ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2522.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2522/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 125/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2014, č. j. 21 Co 122/2014-40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, č. j. 9 C 125/2013-28, rozhodl o určení vlastnictví žalobce ke dvěma pozemkům v katastrálním území P. (výrok I.) a přiznal žalobci proti žalované náhradu nákladů řízení ve výši 21.940,- Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2014, č. j. 21 Co 122/2014-40, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., který svým odvoláním napadla žalovaná (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že žalobce byl v řízení zcela úspěšný a soud prvního stupně vypočetl výši nákladů správně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který nezohlednil dlouhodobou nečinnost žalobce a neúčelnost advokátního zastoupení. Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýkala, že jí neumožnil reagovat na vyjádření žalobce k podanému odvolání. Navrhla proto napadené usnesení, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobce vyjádřil v tom smyslu, že předmět daného řízení není součástí jeho běžné agendy, jednalo se o věc skutkově i právně složitou a meritem sporu byly nemovitosti značné hodnoty. Advokátní zastoupení tudíž dle žalobce nebylo možné považovat za neúčelné a nehospodárné. Nejvyššímu soudu proto navrhl dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. však vyplývá, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož napadeným usnesením bylo rozhodnuto o povinnosti hradit náklady řízení ve výši nepřesahující 50.000,- Kč a nelze je podřadit ani pod zvláštní případy předvídané §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., není proti němu dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3002/2013).
Nejvyšší soud proto nemohl než v souladu s §241b odst. 2, částí věty za středníkem, a §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítnout, aniž by se zabýval řádným zastoupením dovolatelky coby podmínkou dovolacího řízení dle §241 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1, částí věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II.ÚS 376/12), navíc argumentace, již uplatnil ve vyjádření k dovolání, se s ohledem na nepřípustnost tohoto dovolání zcela minula s důvody jeho odmítnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu