ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2704.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2704/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce LOAR FINANCE, družstva , IČ 276 95 158, se sídlem Oponešice 60, zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 345/32, proti žalované L. H. , S., zastoupené opatrovníkem Robertem Bukovým, O., v řízení zastoupené JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova 16, o částku 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 205/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 16. ledna 2012, č. j. 54 Co 326/2011-127, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2012, č. j. 54 Co 326/2011-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.470,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivanky Posádkové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 12 C 205/2009-72, uložil žalované zaplatit žalobci 200.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Požadovaná částka měla dle žalobce představovat kupní cenu, již žalované zaplatil na základě kupní smlouvy na blíže specifikovanou bytovou jednotku (dále též jen „byt“). Jelikož smlouva byla stižena nedostatky zakládajícími její absolutní neplatnost, nepřešlo na něj vlastnické právo k bytu, pročež se domáhal vrácení kupní ceny. Okresní soud přihlédl k tomu, že rozsudkem vyneseným u téhož soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 89/2007 bylo určeno vlastnické právo žalované k předmětnému bytu, neboť účastníky uzavřená kupní smlouva ze dne 16. 10. 2006 byla s ohledem na neschopnost žalované vnímat a rozpoznávat následky tohoto právního úkonu shledána absolutně neplatnou dle §38 odst. 2 obč. zák., čímž žalobci vzniklo v obecné rovině právo požadovat po žalované zpět nabytý majetkový prospěch. Stěžejní pro rozhodnutí nyní projednávané věci byla otázka, zda byly, jak tvrdil žalobce, žalované předány požadované finanční prostředky uvedené v kupní smlouvě v plné výši (tj. 200.000,- Kč) prostřednictvím jeho zaměstnance M. K., či pouze částka 60.000,- Kč, jak posléze připustila žalovaná, zpočátku tvrdící, že neobdržela nic. Soud shledal, že předání celé částky nasvědčuje jak svědecká výpověď M. K., tak provedení účetních operací žalobcem, stvrzené výslechem jeho účetní. Tvrzení žalované se oproti tomu jeví jako nevěrohodné, a to i s přihlédnutím k tomu, že dle výpovědi svědka H. po něm žalovaná požadovala půjčku 200.000,- Kč k vyplacení „půjčky“ u žalobce. Svědkyně J. N. uvedla, že si žalovaná u žalobce půjčila částku 60.000,- Kč, z níž jí jako odměnu za zprostředkování půjčky dala 15.000,- Kč. Žalovaná pak v rámci policejního protokolu sepsaného v souvisejícím trestním řízení uváděla rozdílné částky, jež si chtěla půjčit, a rozdílnou výši odměny poskytnuté J. N. V rámci vyjádření k žalobě pak popírá převzetí jakékoliv částky od žalobce. Věrohodnost žalované je snížena i jejím dlouhodobým duševním onemocněním. S přihlédnutím k těmto skutečnostem soud shledal, že žalobce unesl své důkazní břemeno, žalované vzniklo na jeho úkor obohacení plněním z neplatné smlouvy ve výši kupní ceny, pročež žalobě, vyjma části požadovaného příslušenství, vyhověl.
K odvolání žalované (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstal nedotčen) přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jenž je rozsudkem ze dne 16. 1. 2012, č. j. 54 Co 326/2011-127, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2012, č. j. 54 Co 326/2011-134, potvrdil v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 140.000,- Kč s příslušenstvím, je změnil a žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů i o soudním poplatku (výroky III. až V.). Odvolací soud po zopakovaní některých důkazů a doplnění dokazování o výslech svědkyně Z. D. dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno částečně důvodně. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně stran neplatnosti předmětné kupní smlouvy, již dokládá nadto i absence vůle k uzavření takovéto smlouvy na straně žalované, jakož i tímto založeného práva strany kupní smlouvy domáhat se vrácení plnění na základě ní poskytnutého jako bezdůvodného obohacení. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení bylo na žalobci, aby splnil povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve smyslu §101 odst. 1 písm. b) i §120 odst. 1 o. s. ř. a označil důkazy k prokázání svého tvrzení o vyplacení částky 200.000,- Kč žalované. Žalobce označil jak důkazy přímé – výpověď M. K., písemné vyhotovení kupní smlouvy, tak i důkazy nepřímé – doklady z účetní evidence žalobce, výpovědi svědků J. Z. (účetní) a Mgr. H. Odvolací soud připomněl, že svědek M K. byl v rozhodné době zaměstnancem žalobce a byl (a je) si blízký se statutární zástupkyní žalobce Z. Š. Není však důvodu jeho výpověď zpochybňovat v části, v níž uvedl, že částku 200.000,- Kč předal žalované až po podpisu kupní smlouvy, jež korespondovala v uvedení okamžiku vyplacení s výpovědí žalované. Došlo-li dle uvedeného svědka k vyplacení částky po podpisu smlouvy, je zjevné, že čl. III smlouvy, dle nějž měl žalobce kupní cenu vyplatit před podpisem kupní smlouvy, se nezakládá na pravdě, stejně jako prohlášení žalované o tom, že částku převzala. Uvedené dokládá, že kupní smlouva byla žalobcem připravena v podobě, s jejímž naplněním nebylo počítáno, a že žalovaná byla schopna stvrdit svým podpisem skutečnost, jež v okamžiku podpisu smlouvy ještě nenastala. Důkazní hodnotu smlouvy navíc oslabuje i stav neúplné způsobilosti žalované k právním úkonům v době jejího uzavření.
Výpověď J. N. prokazuje, že žalovaná měla zájem o získání půjčky a že jí svědkyně doporučila dát do zástavy byt a obrátit se za tímto účelem na další osobu, jejímž prostřednictvím žalovaná následně kontaktovala žalobce. Z výpovědi svědka Mgr. A. H., na nějž se žalovaná posléze obrátila se žádostí o půjčku k uvolnění zástavy, kterou měla mít na bytu, vzal za prokázané, že žalovaná vypadala překvapeně, když jí sdělil, že vlastníkem bytu není ona, ale žalovaný. Svědci J. N. a Mgr. H. přitom byli bez zájmu na vztahu mezi žalobcem a žalovanou, a nebylo tak důvodu jejich výpovědi zpochybňovat, pročež soud na základě jimi sdělených skutečností přisvědčil tvrzení žalované, že se na žalobce obrátila se žádostí o půjčku 200.000,- Kč, která měla být zajištěna zástavou bytu, a nikoliv se žádostí o prodej bytu. Uzavřená kupní smlouva tedy neodrážela vůli žalované. Věrohodnost žalobce snižovala i skutečnost, že kupní cena byla výrazně nižší než obvyklá cena takového bytu (jak připustil ve své výpovědi i M. K.). Za těchto okolností lze mít výpověď svědka M. K., jenž za žalobce při uzavírání smlouvy jednal, za nevěrohodnou natolik, že z ní závěr o vyplacení částky 200.000,- Kč dovodit nelze. Ze skutečnosti, že Z. Š. v den uzavření smlouvy vybrala ze svého účtu částku 200.000,- Kč a tuto částku předala M. K., lze dovodit pouze tolik, že M. K. měl tento obnos k dispozici, aniž by však bylo doloženo, že jej též v celém rozsahu vyplatil žalované. Předání peněz neprokazují ani doklad o výběru dané částky ani dodatečné zaúčtování výdeje prostředků v účetnictví žalobce na základě dokladu o výběru a kupní smlouvy. Předání peněz nebylo rovněž doloženo pracovnicí notáře, která podpisy ověřovala. Ve prospěch žalobce přitom nevyznívají ani údajné změny ve výpovědi žalované, jež na počátku řízení uvedla, že nepřevzala žádnou finanční hotovost na úhradu kupní ceny, na čemž setrvala i v průběhu dalšího řízení, pouze následně připustila obdržení částky 60.000,- Kč, avšak z titulu půjčky. Odvolací soud tedy uzavřel, že zaplacení částky 200.000,-Kč neprokazuje žádný z přímých důkazů a nepřímé důkazy netvoří natolik uzavřený důkazní kruh, jenž by neumožňoval jiný závěr, než že žalobce žalované částku 200.000,- Kč předal. Další navrhovaný důkaz (svědeckou výpovědí Z. Š., jež však u předání peněz nebyla) soud neshledal významným pro řešení rozhodující otázky. Pouze v části, v jaké byla tvrzení účastníků nesporná, tj. že žalovaná obdržela od žalobce částku 60.000,- Kč, soud shledal žalobu důvodnou. Námitkou započtení vznesenou žalovanou se krajský soud blíže nezabýval, neboť žalovaná námitku uplatnila až v průběhu odvolacího řízení a teprve v podání ze dne 22. 3. 2011 vylíčila skutečnosti, z nichž existenci své pohledávky vůči žalobci dovozovala. Odvolací soud tedy v částce 60.000,- Kč vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ve zbytku je změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Domnívá se, že v daném případě byl naplněn dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění postrádajících dle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zrekapituloval provedené důkazy a vyslovil názor, že z nich je vyplacení požadované částky zjevné. Poukázal i na to, že jeho tvrzení jsou od počátku konzistentní a korespondující s tvrzeními uvedenými již dříve v rámci výslechu u policie. Vyplacení celé částky se podává jak ze samotné kupní smlouvy, tak z výpovědi svědka Kováře, jako důkazů přímých, stejně jako z důkazů nepřímých – z doložené účetní operace týkající se výběru dané částky z účtu paní Š. a vkladu téže částky do pokladny žalobce, a dále z výslechu svědka H., od něhož žalovaná chtěla půjčit 200.000,- Kč na vyplacení půjčky žalobce. Pokud by od žalobce tuto částku nedostala, pak by nebyl důvod, aby chtěla po Mgr. H. prostředky pro žalobce v této výši. Výpověď svědkyně N., vyslechnuté k návrhu žalované, se pak s tvrzeními žalované rozchází. Dle svědkyně si měla žalovaná chtít půjčit 30.000,- Kč, avšak měla dostat 60.000,- Kč, z čehož měla svědkyně jako odměnu dostat 15.000,- Kč. Oproti tomu žalovaná na policii uvedla, že svědkyni N. měla půjčit 30.000,- Kč. Sama žalovaná navíc v řízení tvrdila, že nedostala od žalobce nic, z výslechu žalované na policii však plyne, že měla dostat 60.000,- Kč, což v řízení před soudem připustila až v rámci odvolání. Bez významu v tomto směru je následné omezení způsobilosti žalované k právním úkonům, neboť její zdravotní stav nebyl takový, aby nebyla schopna rozlišit kupní smlouvu a smlouvu o půjčce a částky 200.000,- Kč, 60.000,- Kč, 30.000,- Kč a 15.000,- Kč. Žalovaná byla schopna reprodukovat události na policii, měl-li by přitom policejní orgán pochybnosti o jejím zdravotním stavu, jenž by mohl mít vliv na pravdivost jí podaného svědectví, jistě by v tomto ohledu podnikl příslušná opatření. Tvrzení žalobce jsou tedy podpořeny přímými i nepřímými důkazy, oproti tomu tvrzení žalované byla provedenými důkazy vyvrácena.
Žalobce má za to, že při hodnocení důkazů odvolací soud postupoval způsobem překračujícím meze volného hodnocení důkazů, a učinil tak závěry, jež z nich nevyplývají. Při hodnocení věrohodnosti svědka K. bylo pominuto, že podepsání kupní smlouvy nezahrnuje jen faktické připojení podpisů pod takovouto smlouvu, ale zcela běžně i další úkony s podpisem smlouvy spojené, tedy např. předání a přepočítání peněz. Zahrnutí ustanovení o tom, že cena byla zaplacena před podpisem smlouvy, je běžnou praxí, třebaže k předání peněž dochází až po podpisu, čímž prodávající předchází tomu, aby posléze ze strany „kupujícího“ k podepsání smlouvy nedošlo. Kupní smlouva za těchto okolností nahrazuje i příjmový doklad. Dovolatel pokládá za absurdní, aby z uvedeného postupu byla dovozována nevěrohodnost smlouvy. Okamžik podpisu smlouvy je třeba vnímat jako delší časové období zahrnující i jiné související úkony.
Za opomenutou pokládá dále skutečnost, že dle svědeckých výpovědí byla žalovaná schopna rozpoznat rozdíl mezi částkami 60.000,- Kč a 200.000,- Kč. I v případě, že by žalovaná nedokázala odlišit smlouvu o půjčce a smlouvu kupní, jistě by ve smlouvě viděla alespoň „cifru“, a nepodepsala by smlouvu s uvedením částky 200.000,- Kč, měla-li by dostat 60.000,- Kč. Pokud by žalovaná nedokázala rozlišit ani tyto částky, nemohl by soud učinit žádné závěry z výpovědi svědkyně Novákové, informované o výši částek žalovanou.
Neadekvátní je dle žalobce rovněž úvaha o jeho nevěrohodnosti dané tím, že uvedl žalovanou v omyl, neboť dle svědkyně N. měla žalovaná zájem o uzavření smlouvy o půjčce a nikoliv kupní. Svědkyně byla o záležitosti informována pouze z doslechu a v její výpovědi byly rozpory. Oproti tomu tvrzení žalobce bylo od počátku konzistentní, korespondující s tím, co bylo uvedeno v rámci prověřování Policií ČR, jakož i s velkým písmem v záhlaví smlouvy uvedeným označením „kupní“. Taktéž je nepravděpodobná nahodilost počínání předsedkyně žalobce, jež v den uzavření smlouvy vybrala ze svého účtu požadovanou částku, vložila ji do pokladny a následně předala svědku K.
Dovolatel dále připomněl, že žalovaná v počátku řízení popírala převzetí jakékoliv částky od žalobce a své tvrzení změnila až v situaci, v níž bylo neudržitelné. Směřovala přitom zřetelně k popření převzetí jakékoliv částky od žalobce, argument odvolacího soudu, dle nějž popírala převzetí jakékoliv částky na kupní cenu, pak pokládá za uměle vykonstruovaný a navíc poukazující na to, že žalovaná byla schopna rozpoznat rozdíl mezi kupní smlouvou a smlouvou o půjčce.
Hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo dle dovolatele činěno ve snaze znevěrohodnit důkazy podporující jeho tvrzení, aby mohlo dojít k zamítnutí žaloby. Odvolací soud, vědom si absence důkazů k prokázání tvrzení žalované, vyvozoval z důkazů skutečnosti, jež interpretoval tak, aby alespoň budily zdání, že prokazují tvrzení žalované. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, jakož i k návrhu, aby věc byla po vrácení projednávána jiným senátem.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání označila skutkové závěry odvolacího soudu za náležitě podložené, zpochybnila opodstatnění v dovolání uplatněných argumentů, poukázala na praktiky žalobce, jenž s řadou svých klientů uzavřel kupní smlouvu na místo jimi předpokládané smlouvy zástavní, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Dovolatel svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu zakládá především na zpochybnění správnosti skutkových zjištění, tedy na výtkách odpovídajících dovolacímu důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 8, svazek 1/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2701, sešit 30/2004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008).
V projednávané věci přitom nelze ztrácet ze zřetele, že právě žalobce tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a bylo tak na něm, aby soudu důkazně doložil opodstatněnost svého nároku, a nikoliv na žalované, aby prokázala svůj odlišný náhled na průběh skutkového děje. Tohoto východiska byl pamětliv i soud odvolací, jenž se zjevně koncentroval na to, zda tvrzení žalobce o předání částky lze mít s ohledem na provedené důkazy za dostatečně prokázané, důkazy však za daných okolností neshledal natolik přesvědčivé a věrohodné, aby mohl pokládat (co do částky 140.000,- Kč) tvrzený nárok za opodstatněný. Dovolací soud přitom může správnost jeho závěrů přezkoumávat pouze ve výše naznačeném rozsahu, v jehož rámci však nelze mít za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo.
Okolnost, že žalobce od počátku řízení, jakož i v rámci souvisejícího šetření policie, tvrdí týž průběh skutkového děje, sama o sobě nedokládá pravdivost jeho tvrzení. Setrvání žalobce na takovém vylíčení průběhu děje, jež je reálné a pro něj příznivé, je vcelku logické, aniž by se tím však stávalo jeho tvrzení nerozporovatelnou skutečností. Argumentuje-li dále dovolatel tím, že zdravotní stav žalované v rozhodné době, jakož i při výslechu na policii, kde taktéž vypovídala o skutečnostech podstatných v projednávané věci, nebránil tomu, aby si uvědomovala rozdíl mezi částkami 60.000,- Kč, 200.000,- Kč, 30.000,- Kč a 15.000,- Kč, pak tím v podstatě podporuje úvahy odvolacího soudu, jenž i s ohledem na tvrzení žalované dovodil, že jí žalobcem byla poskytnuta částka 60.000,- Kč, byť ji žalovaná nepokládala za úhradu kupní ceny. Je přitom záhodno podotknout, že ze spisu se podává, že žalovaná obdržení této částky připustila již v rámci řízení před soudem prvního stupně. Zdůrazňované nejasnosti týkající se toho, jakou částku a z jakého důvodu žalovaná poskytla svědkyni Novákové, jsou přitom bez jakéhokoliv významu pro projednávanou věc.
Oponuje-li dovolatel správnosti závěrů odvolacího soudu poukazem na výpověď svědka H., od něhož chtěla žalovaná půjčit částku 200.000,- Kč na vyplacení půjčky žalobce, pak je třeba jej nejprve korigovat potud, že dle toho, jak byla výpověď zachycena na protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 109), jakož i před soudem prvního stupně (č. l. 59), měla žalovaná zájem o zapůjčení uvedené částky k vyrovnání svého závazku, snad týkající se půjčky na byt daný do zástavy, aniž by bylo svědkem přímo uváděno, že mělo jít o půjčku od žalobce. Ze zmiňované svědecké výpovědi lze usuzovat pouze na zájem žalované o získání předmětné částky, nikoliv na to, že ji obdržela od žalobce. Nelze přehlédnout, že dle dovolatelem prezentované skutkové verze měla být účastníky uzavřena smlouva kupní a nikoliv zástavní, pročež by nebylo důvodu, aby žalovaná chtěla uvedenou částku poskytnout žalobci na úhradu svého závazku.
Zaobírá-li se dovolatel dále tím, jak rozumět sousloví „podepsání kupní smlouvy“, je třeba říci, že v daném případě není stěžejní otázka řádného průběhu kontraktačního procesu vyúsťujícího v uzavření smlouvy (dovolacím soudem po právní stránce opakovaně rozebírané srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 421/2011), ale to, zda došlo k předání částky 200.000,- Kč žalované. Stvrdila-li žalovaná svým podpisem skutečnost, jež dle dalších provedených důkazů nenastala, pak lze pochybovat o tom, jaké další podpisem stvrzené okolnosti nastaly, tedy i o tom, zda byla předána částka ve výši ve smlouvě uvedené, a zvažovat, zda se tedy rozhodné skutečnosti neudály odlišně oproti tomu, jak byly popsány ve smlouvě. Námitka, že žalovaná by nepodepsala smlouvu, v níž by byla uvedena částka 200.000,- Kč, měla-li by dostat 60.000,- Kč, pak právě pomíjí, že s ohledem na časovou souslednost jednotlivých událostí (potvrzení převzetí částky před tím, než k němu fakticky došlo), jež do kontraktace vnesla určitý prvek nejistoty, nelze usuzovat na to, že by podpisem potvrzené převzetí částky 200.000,- Kč vylučovalo předání částky odlišné, nehledě na původní očekávání žalované. Poukaz dovolatele na zřetelné označení smlouvy jako kupní taktéž za daných okolností není způsobilé zvrátit závěr odvolacího soudu o její nevěrohodnosti a nezpůsobilosti doložit předání celé sporné částky, neboť označení samo o sobě nedokládá, že předmětná transakce proběhla způsobem tvrzeným žalobcem. Upozorňuje-li dovolatel i na nepravděpodobnost nahodilosti počínání předsedkyně žalobce, opět přehlíží, že nehledě na to, že výběr částky z účtu, její vložení do pokladny a předání svědku K. sice nemuselo být náhodné, ba naopak mohlo být činěno právě v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy, nedokládá to ovšem, že tato částka vskutku doputovala až do dispoziční sféry žalované.
Lze tedy uzavřít, že dovolateli se nepodařilo poukázat na takovou logickou nesrovnalost či skutkovou nepodloženost závěrů odvolacího soudu, jež by bylo možno považovat za naplňující dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Dovoláním tudíž nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.700,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.470,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu