ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3614.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3614/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) J. K. , P., b) J. H. , P., c) Bc. Z. K. , D., a d) L. T. , D., zastoupených Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 280/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2014, č. j. 15 Co 41/2014-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 6 C 280/2012-121, jímž byla zamítnuta žaloba, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti jedné čtvrtiny) vodního díla – „jezu na řece Radbuze“, jež nachází se na pozemcích st. p. č. 2401/1 a st. p. č. 2401/2 v kat. území D.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, z důvodu tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, spatřujíce přípustnost dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího vychází ze zjištění, že předmětný jez – coby vodní (vodohospodářské) dílo postavené na /označených/ pozemcích ve vlastnictví státu – nebyl předmětem přídělu, jehož se v roce 1948 dostalo předchůdcům žalobců, a toto vodní dílo nebylo ani předmětem rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněných osob podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (jím na žalobce – oprávněné osoby – přešlo vlastnické právo k nemovitostem v rozhodnutí označeným). Podle závěru odvolacího soudu předmětné vodní dílo není ani příslušenstvím nemovitostí vydaných oprávněným osobám, nehledě na to – dodává odvolací soud – že z rozhodnutí pozemkového úřadu nelze dovodit, že by jím bylo rozhodnuto též o přechodu dalších (v rozhodnutí nevyjmenovaných) věcí, jsou-li – jak žalobci tvrdí – příslušenstvím vydávaných nemovitostí. Smysl a účel restitučního zákonodárství – uzavírá odvolací soud – nelze obcházet ani žalobou o určení vlastnictví ke konkrétní nemovité věci.
Pro rozhodnutí určující právní závěr, tedy že na oprávněné osoby přešlo vlastnické právo toliko k nemovitostem, jež byly předmětem restitučního řízení a o nichž bylo v tomto řízení rozhodnuto, je v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu. Ta již dříve formulovala a odůvodnila závěr, že „neprojevila-li oprávněná osoba v žalobním petitu svoji vůli domáhat se vydání věci hlavní včetně příslušenství a není-li z tohoto důvodu ve výroku rozhodnutí soudu výslovně uvedeno, že se věc hlavní vydává s příslušenstvím, nelze přechod vlastnictví k věcem, které tvoří příslušenství vydávané věci hlavní, na oprávněnou osobu dovodit“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 2472/2002; rozsudek ze dne 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2530/2005; nebo rozsudek ze dne 21. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 1944/2007 – spolu s ostatními rozhodnutími dostupné na www.nsoud.cz). Formulované závěry přitom dovolací soud opírá i o rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, v němž – k výkladu ustanovení §121 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – krom jiného připomněl, že „příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní“ (jde-li o zde aplikovanou právní úpravu, platnou a účinnou do 31. prosince 2013). Tímto rozhodnutím byla současně sjednocena do té doby rozkolísaná aplikační praxe a byl jím překonán i odlišný právní názor formulovaný např. v dovolateli zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001.
Se zřetelem k výše uvedenému pozbývá své závažnosti i dovolateli položená otázka, zda předmětné vodní dílo (coby samostatná věc v právním smyslu) je v daném případě příslušenstvím ostatních v restituci vydaných nemovitostí či nikoliv. Její řešení totiž nemůže nic změnit na tom, že vlastnictví k této nemovitosti na oprávněné osoby nepřešlo, a to ani v případě, že – jak dovolatelé tvrdí – byl by zmíněný jez příslušenstvím jim vydané věci hlavní.
Obnovení vlastnického práva k předmětnému vodnímu (vodohospodářskému) dílu – tvrdí-li, že náleželo jejich právním předchůdcům – se oprávněné osoby úspěšně mohli domoci toliko podle zvláštního (restitučního) předpisu, ve lhůtě jím určené (zde srov. např. usnesení ze dne 17. září 2004, sp. zn. I. ÚS 707/02 – uveřejněný na www.nallus.cz ); ochrany vlastnického práva (jež – jak uzavírají soudy nižších stupňů – na ně nepřešlo) se dovolatelé nemohou domáhat podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. (shodně již např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani kritika skutkových zjištění odvolacího soudu či jeho postupu v řízení, jež – v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. ledna 2013 – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; ke zmatečnostem a k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží odvolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., přičemž dovoláním napadané rozhodnutí nepatří ani do okruhu rozhodnutí, jejichž uzavřený výčet je uveden v ustanovení §238a o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by na jejich náhradu měla jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu