ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2966.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2966/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Bytového podniku v Praze 3 v likvidaci, IČ 000 63 487, se sídlem v Praze 3, Na Vrcholu 25, zastoupeného JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalovaným 1. Z. H., 2. A. H., 3. J. D., zastoupeným JUDr. Jarmilou Kondelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Baranova 1518/26, a 4. Unicont Opava, s.r.o., IČ 651 42 756, se sídlem v Opavě, Hradecká 646/4, zastoupené JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Přídolská 481, o zaplacení částky 1.440.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 62/2008, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2013, č. j. 17 Co 467/2012-196, takto:
Dovolání se zamítají .
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných (po omezení žaloby) domáhá zaplacení částky 1.440.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaní bez právního důvodu užívají nemovitost, která je v jeho vlastnictví.
K návrhu účastníků Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 15. října 2010, č. j. 5 C 62/2008-156, přerušil řízení do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007 a 11 C 214/2007 podle §110 odst. 1 o. s. ř. v souladu s §169 odst. 2 o. s. ř.
Usnesením ze dne 22. srpna 2012, č. j. 5 C 62/2008-173, Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl, že po právní moci rozsudku (která nastala dne 9. května 2012) ze dne 17. června 2011 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 11 C 213/2007 a 11 C 214/2007 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012, č. j. 39 Co 443/2011-425, v řízení pokračuje.
K odvolání žalovaných přezkoumal toto rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 11. února 2013, č. j. 17 Co 467/2012-196, potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je nepochybné, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. října 2010, č. j. 5 C 62/2008-156, deklarovalo, že se jím řízení přerušuje do právní moci rozhodnutí ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 vedené pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007, přičemž bylo vydáno bez odůvodnění a odkazovalo na ustanovení §110 odst. 1 o. s. ř. Podle obsahu se však fakticky jednalo o usnesení vydané podle §109 o. s. ř. Je proto třeba vždy vycházet z výroku rozhodnutí, který je jediný závazný, a nepřesné odůvodnění odkazující na neodpovídající ustanovení §110 o. s. ř. na již uvedeném nemůže ničeho změnit. Podstatná pro pokračování v řízení je proto skutečnost, že doba, po kterou mělo být řízení přerušeno, již uplynula.
Proti usnesení odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání.
Žalovaní ad. 1) až 3) dovozují jeho přípustnost z ustanovení §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Úvodem poukazují na to, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. října 2010, č. j. 5 C 62/2008-156, jímž bylo řízení přerušeno podle §110 odst. 1 o. s. ř., nabylo právní moci dne 10. 11. 2010. O pokračování v řízení pak soud rozhodl usnesením ze dne 22. srpna 2012, č. j. 5 C 62/2008-173, aniž by to kdokoliv z účastníků navrhl. Soudům obou stupňů proto vytýkají, že opomenuly zohlednit uplynutí lhůty podle §111 odst. 3 o. s. ř. Jsou přesvědčeni, že není možné rozhodnout o pokračování v řízení, které bylo soudem přerušeno na návrh účastníků podle §110 odst. 1 o. s. ř. do vydání pravomocného rozhodnutí v jiné věci, pokud účastníci v zákonné lhůtě podle §111 odst. 3 o. s. ř. nepodali návrh na pokračování v řízení, a zákonná lhůta jednoho roku tedy marně uplynula. Jelikož od právní moci usnesení ze dne 15. října 2010 uplynula lhůta delší než jeden rok, mělo být správně řízení soudem prvního stupně zastaveno. Napadenému rozhodnutí dále vytýkají, že jeho odůvodnění je rozporuplné, když na jedné straně konstatuje, že usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení bylo vydáno bez odůvodnění, a na straně druhé uvádí, že je třeba vycházet z výroku rozhodnutí, který je jediný závazný, a nepřesné odůvodnění s odkazem na neodpovídající ustanovení §110 o. s. ř. na uvedeném nemůže ničeho změnit. Zdůrazňují, že odkaz na ustanovení §110 odst. 1 o. s. ř. je přitom uveden právě ve výroku, a proto jím byly soudy vázány. Soudy tak nerespektovaly ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř., neboť v rozporu s ním namísto zastavení řízení rozhodly o pokračování v něm. S ohledem na uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že řízení o zaplacení 1.440.000,- Kč s příslušenstvím zastaví.
Žalovaná ad. 4) ve svém dovolání tvrdí, že pokud byly naplněny podmínky pro přerušení řízení podle §110 odst. 1 o. s. ř. (shodný návrh účastníků), nemohl již soud rozhodnout o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení hodnotil nesprávně podle jeho obsahu, což v oblasti procesního práva není namístě. Rovněž ona poukazuje na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemá odůvodnění, a jelikož je ve výroku uvedeno, že řízení se přerušuje na shodný návrh účastníků podle §110 odst. 1 o. s. ř., je toto závazné, přičemž odkazu na jiné řízení (sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007) nelze přisuzovat větší význam, než je význam odkazu na ustanovení zákona. Odvolací soud tedy nesprávně dovodil, že k přerušení řízení došlo podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a proto chybně nepostupoval podle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. a řízení nezastavil (pro marné uplynutí lhůty). S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, byť se částečně ztotožňuje s některý námitkami žalovaných (rozporuplnost odůvodnění napadeného rozhodnutí či závaznost výroku rozhodnutí, v němž je v tomto případě uvedeno, kdy má být v řízení pokračováno). Poukazuje na to, že rozhodnutí bylo vydáno podle §169 odst. 2 o. s. ř. bez odůvodnění, a výrok proto neměl obsahovat odkazy na zákonná ustanovení, což přísluší právě odůvodnění. Nadto zdůrazňuje, že on jako účastník nenavrhl přerušení řízení, ale toliko vyjádřil své stanovisko k procesnímu postupu soudu, nemohlo tak dojít k naplnění předpokladů vymezených ustanovením §110 odst. 1 o. s. ř. Je proto přesvědčen, že k přerušení řízení došlo podle §109 o. s. ř. Řídil-li se výrokem usnesení o přerušení řízení (do pravomocného skončení řízení v něm uvedených), a z tohoto důvodu nepodal návrh na pokračování v řízení ve smyslu §111 odst. 3 o. s. ř., nemůže mu jít tento postup k tíži, neboť závěr ukládající mu opačný postup by považoval za rozporný s obecnými principy ochrany dobré víry a právní jistoty. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl, příp. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelé uplatňují) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci žalovaní odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně) vytýkají nesprávný přístup, jenž tkví ve způsobu, jakým bylo s přerušeným řízením nakládáno, neboť odvolací soud potvrdil postup soudu prvního stupně, který v přerušeném řízení pokračoval, jako by se jednalo o přerušení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tedy do skončení souvisejícího řízení, v němž byla řešena otázka, jež mohla mít význam pro rozhodnutí soudu), ačkoliv šlo o přerušení podle §110 odst. 1 o. s. ř. (ke shodnému návrhu účastníků). Tím, že soudy přerušení řízení neposuzovaly v režimu ustanovení §110 o. s. ř., došlo následně k tomu, že neaplikovaly ani podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §111 odst. 3, věty poslední, o. s. ř. po uplynutí lhůty jednoho roku od přerušení řízení, a nesprávně v řízení pokračovaly.
Pro řešení shora nastíněné otázky, jako otázky dosud dovolacím soudem neřešené, považuje Nejvyšší soud podané dovolání za přípustné.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku.
Podle §110 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) jestliže to účastníci shodně navrhnou nebo jestliže se nedostaví bez předchozí omluvy k jednání anebo jestliže to alespoň jeden z účastníků navrhne a ostatní se nedostaví bez předchozí omluvy k jednání, soud řízení přeruší, jestliže se to nepříčí účelu řízení. Jde-li o řízení o rozvod, přeruší soud v těchto případech řízení vždy.
Podle §111 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) jestliže je řízení přerušeno podle §109, činí soud všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá. Jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu. Podle odstavce 3 (téhož ustanovení) jestliže je řízení přerušeno podle §110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců. Jestliže je řízení přerušeno podle §110 odst. 2, soud s ohledem na povahu daného řízení pravidelně zjišťuje stav mimosoudního jednání. S výjimkou řízení o rozvod může soud na návrh a v případech podle §110 odst. 2 i bez návrhu pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty, jsou-li pro to závažné důvody. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví.
Pro posouzení věci se úvodem jeví jako vhodné uvést, že k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přistoupí soud tehdy, jestliže probíhá jiné řízení nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí a kterou by si jinak mohl předběžně vyřešit sám (§135 odst. 2 o. s. ř.). Důvod přerušení řízení tu spočívá zejména v hospodárnosti řízení (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 752 s., nebo David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 503). Účelem přerušení řízení podle §110 o. s. ř. (tzv. klid řízení) je poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci, a to případně i za pomoci smírčího nebo mediačního jednání prováděného jinou osobou nebo zařízením (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 758 s., nebo David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 505). Na tento účel proto zcela logicky navazuje ustanovení §111 odst. 3, poslední věty, o. s. ř., neboť lze mít důvodně za to, že pokud účastníci přerušeného řízení (podle §110 odst. 1 o. s. ř.) nevyvíjí po dobu jednoho roku od přerušení řízení žádnou procesní aktivitu, jež by vedla k obnovení řízení, v němž by bylo soudem rozhodnuto o uplatněném nároku, je možné presumovat, že došlo k vyřešení sporu mimosoudní cestou (za jehož účelem bylo řízení přerušeno), a účastníci proto na pokračování řízení netrvají.
Z obsahu spisu se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 probíhalo řízení o vyklizení nemovitosti (za jejíž užívání se v tomto řízení žalobce po žalovaných domáhá vydání bezdůvodného obohacení) vedené pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007, přičemž jako otázku předběžnou v tomto řízení soud řešil otázku vlastnického práva k této nemovitosti. Právě z tohoto důvodu žalovaní navrhli, aby soud kvůli hospodárnosti přerušil probíhající řízení do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o předběžné otázce vlastnictví nemovitosti v citovaném řízení (srov. č. l. 95 a 102 spisu). Přípisem ze dne 17. září 2010 (č. l. 150 spisu) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby mu sdělil, zda souhlasí s návrhem na přerušení řízení do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u něj pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007. Dopisem ze dne 24. září 2010 žalobce soudu sdělil, že s takovýmto návrhem souhlasí (č. l. 153 spisu). Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 15. října 2010, č. j. 5 C 62/2008-156, „na shodný návrh účastníků“ přerušil řízení „do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007 a 11 C 214/2007, podle ust. 110 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s ust. §169 odst. 2 o. s. ř. v platném znění“. Poté, co soud prvního stupně zjistil, že řízení u něj vedené pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007 již pravomocně skončila, rozhodl (bez návrhu účastníků) usnesením ze dne 22. srpna 2012, č. j. 5 C 62/2008-173, o pokračování v řízení.
Ze řečeného se jednoznačně podává, že žalovaní navrhli přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. do skončení souvisejícího řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu) a soud prvního stupně podle posledně uvedeného ustanovení řízení přerušil, což vyjádřil slovy, že řízení se přerušuje „do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007 a 11 C 214/2007“. Vlastnictví nemovitosti je otázkou, která v projednávané věci má význam pro rozhodnutí soudu, jelikož užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, bezdůvodně se tak obohacuje zjevně na úkor vlastníka takto užívané nemovitosti. To, že soud řízení přerušil podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je zřejmé rovněž i z jeho následného postupu, když po pravomocném skončení výše citovaného řízení pokračoval v přerušeném řízení bez návrhu účastníků. Jestliže soud prvního stupně odkázal v usnesení o přerušení řízení na ustanovení §110 odst. 1 o. s. ř., jedná se s ohledem na výše uvedené o zřejmou nesprávnost, neboť žalovaní nežádali o přerušení řízení za účelem poskytnutí času pro vyřešení sporu mimosoudní cestou, ale toliko na dobu, než bude v jiném řízení vyřešena otázka, jež má význam pro rozhodnutí v této věci. A právě s takovýmto návrhem vyslovil žalobce souhlas, který však rozhodně není možné ztotožňovat s návrhem na přerušení řízení ve smyslu ustanovení §110 odst. l o. s. ř. Bylo-li tedy v posuzované věci dle výroku rozhodnutí řízení přerušeno do pravomocného skončení souvisejícího řízení, nemohl být v žádném případě (bez ohledu na nesprávný odkaz na §110 o. s. ř.) podán návrh na pokračování řízení před jeho skončením, a nelze tedy smysluplně uvažovat o přerušení řízení ve smyslu §110 o. s. ř., jehož charakter a podmínky s ním související byly popsány výše.
Dovolávají-li se žalovaní závaznosti výroku usnesení o přerušení řízení, nelze než připomenout, že výrokem tohoto rozhodnutí bylo řízení (právě s ohledem na jejich procesní návrhy) přerušeno do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007 (byť, jak vysvětleno výše, s nesprávným odkazem na ustanovení §110 odst. 1 o. s. ř.), a tímto celým výrokem pak jsou účastníci vázání. Námitky, jimiž se snaží zpochybnit závaznost první části výroku, jsou proto ryze účelové.
Zmiňují-li dále žalovaní rozporuplnost napadeného usnesení, jež má tkvět v tom, že odvolací soud konstatoval, že usnesení o přerušení řízení bylo vydáno bez odůvodnění (podle §169 odst. 2 o. s. ř.), závazný je tak jeho výrok, a nepřesné odůvodnění s odkazem na neodpovídající ustanovení §110 odst. 1 o. s. ř. na tom nic nemůže změnit, nelze jejich námitkám přisvědčit, neboť je zcela zřejmé, že odvolací soud měl touto (byť ne zcela přesnou) formulací jednoznačně namysli odkaz (a nikoli odůvodnění) soudu prvního stupně na §110 odst. 1 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podaná dovolání žalovaných podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu