ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3784.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3784/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Mgr. Š. S., zastoupené Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Českomalínská 516/27, proti žalovanému P. V., zastoupenému Mgr. Danou Cigánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Krokova 10, o 284.000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 38/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2013, č. j. 37 Co 179/2011-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2013, č. j. 37 Co 179/2011-171 byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, č. j. 30 C 38/2010-96, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl zavázán uhradit žalobkyni částku 150.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 150.000 Kč za dobu od 18. 3. 2008 do zaplacení. Ve výroku II. soud prvního stupně zastavil řízení do částky 134.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 134.000 Kč za dobu od 18. 3. 2008 do zaplacení a ve výroku III., IV. rozhodl o nákladech řízení. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II., III. IV.).
Soud prvního stupně rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 284.000 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení, kterou žalovanému poslala na jeho účet na výzvu - rozpis plateb k 14. 3. 2007 dne 17. 3. 2007. Na výzvu žalobkyně ze dne 17. 4. 2009 prostřednictvím zástupkyně, aby částka 284.000 Kč byla žalovaným žalobkyni vrácena, reagoval žalovaný rovněž prostřednictvím zástupkyně přípisem ze dne 18. 5. 2009, kterým vrácení částky 134.000 Kč odmítl, neboť se podle něj jednalo o provizi. Částka 150.000 Kč představovala vrácení půjčky. Ohledně tzv. provize 134.000 Kč s příslušenstvím vzala žalobkyně žalobu zpět za souhlasu žalovaného a soud prvního stupně se zabýval již pouze částkou 150.000 Kč, o které žalobkyně tvrdila, že se jednalo o bezdůvodné obohacení a zaplacení prokázala výpisem z účtu ze dne 17. 3. 2008.
Podle odvolacího soudu nelze považovat za správnou úvahu soudu prvního stupně, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla, nebylo proto ani třeba její výpovědi jako účastnice řízení. Zaujal názor, že naopak to byl žalovaný, který pokud tvrdil existenci půjčky, byl povinen a též tak činil a soud prvního stupně učinil na základě provedených důkazů správný závěr, že částka 150.000 Kč představuje plnění z půjčky.
Odvolací soud za zásadní a důvodnou námitku považoval tu skutečnost, že žalobkyni nebyla poskytnuta odpovídající lhůta podle §118b odst. 1 o. s. ř. k seznámení se s vyjádřením žalovaného, a to bez ohledu na to, že žalobkyně ani prostřednictvím zástupkyně o poskytnutí lhůty delší i o odročení jednání nepožádala. V tomto ohledu soud prvního stupně podle odvolacího soudu pochybil.
Odvolací soud vyslovil, že žalobkyně při jednání dne 29. 9. 2010 změnila svá skutková tvrzení, podle kterých částka 150.000 Kč je plněním bez jakéhokoliv důvodu a nově uvedla, že částka 150.000 Kč byla žalobkyní žalovanému poskytnuta v rámci dobré spolupráce jako úhrada zprostředkovatelské provize za koupi půdních prostor, ke které nedošlo. Konstatoval, že žalobkyně navrhla změnu návrhu, která by /při správném posouzení, když výsledky dosavadního řízení směřující k prokázání půjčky, nemohly být podkladem pro řízení o takto změněném návrhu (§95 odst. 2 o. s. ř.)/, neměla být připuštěna. Dodal, že neposkytnutí lhůty ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, neboť při správném posouzení by změněný návrh neměl být připuštěn a tudíž ani další důkazy neměly své opodstatnění.
Odvolací soud tedy neshledal odvolací námitky ve věci samé ve vztahu k výroku I. opodstatněnými a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků I., II. IV., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. Podle dovolatelky soudy obou stupňů nesprávně posoudily význam poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. a důsledky koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. ve vztahu k odvolacímu řízení. Vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou žalobkyně, že nebyla poučena ve smyslu §118a o. s. ř. Tvrdila, že odvolací soud měl postupovat podle §213 odst. 2 a odst. 4 o. s. ř. s tím, že měl zopakovat dokazování a doplnit dokazování, tedy provést dosud neprovedené důkazy, a to především výslech žalobkyně. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil význam skutkového tvrzení žalobkyně ohledně účelu uhrazení částky ve výši 150.000 Kč. Podle dovolatelky výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu a soud měl takovou změnu připustit. V dovolání považovala za podstatné, že při posouzení vztahu mezi změnou návrhu a provedenou koncentrací řízení je třeba přihlédnout k nesplnění poučovací povinnosti soudu prvního stupně a neposkytnutí dodatečné lhůty před koncentrací řízení. Vytýkala odvolacímu soudu, že se odchýlil od dosavadní praxe dovolacího soudu. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2877/2010. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Pro posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v této věci je významné zjištění plynoucí z obsahu spisu, podle něhož žalobkyně žádala přiznání částky 150.000 Kč na základě tvrzení, že ji žalovanému poukázala, ač k tomuto plnění nebyl žádný důvod. V tomto rozsahu splnila povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Byl to dále žalovaný, kdo tvrdil (a prokázal) skutečnosti o závazku z půjčky a tedy o tom, že žalobkyně plnila svůj dluh vůči žalovanému.
Pokud následně žalobkyně vystoupila s tvrzení, že snad mělo jít o plnění na úhradu provize, ač na ni žalovanému nevznikl nároky, nelze pominout, že tak učinila v průběhu odvolacího řízení. Zde ovšem nutno přihlédnout k důsledkům plynoucím z ustanovení vztahujících se ke koncentraci řízení před soudem prvního stupně a principu neúplné apelace. Tvrzení žalobkyně, shora uvedená, představovala ve stadiu odvolacího řízení nepřípustnou novou skutečnost, ke které soud (odvolací) přihlédnout stejně nemohl.
Při popsané procesní situaci tak rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá závěrům běžné aplikační praxe vztahující se k neúplné apelaci v odvolacím řízení, důsledky z toho plynoucí jsou použitelné i pro úvahu odvolacího soudu v souvislosti s posouzením změny návrhu podle §95 odst. 2 o.s.ř. Soud obecně (a tedy i odvolacímu soudu) nelze upřít možnost diskreční úvahy o tom, zda a nakolik by tvrzená změněná skutková tvrzení mohla vést k dalšímu řízení o změněném návrhu. V každém případě však povaha nově uplatněných skutkových tvrzení jako novost, nepřípustná v odvolacím řízení, neumožňovala odvolacímu soudu jiný postup, než který v této konkrétní věci zvolil. Tímto postupem není odepřen žalobkyni přístup k uplatnění jejich (tvrzených) práv v samostatném řízení, neboť nepřipuštění změny návrhu nenese sebou důsledky meritorního zamítavého rozhodnutí o takovém domnělém (tvrzeném) nároku žalobkyně.
Nemohl proto dovolací soud dospět k spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této věci spočívalo na nesprávném právním posouzení v úvahu přicházejících ustanovení procesního práva. Přistoupil proto dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. k odmítnutí dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení nevznikly .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu