ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.569.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 569/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, proti žalovanému Technologickému Parku Brno, a.s. , IČ: 48532215, se sídlem v Brně, Technická 15, zastoupenému Ing. Mgr. Milanem Chládkem, advokátem se sídlem v Brně, Minoritská 10, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované statutárního města Brno , IČ: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, o zaplacení 255.705,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 C 75/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2013, č.j. 21 Co 111/2012-139, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. listopadu 2013, č.j. 21 Co 111/2013-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. září 2011, č. j. 231 C 75/2010-100, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 255.705,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení.
Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá na závěru, dovolatelkou zpochybňovaném, že v dané věci – v níž žalobkyně uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání označených pozemků ve vlastnictví státu – není žalovaná pasivně legitimována. Žalovaná předmětné pozemky užívala na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne 5. 8. 1993 s městem Brno (vedlejším účastníkem) jako pronajímatelem, jenž pozemky držel na základě směnné smlouvy uzavřené dne 10. 5. 1993 s Pozemkovým fondem České republiky; tyto smlouvy byly později označeny za neplatné. V případě plnění poskytnutého stranami na základě neplatné smlouvy – uzavírá odvolací soud – je aktivní a pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení dána toliko na straně účastníků této smlouvy (§451 odst. 2 a §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o dovolatelkou označenou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí ve věci závisí – je totiž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 20. dubna, sp. zn. 33 Odo 369/2004; nebo rozsudek ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004 – dostupné na www.nsoud.cz ) „právní předpis rozlišuje mezi skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatnou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ustanovení §457 obč. zák.; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci; to platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní či pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy“. Citovaný závěr dovolacího soudu obstál i v rovině ústavněprávní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, sv. 47, č. 156).
Závěr odvolacího soudu, že vzájemnou restituční povinnost (jde-li o vrácení plnění poskytnutých na základě neplatné nájemní smlouvy) mají v dané věci vedlejší účastník a žalovaná coby strany smlouvy (§451 odst. 2, §457 obč. zák.) a že ve vztahu s žalobkyní (vlastnicí pozemků) je vedlejší účastník coby držitel pozemků (které uchopil na základě směnné smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem ČR a následně je přenechal do užívání třetí sobě), se tedy ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí. Přesvědčivé důvody pro jiné posouzení této dovolacím soudem vyřešené otázky (jejíž řešení přijal i Ústavní soud) Nejvyšší soud nenachází.
O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované ani vedlejšímu účastníkovi, kteří by na jejich náhradu jinak měli zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu