ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.784.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 784/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petr Krause, o dovolání dovolatelů: a) J. H. , b) Ing. J. H. , a c) E. H. , zastoupených Mgr. Markem Davidem, advokátem, 760 01 Zlín, Lešetín I/674, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 18 Co 244/2013, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 422/2010 (žalobců: a/ J. H., b) Ing. J. H., a c) E. H., zastoupených Mgr. Markem Davidem, advokátem, 760 06 Zlín, Lešetín I/674, a dalších účastníků řízení: 1) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 390 42, Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, a 2) České republiky – Státního pozemkového úřadu , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci, o níž bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Vyškov dne 11. 8. 2010 pod č. j. PÚ-172/2010 a PÚ-6505/92/1999), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 12. 10. 2012, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobců, aby soud „zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu ve Vyškově ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ 172/2010, a také dědické rozhodnutí Státního notářství ve Vyškově ze dne 20. 9. 1959, č. j. D 3/59-19 v bodě 2, věta druhá“. Dále byl uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut i žalobní návrh žalobců o určení, že žalobci J. H., Ing. J. H. a E. H. jsou vlastníky pozemků parc. č. 2776, parc. č 871 (díl I.), parc. č. 1265/21, parc. č. 1273/85, parc. č. 854 (díl I.), parc. č. 854, parc. č. 1691/3, parc. č. 2574/1, parc. č. 2774 v katastrálním území D. a pozemků parc. č. 495/125, parc. č. 495/144 parc. č. 495/157 v katastrálním území O. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se náhrada těchto nákladů vůči žalobcům nepřiznává ani žalované ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a ani žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 18 Co 244/2013.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byly rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67 (ve výrocích I., II., a III.), jakož i doplňující rozsudek ze dne 15. 2. 2013, č. j. 7 C 422/2010-81, změněny tak, že byla zamítnuta žaloba o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Vyškov rozhodnutím ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ – 6505/12/1999; ve výrocích označených IV. a V. byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání uvedených rozsudků soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že tu sice nejsou dány důvody ke změně rozhodnutí pozemkového úřadu rozsudkem soudu, ale s ohledem na povahu žalobou uplatněného žalobního návrhu (domáhajícího se rozhodnutí soudu rozsudkem i o předběžné otázce) bylo nutno změnit rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §222 občanského soudního řádu, zatím co rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo potvrzeno podle §219 občanského soudního řádu jako správné. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Pokud žaloba v této právní věci (podané podle ustanovení páté části občanského soudního řádu) směřovala proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Vyškov ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ 172/2010a a PÚ 6505/92/1999, kterým nebylo vyhověno návrhu právní předchůdkyně žalobců B. H. na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, pokládal odvolací soud za správné nevyhovění tomuto návrhu, když i v odvolacím řízení nebyl shledán žádný z restitučních titulů uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Šlo o nemovitosti, patřící k hospodářské usedlosti čp. v D., které jejich původní spoluvlastník (z jedné poloviny) K. O. (zemřelý 30. 12. 1958) odkázal závětí své neteři B. M. (později H.), která však v řízení o dědictví uzavřela dohodu s pozůstalou manželkou K. O., podle níž veškeré pozůstalé jmění po K. O. nabyla K. O. se závazkem zaplatit B. M. na úhradu závětního podílu 4.605,- Kč. Po smrti K. O. (zemřelé 7. 6. 1972) připadlo dědictví státu jako odúmrť, když K. O. nepořídila závěť a nezanechala žádné dědice ze zákona.
Pokud žaloba v této právní věci směřovala ke zrušení rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vyškově ze dne 12. 9. 1959, č. j. D 3/59-19, vydaného v řízení o dědictví po původním vlastníku nemovitostí K. O., zemřelém 30. 12. 1958, byl odvolací soud toho názoru, že takové rozhodnutí nelze napadat žalobou na jeho zrušení a přezkoumávat, zda nejde o rozhodnutí vadné, takže nabývacím titulem pro stát k předmětným pozemkům je tu pravomocné rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vyškově ze dne 14. 6. 1973, č. j. D 572/72-18, odúmrtí (nešlo tu o převzetí majetku bez právního důvodu).
Žaloba v této právní věci, uváděl odvolací soud, byla podána 12. 10. 2010 původní žalobkyní B. H. a po jejím úmrtí (26. 10. 2011) bylo usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 1. 2012 rozhodnuto, že v tomto řízení bude pokračováno s jejími právními nástupci J. H., Ing. J. H. a E. H. Ti se v dalším průběhu řízení domáhali, aby soudem bylo znovu rozhodováno o restitučním nároku, který uplatnila původní žalobkyně B. H. podle zákona o půdě a o němž bylo rozhodnuto záporně pozemkovým úřadem. Pokud v řízení o této právní věci bylo soudem rozhodnuto výrokem rozsudku soudu prvního stupně i o otázkách předběžných (o existenci či neexistenci restitučního titulu podle ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i o zrušení rozhodnutí bývalého státního notářství, vydaného v řízení o dědictví po původním vlastníku nemovitostí K. O.), pak o těchto otázkách nemělo být výrokem rozsudku soudu rozhodováno a proto odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně měnícím výrokem podle ustanovení §222 občanského soudního řádu odstranil.
Odvolací soud tedy dospěl v této právní věci k závěru, že tu nejsou zákonné důvody pro vydání pozemků původního vlastníka K. O. původní žalobkyni B. H., ani nynějším žalobcům J. H., Ing. J. H. a E. H. Tyto předmětné pozemky přešly na stát v důsledku připadnutí dědictví po K. O. podle ustanovení §462 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), což nebylo a není restitučním titulem podle ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Původní žalobkyně B. H. (která byla potomkem K. O., manželky původního vlastníka pozemků K. O.) a ani její právní nástupci nezískali tu postavení oprávněných osob k nabytí pozemků ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Přezkoumání správnosti pravomocných rozhodnutí bývalého státního notářství, vydaných v řízení o dědictví, soudu v tomto občanském soudním řízení nepříslušelo; účastníci řízení jsou tímto rozhodnutím vázáni (ve smyslu ustanovení §159a občanského soudního řádu), stejně jako soudy a jiné orgány. Jestliže předmětné pozemky původního vlastníka K. O., o něž jde v tomto soudním řízení, nabyla na základě pravomocného rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vyškově K. O. (nikoliv původní žalobkyně B. H.) a teprve po smrti K. O. přešly na stát, a to způsobem, který není uveden mezi restitučními tituly v §6 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), není tu dán důvod pro vydání pozemků, dovozoval odvolací soud, ani B. H., původní žalobkyni, a ani nynějším žalobcům.
Odvolací soud ještě k výrokům svého rozsudku ze dne 26. 9. 2013 (jímž bylo rozhodnuto ve věci i o nákladech řízení) dodával, že neshledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně vyzývající žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu a poplatku z odvolání, takže bude ještě na soudu prvního stupně, aby postupem podle §10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zaplacené poplatky žalobcům vrátil.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 267. 9. 2013 (sp. zn. 18 Co 244/2013 Krajského soudu v Brně) byl doručen dne 4. 11. 2013 advokátu, který žalobce v tomto řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo 20. 12. 21013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2012 (i jeho doplňující rozsudek ze dne 15. 2. 2013) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Uvedení dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uváděli, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Přípustnost svého dovolání spatřují uvedení dovolatelé v tom, že mají za to, že odvolací soud tu svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2013 řešil otázku hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešena. Jde o výklad ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v tom smyslu, zda toto restituční ustanovení je možné vykládat tak, že „pod něj spadá i situace, kdy osoba v rozhodném období (podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) uzavřela pod nátlakem a v tísni dědickou dohodu, prostřednictvím které se vzdala vydání majetku jí odkázaného závětí zůstavitele, a to ve prospěch osoby, která byla členem tehdejšího jednotného zemědělského družstva a u které byl dán předpoklad, že tu dojde po ní k nabytí majetku státem na základě tzv. odúmrti, k čemuž následně také došlo“. Dovolatelé poukazují konkrétně na to, že uvedené dědictví po původním vlastníku K. O. měla nabýt na základě závěti B. H. (původní žalobkyně v této právní věci), ale v řízení o dědictví po K. O. přistoupila B. H. v tísni k uzavření dědické dohohy s K. O. a za toto „přenechání“ nemovitostí měla dostat pouze ¼ tehdejší hodnoty obytné budovy dle znaleckého posudku, tj. 4.605 Kč ( i když podle závěti měla dědit ½ obytné budovy zemědělské usedlosti); tuto „finanční kompenzaci“ nikdy neobdržela, což podle názoru dovolatelů potvrzuje skutečný účel uzavřené dědické dohody, k němuž došlo zjevně, podle názoru dovolatelů, v tísni v důsledku nátlaku funkcionářů JZD Dědice i pracovníků bývalého Státního notářství ve Vyškově, směřujícího k tomu, aby dědictví tu nabyla osoba, která byla členkou jednotného zemědělského družstva a u které byla naděje, že po ní dojde k tzv. odúmrti. I Pozemkový úřad ve Vyškově, zdůrazňovali dovolatelé, ve svém rozhodnutí z 10. 6. 1996 (jímž byl zamítnut nárok B. H. na vydání nemovitosti) uváděl, že „Pozemkový úřad souhlasí s tím, že na změnu platné závěti podle zákona č. 139/1947 Sb. ve znění zákona č. 45/1948 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými pozemky a o zamezení drobení zemědělské půdy, lze z lidského hlediska pohlížet jako na nespravedlivou a učiněnou nedobrovolně“. Soud však meritorní posouzení nároku provedl odlišně a tedy, podle názoru dovolatelů, nesprávně (bez aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. 1/ zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož oprávněným osobám mají být vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni. Odvolací soud dospěl, podle názoru dovolatelů, k nesprávnému právnímu závěru, že „dědické rozhodnutí je tu třeba přezkoumávat s odkazem na ustanovení §159a občanského soudního řádu a že odúmrť nespadá pod restituční důvody uvedené v §6 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelé k tomu ve svém dovolání uváděli, že jsou si „vědomi skutečnosti, že odúmrť, jakož i uzavření dědické dohody (byť pod nátlakem a v tísni uzavřené) nejsou podřaditelné pod některý z restitučních důvodů taxativně uvedených v ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb.; nicméně to však nebrání tomu, aby restituční důvod uvedený v §6 odst. 1 písm. 1/ zákona č. 229/1991 Sb. byl vykládán s ohledem na jeho ratio legis a byl tak užit teleologicky při výkladu zákona o půdě jako celku“. Není tu na místě poukazovat na to, že v tomto případě nedošlo k odmítnutí dědictví, ale k dědické dohodě, uzavřené ti v tísni. Tímto argumentem se však soudy v daném případě nezabývaly a skutkové okolnosti uzavřené dědické dohody tu v řízení nebyly zjišťovány a objasněny. Dědické rozhodnutí z roku 1959 bylo tu třeba vnímat jako důsledek způsobu vedení dědického řízení po zemřelém K. O. Nedošlo by tak přehlížením této okolnosti ke zjevně nespravedlivému výkladu zákona, dodávali dovolatelé. Ustanovení §6 odst. 1 písm. 1/ tu nebylo při aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ bráno v úvahu a došlo k tomu, mají za to dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1.1.2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2013 (sp. zn. 18 Co 244/2013 Krajského soudu v Brně) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (pokud není v §238 občanského soudního řádu stanoveno výjimkou jinak), jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešena právní otázka posouzena jinak.
Bylo tu třeba mít na zřeteli i ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu rozhodnutí uvěřejného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. 1/ zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §6 odst. 1. písm. 1/ zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni.
Lze přisvědčit dovolání dovolatelů (které je nutno považovat za přípustné) v tom, že dovolací soud v některém svém rozhodnutí o dovolání ( s jmenovitě v rozhodnutí, jež by bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) nezaujal zatím publikovaný právní závěr k výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. 1/ občanského soudního řádu (o odmítnutí dědictví učiněném v tísni) a vztahu tohoto ustanovení k dalším ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. zařazeným v §6 odst. 1 tohoto zákona (zejména např. k ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ o kupní smlouvě uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek).
Z rozhodnutí odvolacích soudu, evidovaných Nejvyšším soudem, lze ke zmíněné problematice poukázat např. na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 13 Ca 143/63, podle něhož „restituční důvody zákona č. 229/1991 Sb. jsou v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. uvedeny taxativně a pozemkové úřady ani soudy nejsou oprávněny považovat za takové důvody v zákoně neuvedené důvody, a to ani za použití analogie“.
Pokud je v ustanoveních části páté občanského soudního řádu („Řízení ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“) stanoveno, které věci již projednané a rozhodnuté jiným orgánem mohou být na návrh projednány i v občanském soudním řízení, je v §244 odst. 1 občanského soudního řádu pouze uvedeno, že tu jde o případy, kdy rozhodl orgán moci výkonné, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (např. podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení nebo podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), podle zvláštních zákonů o sporech nebo o jiné věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 občanského soudního řádu).
Vzhledem k uvedeným právním předpisům, jakož i k citovaným právním závěrům z judikatury soudů nemohl dovolací soud (při posuzování přípustného dovolání dovolatelů) dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém výsledném právním závěru v této právní věci („že zde nejsou zákonné důvody pro vydání pozemků původního vlastníka K. O. B. H., která podala výzvu k jejich vydání, a ani důvody k vydání těchto pozemků či k určení vlastnictví k ním nynějších žalobců“ - srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 18 Co 244/2013 Krajského soudu v Brně) posoudil právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil. Neshledal tedy dovolací soud, že by v rozhodnutí dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2013 došlo k řešení některé právní otázky hmotného či procesního práva s nesprávným právním posouzením věci.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem podle ustanovení §243d písm. a/ občanského soudního řádu a podle ustanovení §243 f odst. 4 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání sice přípustného, ale nikoliv důvodného, neboť toto dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo dovolacím soudem shledáno správným.
Dovolatelé nebyly v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníkům řízení nevznikly v tomto dovolacím řízení žádné doložené náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu