ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.332.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 332/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 0131 2724, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 21Co 464/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28C 212/2004 (žalobkyně MUDr. A. V., P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem, 169 00 Praha 6, Liborova 405/14, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (dříve Pozemkovému fondu ČR), Praha 3, Husinecká 1024/11a, v řízení před soudy obou stupňů zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Na Příkopě 22, o vydání pozemků, za účasti vedlejších účastníků řízení: a) Hlavního města Prahy, IČ 0000 64581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, 110 00 Praha 10, Dykova č. 17, a b) Ing. E. Z., P., zastoupené Mgr. Helenou Pelánkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Panská č. 8), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě původní žalobkyně Mgr. D. N. (matky nynější žalobkyně), podané u soudu dne 13. 9. 2004 bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2011, č. j. 28C 212/2004-418. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl „nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., a to pozemků parc. č. 2297/3, 2297/4 a 2297/6, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha) na listu vlastnictví 10002 pro katastrální území K. (obec P.) ve prospěch České republiky s právem hospodaření ve prospěch původního žalovaného Pozemkového fondu ČR.“ Žalovanému a vedlejšímu účastníku řízení Hlavnímu městu Praze) bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 35.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému a uvedenému vedlejšímu účastníku řízení bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady vynaložené na zaplacení znalečného, placeného v tomto řízení, částkou 12.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání ČR – Státního pozemkového úřadu (jako právního nástupce původního žalovaného Pozemkového fondu ČR) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 (sp. zn. 21Co 464/2011). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2011, č. j. 21C 212/2004-418, potvrzen. Žalovanému a již uvedenému vedlejšímu účastníku řízení na straně žalovaného bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení částkou 12.080,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí odvolacího soudu. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se zastavuje odvolací řízení ohledně odvolání vedlejšího účastníka řízení – Hlavního města Prahy.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není důvodné. Odvolání, které bylo podáno i vedlejším účastníkem řízení na straně žalovaného bylo posléze dne 22. 8. 2011 vzato zpět a o tomto zpětvzetí bylo rozhodnuto výrokem rozsudku odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení o tomto odvolání vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně v tomto řízení (i na podkladě znaleckého posudku) zjistil, že pozemky, které jsou předmětem rozhodování soudu, jsou stále právně volné a nejsou zastavěny žádnými stavbami. Odvolací soud byl však toho názoru, že uvedená zjištění v řízení trvajícím od roku 2004 svědčí i o liknavosti a nedostatku vůle žalovaného uspokojit nároky žalující oprávněné osoby, a to zejména ze strany původně žalovaného Pozemkového fondu ČR. Žalobkyně je v daném případě nepopíratelné právní nástupkyní původní restituentky, její nároky se opírají o ustanovení §11 a §11a zákona č. 229/1991 Sb. (nevztahuje se na ně tzv. restituční tečka ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, P1, ÚS 6/05); původně žalovaný Pozemkový fond ČR často nerespektoval zákon č. 95/1999 Sb., (měl za to odvolací soud), a pozemky převáděl různým osobám bez vypsání veřejné nabídky. Odvolací soud poukazoval na to, že na žalobkyni přešel v rámci dědického řízení nárok původní oprávněné osoby, který byl znalcem vyčíslen částkou 38,936.700,- Kč; odvolací soud je toho názoru, že vybranými náhradními pozemky bude naplněn (uspokojen) nárok žalobkyně, a to pozemky v katastrálním území K. (pozemek parc. č. 2297/3, oceněný částkou 14,984.309,07 Kč, dále pozemek parc. č. 2297/4, oceněný na 17,079,098 Kč a pozemek parc. č. 2217/6, oceněný částkou 6,744.291,94 Kč). Nárok tak zůstal neuspokojen toliko do výše 129,000,65 Kč. Ohledně těchto uvedených pozemků soud ve smyslu ustanovení §11a odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. nahradil projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy o jejich bezúplatném převodu. Žalobkyně doložila, uváděl odvolací soud, všechny náležitosti územních rozhodnutích, stavebních povoleních a také vyvlastňovací dokumenty na příslušné parcely; pozemky, které nebyly žalobkyni vydány, měly charakter pozemků stavebních v době přechodu na stát.
Odvolací soud ještě dodával, že postupem podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu přezkoumal, že tu soud prvního stupně vycházel z ocenění nevydaných pozemků žalobkyni na základě závěrů znaleckých posudků, o jejichž správnosti nebyly pochybnosti. Odvolací námitky žalovaného neshledal odvolací soud důvodné a proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto ve smyslu ustanovení §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která původně žalovaný Pozemkový fond ČR v řízení zastupovala, dne 9. 10. 2012 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu dne 5. 2. 2012, tedy v souladu s ustanovením §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. 9. 2012 (sp. zn. 21Co 464/2011 Městského soudu v Praze i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2011 (č. j. 28C 212/2001-418 Obvodního soudu pro Prahu 4) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho podání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především namítal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel z nesprávného ocenění pozemků žalobkyně , respektive její právní předchůdkyně, tedy ocenění nevydaných pozemků podle nesprávného předpisu, bez objasnění toho, k jakému dni a v jakém stavu měly být oceněny nevydané pozemky.
Podle dovolatele soudy obou stupňů vycházely při tomto ocenění z posudku znalce Jaromíra Bakeše, který tyto pozemky oceňoval podle vyhlášky č. 182/1998 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), ale vycházely z jedné vytržené věty z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, III.ÚS 495/02 (zdůrazňující u pozemků hodnotu vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality, přibližující se co nejvíce současné hodnotě původního pozemku). Uváděná interpretace pojmů „současná cena“ a „dnešní cena“ je tu však v rozporu se zákonnou úpravou; v případě poskytování náhrad na nevydané pozemky takto nepřípustně převyšuje hodnotu restitučního nároku.
Uvedený dovolatel dále namítal „nesprávnost právního posouzení otázky, zda v daném případě jsou předmětné pozemky právně volné, respektive zda jejich převodu nebrání zákonné překážky, když jsou v tomto případě dotčeny vykonatelným předběžným opatřením, jež jejich převod žalovanému zakazuje (srov. rozhodnutí o předběžném opatření, vydané ve spise Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 7C 202/2005)“. Za takové situace nelze na převáděné pozemky hledět jako na pozemky právně volné a na žalobkyni je převést.
V doplnění dovolání ČR – Státního pozemkového úřadu (který podle §22 zákona č. 503/2012 Sb. vstoupil do všech práv a povinností původně žalovaného Pozemkového fondu ČR) bylo ještě uvedeno, že při rozhodování odvolacího soudu nebylo přihlíženo ke stavbám patřícím Ing. E. Z. na pozemku parc. č. 2293 v katastrálním území K. (který je rovněž v jejím vlastnictví); jediná přístupová cesta k uvedenému pozemku a k uvedené budově vede přes předmětné pozemky, o něž jde v tomto řízení. Tyto předmětné nemovitosti i další pozemky a stavby ve vlastnictví Ing. E. Z. (jde o pozemky parc. č. 2292 a parc. č. 2296, jež jsou rovněž zastavěné), k nimž se nepřihlíží v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 (sp. zn. 21Co 464/2011), představují faktickou komplikaci pro podnikání uvedené Ing. Z. a omezuje se fakticky výkon jejího vlastnictví.
Ve vyjádření žalobkyně MUDr. A. V. k dovolání žalované ČR – Státního pozemkového úřadu bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobkyně k otázce stanovení výše restitučního nároku žalobkyně znovu poukazovala na jednoznačný právní závěr z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, III.ÚS 495/02, že totiž „povinnost vydat v určité konkrétní době pozemek soudem, určený tak, aby jeho hodnota, vyplývající z velikosti, lokalizace i kvality se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku“. Ani další překážka vydání náhradního pozemku v daném případě v uvedené hodnotě není žalovaným vykládána (např. bližší identifikací předběžného opatření, vydaného jiným soudem).
Ve vyjádření vedlejší účastnice řízení Ing. E. Z., která do tohoto řízení vstoupila až v dovolacím řízení dne 14. 6. 2013 bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Uvedená vedlejší účastnice řízení je toho názoru, že rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 11. 9. 2012 (sp. zn. 21Co 464/2011 Městského soudu v Praze) nebylo vzato v úvahu, že toto rozhodnutí se dotýká jejích vlastnických práv k pozemkům, zejména pozemku parc. č. 2293 v katastrálním území K. a budovy na tomto pozemku, když jediná přístupová cesta k budově vede přes předmětné pozemky, jichž se týká rozhodnutí o jejich vydání žalobkyni. Předmětné pozemky, jichž se týká uvedený rozsudek odvolacího soudu o jejich vydání žalobkyni, „obklopují i další její pozemky a stavby, jež jsou v jejím vlastnictví (to se týká pozemků parc. č. 2292, parc. č. 2295 a parc. č. 2196 i parc. č. 2297/2 v katastrálním území K., takže v důsledku uvedeného rozsudku odvolacího soudu tu dochází k faktické komplikaci fungování jejího podnikání a je omezen výkon jejího vlastnického práva. K odstranění těchto překážek by přispělo jen zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Hlavního města Prahy k dovolání žalovaného ČR – Státního pozemkového úřadu bylo uvedeno, že tato vedlejší účastnice řízení se ztotožňuje s názorem vyjádřeným v dovolání žalovaného jak co do otázky nesprávného ocenění nevydaných pozemků, jež nebylo provedeno podle druhu, jaký tyto pozemky měly v době přechodu na stát. Vada ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 21Co 464/2011, zabraňuje, aby žalovaný uzavřel smlouvu o bezúplatném převedení pozemku v souladu s konkrétním úplným zněním smlouvy o převodu pozemků.
Přípustnost dovolání dovolatele ČR – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 9. 2012 bylo třeba v daném případě posoudit ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu).
Podle tohoto ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 a §11a zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou anebo o jednoduchou či drobnou stavbu nebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.
Podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případě nevydání pozemku nebo jeho části (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně jiné pozemky ve vlastnictví státu.
V otázce hodnoty náhradních pozemků odvolací soud vycházel v daném případě z právního závěru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, III.ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že je „možno uložit pozemkovému fondu vydat v určité konkrétní době pozemek soudem určený tak, aby jeho hodnota, vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality, se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku; tento požadavek vyplývá již z dikce §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., která presumuje souhlas oprávněné osoby s nabízeným pozemkem“.
V otázce dovolatelem vytýkaného přehlížení soudu při rozhodování o povinnosti k převedení oprávněné osobě do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu k tomu, zda a jak zajistit realizaci práv i dalších jednotlivců (vlastníků) např. pozemků v sousedství převáděných pozemků, vycházel odvolací soud v daném případě v podstatě z toho, že vydání rozsudku o převodu pozemku oprávněné osobě nemá povahu právního prostředku ochrany práv, nýbrž jde tu o zvláštní právní institut restituce práv vlastníků za splnění jen určitých zákonem stanovených předpokladů, jimiž je umožněno dostupnými prostředky, tj. pokud možno jednoduchou cestou, dosáhnout zmírnění křivd ve smyslu restitučních předpisů (srov. k tomu např. ze stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 114 – 115 (248 – 249 ), bez současného řešení případných možných sporných otázek mezi nabývající oprávněnou osobou a vlastníky sousedících pozemků.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v dovolacím řízení, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatele v daném případě byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu v uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu dosud o řešení právních otázek, které by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které by byly rozhodovány rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo o řešení právních otázek v rozporu s hmotným právem, zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.
Přikročil proto dovolací soud svým usnesením k odmítnutí dovolání dovolatele, a to ve smyslu již uvedeného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení §243b odst. 1, 5 a 6 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a pokud jde o náhradu nákladů řízení o dovolání, dovolací soud tuto náhradu žádnému z účastníků řízení nepřiznal s použitím ustanovením §150 občanského soudního řádu; dovolací soud tu přihlížel zejména k právní povaze projednávané právní věci i k tomu, že v obsahu vyjádření dalších účastníků řízení k dovolání žalovaného byly uváděny v podstatě okolnosti, které již byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu