ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2777.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2777/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně TASVA s. r. o. , IČ: 262 38 276, se sídlem v Brně, Navrátilova 237/2, zastoupené Mgr. Milanem Chytilem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 12, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, za vedlejší účasti na straně žalované – Jednotného zemědělského družstva Československo-sovětského přátelství Svítkov „v likvidaci“ , IČ: 00127728, se sídlem Staré Čivice, zastoupené obecným zmocněncem Liborem Malým, bytem v Pardubicích, Závodu míru 2739, o zaplacení 25.086.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 71/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2013, č. j. 15 Co 392/2012-339, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 18. dubna 2014, č. j. 15 Co 392/2012-369, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. března 2012, č. j. 20 C 71/2003-274, v jeho výroku bod bodem II tak, že se žaloba (jíž se žalobce po omezení žaloby domáhá vůči žalované zaplacení částky 22.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení) zamítá (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Zaplacení peněžité částky se žalobkyně domáhá z titulu nároku na vrácení kupní ceny zaplacené při koupi nemovitostí povinnou osobou odlišnou od státu, jež byla následně povinna zakoupené nemovitosti vydat oprávněným osobám (nárok podle ustanovení §6 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“). Žalobkyně není původní povinnou osobou, nýbrž postupníkem zmíněné pohledávky, podle smlouvy o postoupení pohledávky za úplatu 100.000,- Kč, uzavřené dne 31. 3. 2003 se společností Castle International, a. s. v likvidaci (osoba povinná).
Odvolací soud, po podstatném zopakování dokazování, vzal za prokázané, že označená povinná osoba měla posléze vydané nemovitosti nabýt do vlastnictví na základě „hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví“, uzavřené se „ZD Svítkov“ dne 14. 9. 1990; sjednaná kupní cena 37.000.000,- Kčs měla být hrazena z prostředků získaných kupujícím na základě úvěrových smluv, uzavřených dne 22. 10. 1990 s Agrobankou Praha, a.s. Dluh z úvěru ovšem kupující (dlužnice banky) neplnila a nemovitosti následně kupní smlouvu ze dne 29. 12. 1992 převedla do vlastnictví banky, se započtením dlužné pohledávky oproti pohledávce na úhradu sjednané kupní ceny. Rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 15. 9. 1999 bylo pak vyhověno návrhu oprávněných osob na určení vlastnictví k označeným nemovitostem (§9 odst. 4 zákona o půdě), vůči osobě povinné (Castle International, a. s.), jež nemovitosti držela v době nabytí účinnosti zákona o půdě).
Žalobkyně však – podle závěru odvolacího soudu – v řízení provedenými důkazy neprokázala, že kupující společnost Castle International, a. s., sjednanou kupní cenu prodávajícímu skutečně uhradila. V takovém případě – uzavírá odvolací soud – jí právo na vrácení kupní ceny podle §6 odst. 6 zákona o půdě nevzniklo a nemůže se jej domáhat ani žalobkyně (postupník pohledávky).
Ovšem i v případě zaplacení kupní ceny, jež nemá soud za prokázané, kvalifikuje odvolací soud uplatňování práva ze strany žalobkyně jako výkon práva odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Přitom poukazuje na okolnosti daného případu, vyzdvihuje zejména skutečnosti, že předchůdkyně žalobkyně bankou poskytnuté peněžní prostředky za účelem úhrady kupní ceny nevrátila a následně s bankou uzavřela neplatnou převodní smlouvu, v situaci, kdy již byl k nemovitostem uplatněn restituční nárok. Za nevěrohodné označil odvolací soud i důkazy o uzavření dohody o narovnání s Agrobankou Praha, a.s., dne 21. 3. 2003, podle níž mělo dojít k započtení pohledávek úvěrující banky a předchůdkyně žalobkyně (totiž domnělé pohledávky Castle International, a. s., za užívání nemovitostí před jejich vydáním oprávněným osobám), v situaci, kdy jedinými reálně poškozenými subjekty mohly být oprávněné osoby, jejichž právo bylo uspokojeno se značným prodlením.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, podala žalobkyně dovolání. K hlediskům přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného i procesního práva, zejména „jde-li o hodnocení důkazu výpisem z účtu“. Za nesprávný pokládá závěr odvolacího soudu, že se jí nepodařilo prokázat tvrzení, že její právní předchůdkyně Castle International, a. s., zaplatila prodávajícímu kupní cenu nemovitostí později vydaných oprávněným osobám, tedy že jí poukázané částky byly připsány na účet prodávajícího. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil jí předložené důkazy, zejména příkaz k úhradě a výpisy z bankovního účtu, které dovolatelka pokládá za způsobilé a věrohodné důkazní prostředky. Z judikatury v této souvislosti poukazuje zejména nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2007, I. ÚS 1195/07, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4272/2011. Hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem pokládá za nesprávné, ba dokonce za svévolné, které v rovině ústavněprávní – dle názoru dovolatelky – představuje porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl některé z jí navržených důkazů a svůj postup přesvědčivě nezdůvodnil. Rozhodnutí současně pokládá za zmatečné a nepřezkoumatelné. Za nesprávný má i závěr odvolacího soudu, že výkon práva odporuje dobrým mravům, v této souvislosti odvolacím soudem zmiňované právní úkony pokládá za platné, jež byly učiněny k nim oprávněnými subjekty coby výraz autonomie vůle těchto subjektů. Uplatněné argumenty dovolatelka doprovází citacemi z rozhodovací praxe Ústavního soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ani jí v řízení podporující vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012; čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovoláním žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu, že nebyly prokázány její tvrzení o zaplacení kupní ceny za nemovitosti, které měla nabýt její právní předchůdkyně do vlastnictví podle smlouvy uzavřené dne 14. 9. 1990 se „ZD Svítkov“, totiž že nebylo prokázáno připsáním kupní ceny na účet tohoto prodávajícího [jež implikuje posouzení, že předchůdkyni žalobkyně nárok na „vrácení“ (nezaplacené) ceny nevznikl; §6 odst. 6 zákona o půdě].
Uvedený závěr odvolacího soudu je ovšem závěrem skutkovým (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů), nikoliv závěrem právním. Přitom jediným způsobilým odvolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Polemika dovolatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. V případě zmíněných otázek skutkových pochopitelně nelze uvažovat ani o kontradikci rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, tím méně s žalobkyní označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4272/2001, jenž v rovině právního posouzení řeší otázky zvýšení základního jmění akciové společnosti a zápisu akcií na účty jednotlivých majitelů a z jehož odůvodnění dovolatelka cituje toliko dílčí pasáž reprodukující skutková zjištění odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výhrady dovolatelky vůči postupu soudu v řízení. Přitom ani zmatečnosti způsobilým dovolacím důvodem nejsou a k těmto vadám, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Sluší se ovšem dodat, že postup odvolacího soudu v řízení nijak nepopírá ani princip vyjádřený v ust. 125 o. s. ř., totiž že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, a není při něm zpochybňována použitelnost dovolatelkou předkládaných listinných důkazů, včetně příkazů k úhradě a výpisů z bankovního účtu. I tyto důkazy odvolací soud hodnotí postupem podle §132 o. s. ř., tj. nejenom izolovaně, ale též ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazních prostředků. Pochybení soudu nelze spatřovat ani v tom, že nebylo vyhověno všem důkazním návrhům účastníků (ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede), jestliže důvody svého postupu odvolací soud relevantními argumenty odůvodnil. V takovém případě nelze v postupu soudu spatřovat ani porušení zásad vyjádřených v ustanovení §18 o. s. ř., resp. článku 36 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 2, pod č. 49).
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu primárně na závěru, že právní předchůdkyni žalobkyně nevzniklo právo na „vrácení“ kupní ceny podle §6 odst. 6 zákona o půdě (jelikož kupní cenu nezaplatila), bez vlivu na výsledek řízení je pak posouzení otázky, zda jde ze strany žalobkyně (v případě, že by snad cena byla uhrazena) o výkon práva v rozporu s dobrými mravy či nikoliv (§3 odst. 1 obč. zák.). Zmíněný závěr ostatně i odvolací soud uvádí ryze jako podpůrný a zakládá jej na jedinečných skutkových okolnostech dané věci. Přitom poukazuje na evidentně účelový postup žalobkyně i její právní předchůdkyně, s cílem získání peněžité náhrady od státu v situaci, kdy žalobkyni samotné, ovšem ani její právní předchůdkyni v důsledku uspokojení restitučního nároku oprávněných osob majetková újma nevznikla. Jelikož přezkum této otázky výsledek sporu neovlivní (v poměrech dovolatelky se řešení této otázky neprojeví), je dovolání nepřípustné jako celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96; usnesení ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 17, ročník 1998, resp. č. 3, ročník 2002; nebo usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované ani jí v řízení podporujícímu vedlejšímu účastníku, kteří by jinak měli na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu