ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2692.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2692/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně R+S Solutions CZ, s.r.o. v likvidaci, IČ 611 68 998, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14, proti žalované ŠkoFIN s.r.o., IČ 458 05 369, se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, o zaplacení částky 494.873,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 253/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2012, č. j. 22 Co 211/2012-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Michala Maglii, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12.826,- Kč.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 494.873,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku dne 1. 7. 2011 chybně (bez právního důvodu) převedla ze svého bankovního účtu na její účet, přičemž s ní nemá žádný právní vztah a nemá vůči ní ani žádné závazky. Dopisem ze dne 22. 7. 2011 ji proto vyzvala k vrácení převedených prostředků. Žalovaná na tuto výzvu reagovala tak, že žalobkyni zaslala doklady o úvěru, jenž poskytla J. A. (bývalému zaměstnanci žalobkyně), který platbu ze dne 1. 7. 2011 uskutečnil.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. ledna 2012, č. j. 8 C 253/2011-132, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 494.873,20 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že dne 1. 7. 2011 byla z účtu žalobkyně převedena na účet žalované částka 494.873,20 Kč s tím, že tuto platbu bez vědomí žalobkyně provedl J. A., její tehdejší zaměstnanec – obchodně technický vedoucí, který předtím dne 2. 9. 2010 uzavřel se žalovanou úvěrovou smlouvu č. 721 311, přičemž platbou ze dne 1. 7. 2011 došlo k předčasnému splacení úvěru z této smlouvy.
Po právní stránce soud dovodil, že žalovaná je ve sporu pasivně věcně legitimovaná, jelikož se v projednávané věci nejedná o případ, na nějž by bylo možné aplikovat ustanovení §454 obč. zák., neboť žalobkyně nevěděla, že plní za třetího (J. A.), a ani takovou vůli neměla. Současně se nejedná ani o případ ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák., jelikož tento převod (úhradu jednorázové částky jakožto plnění z úvěrové smlouvy uzavřené mezi J. A. a žalovanou) za obvyklý úkon (ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák.) nepovažoval, a to z toho důvodu, že tuto transakci nelze mít za obvyklou činnost, kterou by J. A. prováděl. Soud dále pokračoval, že s ohledem na to, že žalovaná je na trhu poskytování úvěrů profesionálem, z historie příchozích plateb věděla, že J. A. hradil splátky úvěru ze svého účtu (uvedeného v úvěrové smlouvě), platba ze dne 1. 7. 2011 přišla z účtu žalobkyně, ve výpisu z bankovního účtu byla u této platby uvedena obchodní firma žalobkyně a J. A. žalované písemně neoznámil v souladu s čl. 4.4.2 Všeobecných podmínek změnu bankovního spojení, nelze dovodit, že by žalovaná s přihlédnutím ke všem okolnostem případu nemohla vědět o překročení zmocnění ze strany J. A. (ve smyslu ustanovení §15 odst. 2 obch. zák.). Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná získala na úkor žalobkyně majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, a musí jej vydat (§451 obč. zák.).
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenže je rozsudkem ze dne 11. června 2012, č. j. 22 Co 211/2012-178, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o pasivní věcné legitimaci žalované, jelikož na posuzovaný případ nelze aplikovat ustanovení §454 obč. zák., neboť žalobkyně nevěděla, že plní za třetího (J. A.) a ostatně ani takovou vůli neměla, což lze jednoznačně dovodit z jejího jednání poté, co zjistila, že ze zmíněného účtu byla na účet žalované poukázána předmětná platba. Ve vztahu k ustanovení §15 obch. zák. odvolací soud nejdříve uvedl, že aby došlo ke zmocnění se všemi důsledky předpokládanými ustanovením §15 obch. zák., je zapotřebí splnění dvou podmínek. První z nich je pověření osoby určitou činností a druhou je, že činnosti, k nimž je osoba podnikatelem pověřena, musí být vykonávány či vykonány v souvislosti s provozováním jeho podniku. V tomto směru soud připomněl, že J. A. byl jako zaměstnanec žalobkyně pověřen administrativou, měl platit mzdy zaměstnanců i náklady spojené s provozem společnosti, a z tohoto důvodu měl přístup k účtu žalobkyně. Uzavření úvěrové smlouvy pak je zcela soukromou záležitostí, s níž neměla žalobkyně nic společného a která se netýkala ani její osoby, ani nesouvisela s provozováním podniku, a již vůbec nebyla obvyklou činností, k níž byl J. A. pověřen. Jestliže ten poukázal z účtu žalobkyně bez jakékoli souvislosti s provozováním podniku svého zaměstnavatele a činností, k níž byl pověřen, tedy výhradně ze své soukromé iniciativy, k úhradě svého osobního dluhu u žalované předmětnou částku, nemůže jít o překročení zmocnění při jednání za společnost, neboť jeho jednání se nikterak výkonu činnosti podnikatele netýká. Z okolností případu rovněž vyplývá, že žalovaná věděla, resp. s ohledem ke všem okolnostem vědět mohla, o překročení oprávnění J. A., byť s přihlédnutím k tomu, že soud již předtím uzavřel, že jmenovaný nebyl k převodu peněz pověřen, je nadbytečné se touto otázkou více zabývat. Plnění, které žalovaná přijala od žalobkyně, je proto mimo jakoukoli pochybnost plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. – bezdůvodným obohacením, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Tvrdí, že jsou splněny všechny podmínky stanovené §454 obč. zák., jelikož žalobkyně vědomě plnila za J. A. a tato skutečnost byla zřejmá oběma účastnicím. Soudům vytýká, že nesprávně hleděly na J. A. a žalobkyni jako na oddělené subjekty, a poukazuje na to, že v rozhodné době byl J. A. zaměstnancem žalobkyně (oprávněným disponovat s jejím účtem) a ve věci nejednal sám za sebe, ale za společnost, a proto je nezbytné na jeho úkony hledět jako na úkony žalobkyně, tj. úkony společnosti. Jestliže pak překročil svá oprávnění (provedl předmětnou platbu), žalovaná o tom nevěděla ani vědět nemohla. Dále připomíná, že J. A. v rámci činností, jimiž byl žalobkyní pověřen, mohl disponovat s jejím účtem, přičemž je nepochybné, že se jednalo o činnosti při provozu podniku. Závěry soudů o tom, že měla předpokládat, že se jedná o platbu bez právního důvodu, jelikož tato přišla od třetí osoby, resp. z účtu třetí osoby, pokládá za nepřípadné, neboť od samého počátku tvrdí, že se jedná o platbu za jiného (§454 obč. zák.), z čehož pak logicky plyne, že taková platba je učiněna z jiného účtu než je účet osoby, za níž je plněno. Její tvrzení v uvedeném směru přitom podporuje i to, že platba byla provedena pod variabilním symbolem – číslem úvěrové smlouvy a ve výši, kterou měl J. A. uhradit. Následné jednání žalobkyně pak podle jejího názoru nemůže na těchto závěrech ničeho změnit. Dále připomíná, že se nejednalo o platbu učiněnou omylem, a i kdyby toto připustila, byl by sice takový úkon relativně neplatný, ovšem pouze za předpokladu, že by omyl u žalobkyně vyvolala nebo o něm věděla. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a proto navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
K námitkám, jimiž žalovaná zpochybňuje závěr soudů obou stupňů o její pasivní věcné legitimaci, je třeba uvést, že správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (tj. aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav, konkrétně §451 obč. zák.) zde zpochybňuje výlučně námitkami proti skutkovým závěrům, na jejichž podkladě odvolací soud věc právně posoudil (přičemž se jedná o námitky, jejichž prostřednictvím vyslovuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem, pokud jde o zjištění vůle žalobkyně plnit za jiného; §454 obč. zák.). Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že žalobkyně nevěděla, že plní za třetího (J. A.), a ostatně ani takovou vůli neměla, totiž argumentuje tvrzením, že žalobkyně vědomě plnila za J. A., přičemž tato skutečnost byla zřejmá oběma účastnicím. Pomocí svých námitek formuluje vlastní skutková zjištění, z nichž pak činí samotné skutkové závěry, a teprve jejich prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce své věcné pasivní legitimace, domáhaje se posouzení věci podle §454 obč. zák. namísto odvolacím soudem aplikovaného ustanovení §451 obč. zák. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle žalované správného) skutkového závěru (žalobkyně vědomě plnila za J. A.), musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci (na věc dopadá ustanovení §454 obč. zák., a ona tak věcně pasivně legitimována není). Z takového skutkového závěru však odvolací soud nevycházel. Soudy obou stupňů v tomto směru uzavřely, že se jedná o bezdůvodné obohacení (na straně žalované) vzniklé plněním bez právního důvodu, a proto lze považovat za liché i námitky vztahující se ke sporovanému omylu žalobkyně, jenž odvolací soud posuzoval výhradně ve vztahu k možné aplikaci §454 obč. zák., kterou případnou neshledal (viz výše). Uvedené námitky tak ve skutečnosti jsou námitkami brojícími proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a vystihují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., takové námitky však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání v dané věci (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, že J. A. nebyl osobou pověřenou k činnosti spočívající v provedení předmětné transakce (ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák.), a proto ani nemohl překročit své pověření, resp. zmocnění podle §15 odst. 2 obch. zák., přičemž i kdyby tomu tak bylo, žalovaná by o takovémto překročení zmocnění věděla, nebo s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět mohla.
Přitom, jak již bylo uvedeno výše, z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou námitky směřující proti nedostatkům ve zjištěném skutkovém stavu věci přípustnost dovolání založit (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k právě zmíněnému je pak třeba uvést, že to, zda byl J. A. pověřen určitou činností, je především věcí dokazování a skutkových závěrů a teprve následně právního posouzení směřujícího k úsudku o oprávněnosti učinit určitý právní úkon za zastoupeného (žalobkyni). Nelze přitom přehlédnout, že podstatná část námitek žalované směřuje právě ke zpochybnění skutkových (hodnotících) závěrů, jež však přípustnost dovolání v právě projednávané věci založit nemohou (srov. výše). Přesto se jeví Nejvyššímu soudu vhodné dodat, že ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se podává, že J. A. byl jako zaměstnanec žalobkyně (v dané věci je pak nutné pohlížet na žalobkyni a J. A. jako na dvě zcela samostatné osoby – zaměstnavatel x zaměstnanec) pověřen administrativou, výplatou mezd zaměstnancům a placením nákladů spojených s provozem společnosti. Lze se proto plně ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že uzavření úvěrové smlouvy mezi ním a žalovanou i předčasná úhrada úvěru byly jeho soukromou záležitostí, která se netýká žalobkyně, ani nesouvisí s provozováním jejího podniku a již vůbec není obvyklou činností, k níž by byl Jan Arlt pověřen, jinými slovy řečeno, k takové činnosti (úkonu) pověřen žalobkyní nebyl. Jestliže pak odvolací soud dovodil, že poukázal-li jmenovaný z účtu svého tehdejšího zaměstnavatele (žalobkyně) prostředky na účet žalované k úhradě svého osobního dluhu, a to bez jakékoli souvislosti s provozováním podniku žalobkyně a činnosti, k níž byl pověřen, tj. výhradně ze své soukromé iniciativy, nemůže jít o překročení zmocnění při jednání za společnost, neboť jeho jednání se nikterak výkonu činnosti podnikatele netýká, nelze s ohledem na vymezení dovolacích námitek v posuzované věci tomuto závěru ničeho vytýkat.
Zpochybňuje-li žalovaná i závěr, že o takovémto překročení zmocnění ze strany J. A. věděla, resp. s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět mohla, činí tak opět prostřednictvím námitek proti skutkovým závěrům, na jejichž podkladě odvolací soud věc právně posoudil, když oproti názoru odvolacího soudu tvrdí (na základě jiného hodnocení v řízení provedených důkazů), že nevěděla a ani vědět nemohla, že jmenovaný překročil své zmocnění. I tyto námitky pak naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však není způsobilý za dané procesní situace založit přípustnost dovolání (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalobkyně vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 494.873,20 Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 10.300,- Kč (§7 bod 6 advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), obojí navýšené o 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.226,- Kč. Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.826,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu