ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.744.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 744/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně KOBERCE K + K spol. s r.o., IČO 475 37 795, se sídlem v Dalovicích, Prosluněná 108, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalovaným 1) O. K., zemřelému 5. 12. 2013 a 2) KOBERCE KOZÁK s. r. o., IČO 271 21 704, se sídlem v Příbrami, Milínská 210, oběma zastoupeným JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T. G. M. 142, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 177/2011, o dovolání druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, č. j. 24 Co 455/2013-255, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(podle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 7. 2013, č. j. 10 C 177/2011-202, připustil, aby do řízení na straně žalovaného jako další účastník přistoupila společnost KOBERCE KOZÁK s. r. o., IČO 271 21 704, se sídlem v Příbrami, Milínská 210, v části řízení týkající se povinnosti zaplatit žalobci společně a nerozdílně s prvním žalovaným částku 281 311,16 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne doručení žalovaným usnesení soudu ze dne 24. 9. 2012 o připuštění změny žaloby do zaplacení, představující bezdůvodné obohacení za období od 12. 7. 2012 do 31. 8. 2012.
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 24 Co 455/2013-225, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná (dále také „dovolatelka“ ) řádně zastoupená advokátem dne 29. 10. 2013 včasné dovolání. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné dle §237 o. s. ř., protože: „je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, a to proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Dovolatelka má za to, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud připustily její přistoupení do řízení na straně žalované dle §92 odst. 1 o. s. ř., neboť jejich rozhodnutí jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, konkrétně s rozhodnutím Nejvyššího soudu „ ve věci ČR R I/07,“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil věc (dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.), když přijal závěr, že v dané věci se nejedná o případ obcházení institutu záměny účastníků podle §92 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka dále uvádí, že pokud užívá předmětnou nemovitost na základě souhlasu prvního žalovaného , který není povinen vydat nemovitost žalobkyni do doby, než žalobkyně splní povinnost vrátit kupní cenu, popřípadě prokáže připravenost jejího vrácení (§457 obč. zák. a spolu s §560 obč. zák.), není možné po ní vyžadovat bezdůvodné obohacení. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodní odvolacího soudu a ze stejných důvodů zrušil též předcházející usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. K námitkám dovolatelky uvádí, že dovolatelka záměrně mění svá skutková tvrzení, když v rámci dovolání nově uvádí, že užívá předmětnou nemovitost se souhlasem prvního žalovaného, ačkoliv z předchozích vyjádření prvního žalovaného vyplývá opak. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením dovolatelky ohledně oprávnění prvního žalovaného držet předmětnou nemovitost, než mu bude vrácena část kupní ceny, neboť tato pohledávka je pohledávkou neexistující. Žalobkyně dále uvádí, že další argumenty uplatněné v dovolání nedopadají na projednávanou věc, ale směřují vůči účastenství dovolatelky v rámci řízení o vyklizení předmětné nemovitosti vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 175/2012.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být tedy dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., jeho části, nebo parafráze tohoto ustanovení. (Srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sen. zn. 29 NSCR 105/2013 a další).
K tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, při řešení kterých otázek hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stejně tak způsobilé vymezení přípustnosti dovolání vyžaduje, aby z podání bylo patrno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatelka napadá správnost závěru odvolacího soud, jímž bylo připuštěno přistoupení dalšího účastníka na straně žalované dle §92 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že v projednávaném případě měl být návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení posouzen jako snaha o obcházení institutu záměny účastníků dle §92 odst. 2 o. s. ř.
Podle §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlas toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle §92 odst. 2 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Dovolací soud má především (s ohledem na stávající rozhodovací praxí dovolacího soudu) za to, že v souladu s dispoziční zásadou – ovládající (až na výjimky) civilní soudní řízení – je na žalobkyni, aby určila, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesla za toto své určení procesní odpovědnost; jestliže jako žalovaného povolá do řízení osobu, jíž z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva (a naopak svědčí osobě jiné), ponese důsledky neúspěchu, jež se projeví tím, že soud její žalobu zamítne. Na tom nic nemění okolnost, že – oproti situaci při zahájení řízení – se později, v jeho průběhu, již projevuje (a to právě v rámci institutů podle §92 odst. 1, 2 o.s.ř.) specifická ingerence soudu, jejímž účelem totiž není nahrazovat vůli žalobce, nýbrž zajistit, aby řízení proběhlo - z hlediska daných procesních pravidel - korektně a hospodárně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005).
Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky jen, jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Přistoupení dalšího účastníka řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005).
V obecné rovině lze přisvědčit dovolatelce, že je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další žalovaný, se záměrem, že posléze (po připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení soudem) vezme zpět žalobu proti původnímu žalovanému. V této souvislosti Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že soud nepřipustí přistoupení dalšího žalovaného do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) také tehdy, je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobce obchází institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a další).
Tuto rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí přijal též odvolací soud, nicméně správně dospěl k závěru, že na projednávanou věc nedopadá. Z obsahu spisu se podává, že navržené přistoupení zřejmě nemá za následek vznik nedostatku podmínek řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, z návrhu je patrné, čeho se žalobce proti přistoupivší dovolatelce domáhá, a přistoupení zřejmě není v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť v projednávané věci se před soudem prvního stupně doposud nekonalo žádné jednání, a nebylo tedy doposud ve věci prováděno žádné dokazování.
Konečně, dovolací soud shledal, že navržené přistoupení dovolatelky do řízení nelze považovat za obcházení institutu záměny účastníka dle §92 odst. 2 o. s. ř. ve smyslu shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Předně je třeba zdůraznit, že aby soud z tohoto důvodu zamítl návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka řízení, skutečnost, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, musí být zřejmá (nepochybná). V projednávané věci však zřejmý (nepochybný) nedostatek pasivní věcné legitimace prvního žalovaného (respektive jeho právních nástupců) dovozovat nelze. Nakonec taková konstrukce neodpovídá ani skutkovým tvrzením dovolatelky, tak jak byly vylíčeny v jí podaném dovolání. Tvrdí-li totiž dovolatelka, že předmětnou nemovitost jí umožňuje užívat první žalovaný na základě blíže nespecifikovaného právního titulu, pak z uvedeného vyplývá, že žalobce správně uplatnil tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči prvnímu žalovanému a nikoliv vůči dovolatelce (ilustrativně ke vztahu bezdůvodného obohacení bez právního důvodu a z neplatného právního důvodu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 989/2011). Nadto se ze spisu podává, že rozšíření okruhu žalovaných se dotýká pouze doby po 11. 7. 2012, tedy období, kdy byl žalobce opětovně zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti do katastru nemovitosti místo prvního žalovaného. Skutková tvrzení žalobce i za toto období odpovídají navrhovanému rozšíření okruhu žalovaných, neboť žalobce tvrdí, že v této době předmětnou nemovitost užíval jednak první žalovaný ke své podnikatelské činnost jako OSVČ a jednak k podnikání dovolatelka jako obchodní společnost. Nic na tom nemění ani ta skutečnost, že žalobce navrhuje přistoupení dovolatelky „jen z opatrnosti,“ neboť tato „opatrnost“ zcela odpovídá vyjádřením prvního žalovaného, pokud tento tvrdí, že užívání nemovitosti dovolatelce v rozhodném období neumožňoval.
V projednávané věci proto úvaha, zda návrh žalobce na přistoupení dovolatelky do řízení reálně směřoval k tomu, aby dovolatelka v řízení nahradila prvního žalovaného, nemá oporu v skutkových tvrzeních, které doposud strany sporu uvedly. Přitom otázka, zda užívání předmětné nemovitosti prvním žalovaným bylo bezdůvodným obohacením či nikoliv, zjevně přesahuje hledisko zřejmosti (nepochybnosti) pro možnost konstatování nedostatku pasivné věcné legitimace původního (prvního) žalovaného již v době zahájení řízení, tak jak vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu v případech, kdy má být návrh na přistoupení dalšího žalovaného zamítnut.
V takto nastíněném právním rámci nemůže obstát ani námitka týkající se nedostatku pasivní věcné legitimace v případě druhé žalované, tedy dovolatelky. Nejvyšší soud již opakovně vyslovil, že tím, zda další žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž, jakožto otázka hmotněprávní, předmětem dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí) a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby. V době, kdy bylo navrženo přistoupení dalšího účastníka do řízení a kdy o jeho věcné legitimaci nebyly (a ani nemohly být) provedeny žádné důkazy, tedy není (nemůže být) žádný prostor k posuzování otázky věcné legitimace dalšího účastníka řízení a nemůže být významná ani pro rozhodnutí soudu o tom, zda přistoupení dalšího účastníka bude připuštěno (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3824/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005).
Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by bylo dáno jiné kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání dovolatelky jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. března 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu