustanovení §21a odst. 3 zákona o půdě, které – pro účely uspokojování nároků podle tohoto zákona – stanoví tolik, že „nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací parcel a vyměřením pozemků hradí stát“. Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve dovodil, citované ustanovení je třeba interpretovat v návaznosti na ustanovení §19 zákona o půdě (nyní též s ohledem na zvláštní zákon č. 139/2002 Sb.), jež ukládá povinnost k bezplatnému provedení pozemkových úprav (v jejím rámci též k vyměření pozemků) státu; citovaná ustanovení – pokračuje dovolací soud – „nemají výslovnou vazbu na některé právní vztahy zákonem upravené, jako je vydání pozemků podle části druhé zákona (…) a je třeba je vztáhnout na všechny potřebné pozemkové úpravy“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 24 Cdo 22/2000; ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. října 2000, sp. zn. IV. ÚS 291/2000). V usnesení ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1487/2012 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 2356/12) Nejvyšší soud k řečenému dodal, že „povinnost zajistit vyměření pozemků může být státem (coby nositelem výkonu veřejné moci) realizována i prostřednictvím příslušného pozemkového úřadu, jenž zajistil kvalifikovanou osobu, která provedla vytýčení hranice pozemků a vypracovala k tomu se vztahující dokumentaci“. (Citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www. nsoud.cz , resp. http://nalus.usoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci, za současného postoupení věci příslušnému pozemkovému úřadu (nyní Státnímu pozemkovému úřadu) do jehož působnosti věc patří, je správné. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti (takové vady dovolatelka ani netvrdí), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.). Podle §243a odst. 1 věty první o. s. ř. o dovolání rozhodl bez nařízení jednání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalované, jež by jinak na jejich náhradu měla zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu