ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4111.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4111/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Golf Club Hořehledy , IČ: 26649594, se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, proti žalovaným: 1) Bc. R. B. , P., a 2) G. B. Ch. , P., obou zastoupených Mgr. Radkem Chaloupkou, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, o zaplacení 4.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 EC 226/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 162/2013-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč k rukám Mgr. Radka Chaloupky, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením odvolací soud změnil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. října 2012, č. j. 16 EC 226/2010-63, tak, že se nepřipouští, aby do řízení přistoupila jako žalovaná 2) G. B. Ch. (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a touto účastnicí (výrok II).
Vycházeje z vymezeného předmětu řízení – v němž se žalobce domáhá vůči žalovanému 1) zaplacení členského příspěvku v golfovém klubu za rok 2008 – odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcův návrh na přistoupení žalované 2) do řízení (§92 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) není opodstatněný, neboť není zřejmé, na základě jakých skutečností žalobce požaduje uhrazení částky i po této účastnici. Její připuštění do řízení pokládá odvolací soud za odporující též zásadě hospodárnosti řízení a vyslovuje pochybnost, zda návrh žalobce není toliko reakcí na stav důkazní nouze a zda jím žalobce nesleduje obejít institut záměry účastníků, v případě, že žalovaný 1) není ve věci pasivně legitimován.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. K otázce přípustnosti dovolání se výslovně nevyjádřil, z obsahu dovolání lze však dovodit, že jeho přípustnost žalobce spatřuje v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně žalobce poukazuje na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 29 Odo 232/2011 a 22 Cdo 3824/2011. Přitom líčí okolnosti případu, jež jej vedly k podání návrhu na přistoupení žalované 2) do řízení, opakuje, že „neví, v jaké vztahu je žalovaný s paní Ch.“ (žalovanou 2/), má za to, že může jít o manželku žalovaného 1), případně o osobu jednající s žalobcem coby nezmocněný jednatel žalovaného 1). Odvolacímu soudu vytýká, že se již při rozhodování o připuštění této účastnice do řízení zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného. Popírá, že by svým návrhem sledoval obcházení institutu záměny účastníků. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu změněno v ten smysl, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaní pokládají usnesení odvolacího soudu za správné, dovolání mají za nepřípustné a navrhli jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jak soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Ustanovení §238a o. s. ř., zakládající přípustnost dovolání proti v něm vyjmenovaných rozhodnutím odvolacího soudu, míří toliko na situace, kdy bylo o procesním nástupnictví účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměrně účastníka (§92 odst. 2) rozhodnuto až v průběhu odvolacího řízení. O takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu – jde-li o právní otázku, na jejímž vyřešení závisí – je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované.
Podle konstantní judikatury řešící otázky výkladu a aplikace ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) „soud návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) nevyhoví také tedy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku domáhá (jde-li o přistoupení na straně žalované), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup“.
O takové důvody, mimo jiné, své negativní rozhodnutí o žalobcově návrhu opírá i odvolací soud. Žalobcův návrh (s přihlédnutím ke stavu v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; §243f odst. 1 o. s. ř.) postrádá vylíčení alespoň základních skutečností, z nichž žalobce (případně) dovozuje svůj nárok i vůči žalované 2), jejíž přistoupení tímto navrhuje do řízení, v návaznosti na jím dosud provedené vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž dovozuje nárok vůči žalovanému 1) coby členu žalujícího spolku (občanského sdružení), z titulu neuhrazených členských příspěvků. Ke skutečnostem nově uplatněným žalobcem až v dovolání dovolací soud nepřihlíží (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.), nehledě na to, že ani v podaném dovolání tyto okolnosti žalobce blíže neupřesňuje (uvádí-li, že „ neví, v jaké vztahu je žalovaný s paní Ch.“).
Odvolací soud své rozhodnutí opírá též o další z relevantních důvodů, totiž že přistoupení další účastnice do řízení bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Tak je tomu zejména tehdy, pokud by přistoupení dalšího účastníka vyvolalo potřebu dalšího dokazování a oddálilo vydání rozhodnutí ve vztahu mezi dosavadními účastníky. Takový závěr lze učinit i v posuzované věcí, i s přihlédnutím k tomu, že vůči nově přistoupivšímu účastníku nemohou působit bez dalšího účinky zahájení řízení v takové podobě, jako tu byly v době zahájení řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod č. 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejde přitom ani o případ, kdy má další do řízení povolávaný účastník vytvářet spolu s dosavadním účastníkem nerozlučné společenství (§91 odst. 2 o. s. ř.) a kdy právo vyžaduje, aby se řízení účastnili všichni nositelé hmotného práva či povinnosti.
Námitka žalobce, že odvolací soud předčasně činí závěry o věcné legitimaci účastníků, korektní není (takové kategorické závěry se z odůvodnění napadeného usnesení nepodávají). Hypotetický závěr odvolacího soudu o možném obcházení institutu záměny účastníků (§92 odst. 2 o. s. ř.) je pak důvodem spíše podpůrným a rozhodnutí odvolacího soudu – založené zejména na absenci skutkového zdůvodnění nároku vůči žalované 2), resp. na argumentaci principem hospodárnosti řízení – na těchto závěrech nespočívá. Rozhodnutí soudu, že se přistoupení dalšího účastníka do řízení nepřipouští, samozřejmě neznamená, že by žalobce proti této osobě nemohl uplatnit své nároky v samostatném řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož usnesení dovolacího soudu je ve vztahu k žalované 2) rozhodnutím, jímž se řízení končí, rozhodl Nejvyšší soud ve vztahu mezi žalobcem a touto účastnicí též o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.). K těmto nákladům na straně (oprávněné) žalované 2) patří odměna advokáta 1.000,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 3, §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 273,- Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 1.573,- Kč.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bude o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu