ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.561.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 561/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce RNDr. J. B., CSc. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Horkách 9/1388, proti žalovaným: 1) R. D. , a 2) R. M. , oběma zastoupeným JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, o zaplacení částky 450.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 173/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2012, č. j. 25 Co 305/2009-278, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalovaným rovným dílem celkem částku 20.280 Kč, splatnou k rukám JUDr. Milana Jelínka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. prosince 2008, č. j. 6 C 173/99-170, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce (v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně spolu s dalším žalobcem b/ J. B., zemř. 26. 9. 2009) domáhal po žalovaných zaplacení celkem 450.000 Kč (v rozsahu 225.000 jako procesní nástupce zemřelého žalobce b/), vždy spolu se specifikovaným úrokem z prodlení.
Odvolací soud shledal správnými skutkové závěry soudu prvního stupně, že žalobci byli rovnodílnými podílovými spoluvlastníky stavební parcely č. 149 v katastrálním území J., o výměře 586 m2, na jejíž části se nachází stavba „restauračního zařízení“. Stavba byla přenechána do užívání žalovaným, nájemní smlouvou, kterou uzavřeli dne 15. 12. 1997 s pronajímatelem MAVE Jičín a. s. Na části pozemku stavbou nezastavěné byla trhovci – osobami odlišnými od žalovaných – provozována tržnice, a to i v době od prosince r. 1997 do července r. 1999, za kterou žalobci coby vlastníci pozemku žádají po žalovaných poskytnutí peněžité náhrady ve výši celkem 450.000 Kč.
V řízení však – podle závěru soudů nižších stupňů – nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že s pozemkem neoprávněně nakládali žalovaní, tedy že žalovaní přenechali spornou část pozemku do užívání třetím osobám (trhovcům) a že by snad od těchto osob inkasovali úplatu za užívání dané části pozemku. I odvolací soud proto uzavírá, že žalovaní (kteří sami spornou část pozemku prokazatelně neužívali) nezískali na úkor žalobců majetkový prospěch užíváním věci v jejich vlastnictví, tedy že nejsou osobami povinnými (pasivně legitimovanými) k vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Jelikož nebyly prokázány ani skutečnosti o protiprávním jednání žalovaných, nelze uzavřít, že by žalovaným vznikla povinnost k náhradě škody podle §420 obč. zák., kterou po žalovaných žalobci uplatňovali rovněž, v situaci, kdy soudem prvního stupně nebyla připuštěna ani změna návrhu žalobců ze dne 7. 7. 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (po úmrtí žalobce b/ též jako jeho procesní nástupce) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), z dovolacích důvodů pak poukazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tedy že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci). V dovolání obšírně reprodukuje dosavadní průběh řízení a kriticky se vyjadřuje jak k jednotlivým dílčím hodnocením odvolacího soudu, tak i k celkovému závěru o skutkovém stavu věci a k jeho právnímu posouzení. Dovozuje, že rozpornost, nesprávnost či absence pro věc rozhodných skutečností činí nesprávné i právní posouzení věci. Rozsudek pokládá za nespravedlivý a i proto má za to, že jde o věc zásadního právního významu. Nesouhlasí s tím, že nově uplatněné skutečnosti o vzniku majetkové újmy v souvislosti s poklesem zisku žalobců z jejich podání ze 7. 7. 2005 jsou změnou žaloby. Za nesprávný pokládá především závěr, že mezi žalovanými a trhovci nebylo žádné dohody o přenechání pozemku (jeho části) do užívání. Namítá, že věc měla být právně kvalifikována nikoliv jako nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž jako nárok na náhradu škody, jelikož se žalovaní k újmě žalobců dopustili protiprávního jednání, neoprávněné dispozice s věcí ve vlastnictví jiného. Dovolatel zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že vůči protiprávnímu užívání pozemku třetími osobami jako vlastník nezakročil. Soudům nižších stupňů vytýká, že k řadě relevantních skutečností, včetně skutečností podávajících se z výsledků policejního šetření, nepřihlédly. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní pokládají závěry odvolacího soudu za správné a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a nejde o situaci uvedenou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil anebo na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud – jak z přesvědčivého a přezkoumatelného odůvodnění jím vydaného rozsudku vyplývá – věc posuzoval z pohledu všech dotčených zákonných ustanovení a vysvětlil, proč žalobcům nevzniklo vůči žalovaným právo na vydání bezdůvodného obohacení (že žalovaní nejsou osobami obohacenými; §451 odst. 1 obč. zák.), ovšem ani právo na náhradu škody, z důvodu, že nebyly prokázány skutečnosti o protiprávním jednání žalovaných (o soukromoprávnímu deliktu) coby základním předpokladu vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák.
K tomuto závěru vedly odvolací soud relevantní skutková zjištění – zejména závěr, že nebyly prokázány žalobci tvrzené skutečnosti o tom, že to byli žalovaní, kteří přenechali pozemek (jeho nezastavěnou část) ve vlastnictví žalobců do užívání třetím osobám (v situaci, kdy žalovaní tuto část pozemku prokazatelně sami neužívali). Takový závěr je ovšem jednoznačně závěrem skutkovým, hodnotící úvahou odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, a polemika dovolatele s tímto závěrem nemůže založit přípustnost dovolání, na kterou lze v daném případě usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Jakkoliv dovolací soud uplatněné výhrady dovolatele nesdílí, v dané souvislosti připomíná, že přípusnost dovolání nemohou založit ani prosté výhrady dovolatele vůči postupu soudu v řízení (nejde-li v jejich případě o řešení „kvalifikované“ právní otázky s dopadem na rozhodnutí ve věci samé), případně další námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (vyjmenovává-li dovolatel okruh skutečností, které – dle jeho názoru – odvolací soud ve svých úvahách pominul).
Pokud se v rovině právního posouzení dovolává žalobce toho, že věc měla být kvalifikována jako nárok na náhradu škody, pak i takové posouzení – jak z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá – odvolací soud o věci učinil. Otázka kvalifikace procesního podání žalobců ze 7. 7. 2005 (v němž vznik majetkové újmy dovozují ze zcela jiného následku, totiž z tvrzení o poklesu ušlého zisku z pronájmu prostranství v jiné lokalitě, označované jako „T.“), stává se rovněž nevýznamnou, v situaci, kdy nebyly prokázány základní skutečnosti o protiprávním jednání ze strany žalovaných (viz výše). Na závěrech spekulativních, které žalobci soudu předestírají, avšak provedenými důkazy neprokazují, rozhodnutí soudu založit nelze.
Na porušení prevenční povinnosti poškozeného – v situaci, kdy předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu nebyly naplněny – odvolací soud své rozhodnutí ve věci logicky nezakládá a tedy ani otázka, zda žalobci vůči neoprávněným uživatelům pozemku včas zakročili či nikoliv, pro rozhodnutí ve věci podstatnou není. Odvolací soud tuto okolnost zmiňuje pouze pro dokreslení situace, kdy se žalobci na straně jedné domáhají náhrady újmy způsobené zásahem do jejich vlastnictví, na straně druhé však netvrdí, že by krom neúčinných prostředků ochrany v rovině veřejného práva (viz jimi adresovaná podání policejnímu orgánu) využili i civilněprávní prostředky k ochraně vlastnického práva, a to vůči osobám, které do jejich vlastnictví neoprávněně zasahovaly, v situaci, kdy daný protiprávní stav byl (či měl být) žalobcům dobře znám.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je pak povinen nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta ve výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, při společném zastoupení dvou účastníků, v částce 8.080 Kč na straně každého z žalovaných (srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad v částce 1.760 Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. k rukám advokáta celkem 20.280 Kč (§149 odst. 1 o. s. ř.), splatných v zákonem stanovení třídenní lhůtě od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu