ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.641.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 641/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně Obec Mnichov , se sídlem Mnichov 1, IČ 254096, zastoupené JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem v Mariánských lázních, Hroznatova 773, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 157/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2013, č. j. 61 Co 523/2013 – 38, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 3.388,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně zamítl rozsudkem ze dne 14. srpna 2013, č. j. 12 C 157/2013 – 26, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemkové parcely, p. č. 1877, vodní plocha (způsob využitá koryto vodního toku) o výměře 360 m2 v katastrálním území M. a obec M., dále celé pozemkové parcely, p. č. 1007, ostatní plocha (neplodná půda) o výměře 1223 m2 v katastrálním území R. a obec M. a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 3. 2013 domáhala vydání předmětných nemovitostí s odůvodněním, že je na základě zákona č. 172/1991 Sb., vlastníkem těchto nemovitostí. Návrhem ze dne 11. 4. 2013 se žalobkyně domáhala změny petitu žaloby tak, že bude znít na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 4. 2013 připustil změnu žaloby.
Soud prvního stupně aplikoval §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb ., dle něhož je obec, na kterou přešlo vlastnické právo na základě tohoto zákona a jejíž vlastnické právo dosud není zapsáno v katastru nemovitostí, povinna uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu či podat žalobu na určení vlastnictví u soudu nejpozději do 31. 3. 2013, jestliže tak neučiní, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně uplatnila své právo opožděně a vlastnické právo tedy přešlo zpět na stát, neboť určení vlastnictví k předmětným nemovitostem se domáhala až návrhem na změnu žaloby, tedy ode dne 11. 4. 2013, a žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 25. října 2013, č. j. 61 Co 523/2013 – 38, zrušil výše označený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně podala žalobu na vydání předmětných nemovitostí 27. 3. 2013, tedy ve lhůtě stanovené §8 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., přičemž žalobu odůvodnila tím, že je na základě tohoto zákona jediným vlastníkem předmětných nemovitostí . Odvolací soud zdůraznil, že podáním ze dne 11. 4. 2013 se žalobkyně domáhala pouze změny petitu žaloby, kdy místo vydání předmětných nemovitostí se domáhala určení, že je vlastníkem těchto nemovitostí. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a uzavřel, že zamítnutí žaloby jen z důvodu, že žalobkyně neuplatnila včas své právo v souladu s výslovným zněním zákona, považuje za přepjatě formální , neboť žalobkyně dle názoru odvolacího soudu své vlastnické právo uplatnila u soudu v zákonem stanovené lhůtě již žalobou ze dne 27. 3. 2013, i když formulace žalobního petitu v žalobním návrhu před jeho změnou neodpovídala doslovnému znění zákona.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. s tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatelka spatřovala naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právního posouzení věci odvolacím soudem v nesprávné aplikaci §8 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. Podle dovolatelky při aplikaci tohoto ustanovení se lze opřít pouze o jazykový a teleologický výklad, který dle názoru dovolatelky vede k závěru, že cílem daného ustanovení není stanovení povinnosti uplatnit vlastnické právo jakýmkoliv způsobem, ale naopak úprava povinností obcí dodržet postup, který zákon sám výslovně stanovil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je možno podat proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (ať už proti rozsudku či usnesení), kterým bylo rozhodnuto o odvolání účastníka proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Takovým rozhodnutím odvolacího soudu může být i rozsudek či usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
O takový případ jde v posuzované věci. Dovolání tedy je objektivně přípustné, není však důvodné.
Předmětem dovolacího přezkumu v této věci bylo posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., který zakotvuje povinnost obce, na kterou dle tohoto zákona přešlo vlastnické právo, jež není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu, a to nejpozději do 31. 3. 2013.
Dovolací soud nemá důvod posoudit odlišně procesní situaci, která vyplývá z obsahu spisu v této věci. Občanské soudní řízení má sloužit k účinné ochraně práv účastníků, při respektování platné právní úpravy vztahů plynoucích z hmotněprávní úpravy.
Smyslem občanskoprávního řízení není výklad předpisů ryze formalistickým způsobem, který ve svém důsledku vede k odepření existujícího ohroženého práva. Přepjatým formalismem se ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval Ústavní soud, například v nálezu sp. zn. I. ÚS 3502/10 uvedl: „Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.“ (citované rozhodnutí je dostupné na webové adrese www. nalus.usoud.cz )
Přestože procesní právo poskytuje ochranu subjektivním právům vzniklým na základě ustanovení pozitivního (zpravidla hmotného) práva, nemůže tento důsledek vést k závěru, podle něhož formalistickým výkladem ustanovení procesního práva dojde k odepření práva, jehož existence a případné porušení nebo ohrožení bylo v žalobě náležitě odůvodněno, avšak vyústilo v nepřiléhavou formulaci žalobního petitu. Úprava žaloby z hlediska posledně uvedeného požadavku plynoucího z ustanovení procesního práva, nemůže měnit nic na zachování účinků včasného uplatnění hmotněprávního nároku, který jinak byl ze žaloby srozumitelně seznatelný. Odstranění nepřiléhavosti petitu nabízející se ze skutkových tvrzení žaloby nezpůsobuje vyloučení účinků včasnosti uplatnění nároku žalobce (v daném případě obce), který jinak dostatečně srozumitelně uvádí rozhodující skutečnosti, z nichž dovozuje ochranu svého práva založeného hmotněprávním ustanovením platného práva.
Dovolací soud proto v této věci dovozuje, že žalobkyně žalobou, jasně formulující právní důvod své žalobní ochrany tak, že je vlastnicí nemovitostí, které na ni přešly na základě zákona č. 172/1991 Sb. Uplatnila tak včas své právo u soudu způsobem, jaký vyžaduje zákon.
Dovolací soud právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za správné a na základě výše uvedeného nezbývá, než dovolání žalované usnesením zamítnout (§243f odst. 4, i.f. o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b a §146 odst. 3 o. s. ř.. Účastník, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 2.500,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a), §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč jako náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. V součtu tedy náklady přiznané žalobkyni činí 3.388,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu