ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1200.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1200/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužníka Eko Garden, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Malenovicích, 3. května 696, PSČ 763 02, identifikační číslo osoby 44004133, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 K 37/2005, o návrhu věřitelů a/ J. K. , zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, PSČ 760 01 a b/ Ing. R. Ž. , na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2011, č. j. 2 Ko 16/2011-526, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhující věřitel a/ je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. prosince 2010, č. j. 31 K 37/2005-470, zamítl Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) návrh věřitelů a/ (J. K. - dále jen „J. K.“) a b/ (Ing. R. Ž. ) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka Eko Garden, s. r. o. v likvidaci (dále jen „dlužník E“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo v pořadí o třetí usnesení, jímž konkursní soud zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka E. První usnesení ze dne 2. prosince 2005, č. j. 31 K 37/2005-77, zrušil k odvolání J. K. (tehdy jediného navrhujícího věřitele) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. července 2006, č. j. 2 Ko 4/2006-94. Druhé usnesení ze dne 20. prosince 2007, č. j. 31 K 37/2005-246, sice Vrchní soud v Olomouci k odvolání J. K. potvrdil (usnesením ze dne 20. srpna 2008, č. j. 2 Ko 32/2008-305), Nejvyšší soud však k dovolání navrhujícího věřitele a/ obě tato usnesení zrušil (usnesením ze dne 26. února 2009, č. j. 29 Cdo 46/2009-355) a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkursní soud dospěl k závěru, že žádný z navrhujících věřitelů již nemá splatnou pohledávku za dlužníkem E, který před jednáním soudu konaným 22. prosince 2010 uhradil obě pohledávky, jimiž navrhující věřitelé původně dokládali svou aktivní věcnou legitimaci (11.602,50 Kč u navrhujícího věřitele a/ a 6.841,50 Kč u navrhujícího věřitele b/). V průběhu soudního jednání, poté, co navrhující věřitel a/ rozšířil svá tvrzení potud, že má za dlužníkem E další pohledávku ve výši 12.960 Kč (vzniklou tím, že tuto částku za dlužníka uhradil jeho věřiteli České republice - Okresnímu soudu ve Zlíně dne 26. listopadu 2010), pak dlužník E uhradil i tuto pohledávku.
K odvolání obou navrhujících věřitelů (odvolání navrhujícího věřitele b/ však směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. prosince 2011, č. j. 2 Ko 16/2011-526, potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 22. prosince 2010 (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud v rozsahu té části odvolání, která směřovala proti výroku o věci samé, přitakal konkursnímu soudu co do postupu, jímž dlužníku E při jednání konkursního soudu umožnil poukázat navrhujícímu věřiteli a/ žádanou částku (12.960 Kč), s tím, že jde o postup souladný se zásadou hospodárnosti řízení.
Podle odvolacího soudu navrhujícímu věřiteli a/ je nutno dát za pravdu jedině v tom, že pohledávka ke dni vydání usnesení konkursního soudu ještě nezanikla; stalo se tak (v souladu s ustanovením §567 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) až vyplacením poštou poukázané částky. Toto pochybení konkursního soudu však nemůže mít vliv na věcnou správnost jeho usnesení; rozhodným je totiž skutkový stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu. O tom, že navrhující věřitel a/ uvedenou částku skutečně obdržel, pak svědčí i to, že vzápětí po vydání napadeného usnesení vzal zpět žalobu o její zaplacení.
Odvolací soud dále uvedl, že při odvolacím jednání dne 13. prosince 2011 vyčíslil navrhující věřitel a/ příslušenství své uhrazené pohledávky za dlužníkem E z bezdůvodného obohacení, a to ve formě nákladů řízení, o nichž bylo rozhodnuto pravomocným usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „okresní soud“) ze dne 22. prosince 2010, č. j. 38 C 370/2010-17, že však vzápětí sám učinil nesporným, že i tato pohledávka zanikla, neboť ji dlužník E uhradil (spolu s náklady exekuce) soudnímu exekutorovi JUDr. Martinu Růžičkovi (dále jen „M. R.“).
Podle odvolacího soudu pro posouzení správnosti závěru konkursního soudu, že navrhující věřitelé nedoložili svou aktivní věcnou legitimaci, je nutno zabývat se i „velkými“ pohledávkami navrhujícího věřitele a/. Odvolací soud poukázal na to, že k těmto pohledávkám se podrobně vyjádřil již v usnesení ze dne 11. srpna 2010, sp. zn. 2 Ko 2/2010, přičemž vyšel z následujících zjištění:
1/ Pragobanka, a. s. - dále jen „banka“ (jako věřitel) uzavřela s dlužníkem E (jako úvěrovým dlužníkem) dne 4. června 1992 smlouvu o úvěru na koupi nemovitosti a rekonstrukci kotelny ve výši 25 miliónů Kč (dále jen „úvěrová smlouva č. 1“). Úvěr měl být splacen do 20. prosince 1995.
2/ Banka (jako věřitel) uzavřela s dlužníkem E (jako úvěrovým dlužníkem) dne 5. listopadu 1992 smlouvu o úvěru na rekonstrukci kotelny ve výši 3,5 miliónů Kč (dále jen „úvěrová smlouva č. 2“). Úvěr měl být splacen do 25. září 1996.
3/ Dlužník E uznal dluh z obou úvěrových smluv dne 1. prosince 1997.
4/ Dne 22. září 2000 přihlásil právní předchůdce navrhujícího věřitele a/ (šlo o PGB Invest, s. r. o.) pohledávky z úvěrových smluv do řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti dlužníka E, vedeného (k návrhu oprávněného Finančního úřadu ve Zlíně) u okresního soudu pod sp. zn. 13 E 707/97. Vykonávací řízení bylo pravomocně zastaveno dne 1. srpna 2007.
5/ Žalobou podanou u okresního soudu 11. srpna 2003 se zástavní věřitel I. F. B. a. s. (dále jen „zástavní věřitel“), domáhal proti dlužníku E, M. B., V. B., P. P., P. P., B. S. a R. T.i (jako zástavním dlužníkům) vydání rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy (tvořené označenými nemovitostmi ve vlastnictví dlužníka E a nemovitostmi ve „společném vlastnictví“ ostatních zástavních dlužníků) pro uspokojení pohledávky ve výši 39.426.382,87 Kč (z úvěrové smlouvy č. 1) a pohledávky ve výši 6.846.884, 10 Kč (z úvěrové smlouvy č. 2) kterou má vůči dlužníku E jako obligačnímu dlužníku.
6/ Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. června 2005 byly pohledávky z obou úvěrových smluv postoupeny navrhujícímu věřiteli a/.
7/ Usnesením ze dne 13. srpna 2008, č. j. 26 Nc 208/2003-115 (vydaným v řízení ve věci popsané výše ad 5/), vyhověl okresní soud návrhu zástavního věřitele, aby do řízení na jeho místo vstoupil navrhující věřitel a/.
8/ Usnesením ze dne 7. června 2010, č. j. 26 Nc 208/2003-172, zamítl okresní soud žalobu o nařízení prodeje zástavy.
9/ Žalobou podanou u okresního soudu 27. června 2008, vedenou pod sp. zn. 40 C 160/2008, se navrhující věřitel a/ domáhá po dlužníku E zaplacení pohledávek z obou úvěrových smluv. Řízení dosud není skončeno.
10/ Usnesením ze dne 27. ledna 2011, č. j. 60 Co 422/2010-231 (jež nabylo právní moci 24. února 2011), potvrdil Krajský soud v Brně zamítavé usnesení okresního soudu ze dne 7. června 2010.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že:
1/ Existence pohledávek z obou úvěrových smluv je nesporná; rozhodující proto je, zda pohledávky jsou (jak namítá dlužník E) promlčeny.
2/ Promlčecí doba u pohledávek z obou úvěrových smluv začala „poprvé“ běžet od sjednané konečné splatnosti obou úvěrů (tj. u úvěrové smlouvy č. 1 od 21. prosince 1995 a u úvěrové smlouvy č. 2 od 26. října 1996).
3/ V důsledku uznání závazků z obou úvěrových smluv (2. prosince 1997) začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která měla uplynout dne 1. prosince 2001 (§323 odst. 1, §407 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“).
4/ Při respektování výkladu účinku podání přihlášky zástavním věřitelem do vykonávacího řízení, podaného ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009 (o tom, že tento úkon právního předchůdce navrhujícího věřitele a/ vyvolal účinky předjímané ustanovením §402 obch. zák. a že promlčecí doba přestala běžet podáním přihlášky dne 22. září 2000), lze uzavřít, že pohledávky se k 1. prosinci 2001 nepromlčely.
5/ Vykonávací řízení pravomocně skončilo zastavením k 1. srpnu 2007, aniž došlo ke zpeněžení nemovitostí a k uspokojení navrhujícího věřitele a/.
6/ V situaci, kdy pohledávka z úvěrové smlouvy č. 1 se stala splatnou 20. prosince 1995 a pohledávka z úvěrové smlouvy č. 2 se stala splatnou 25. října 1996, musel by navrhující věřitel a/ podat žalobu o zaplacení těchto pohledávek před uplynutím desetileté promlčecí doby (počítané od těchto dat) ve smyslu ustanovení §408 obch. zák. Žaloba podaná až po skončení vykonávacího řízení (27. června 2008) tak byla zjevně podána po uplynutí této „horní hranice“ promlčecí doby.
7/ Dovolával-li se navrhující věřitel a/ v souvislosti s vedením konkursního řízení ustanovení §408 odst. 1 věty druhé obch. zák., pak k tomu odvolací soud uvádí, že toto ustanovení lze aplikovat pouze na situace, kdy před uplynutím objektivní promlčecí doby byl učiněn úkon, který má za následek stavení promlčecí doby dle §402 obch. zák. V konkursním řízení vedeném dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), je takovým úkonem (až) přihlášení pohledávky do konkursu, tedy úkon po prohlášení konkursu (§20 odst. 8 ZKV), nikoli podání návrhu na prohlášení konkursu.
8/ Navrhující věřitel a/ nebo jeho právní předchůdci kromě podání návrhu na prohlášení konkursu učinili postupně několik právních úkonů, které vedly, nebo podle jejich úmyslu měly vést, k zahájení soudního řízení nebo k uplatnění práva v již zahájeném řízení, jejichž cílem bylo uspokojení pohledávek za dlužníkem E, především ze zřízeného zástavního práva. Skutkové okolnosti dané věci, zasazené do kontextu změn právní úpravy realizace zástavního práva v době od 1. září 1998, však vyvolávají značné pochybnosti o tom, zda navrhující věřitel a/ se může v posledním z dosud neskončených řízení (míněno je řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 160/2008), nepochybně zahájeném až po uplynutí objektivní desetileté promlčecí doby dle §408 odst. 1 obch. zák., dovolávat toho, že své právo uplatnil (byť neúspěšně) již dříve. K vyřešení této otázky je primárně určeno právě řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 160/2008, nicméně odvolací soud se kloní k závěru, že navrhující věřitel a/ měl (při vědomí toho, že zde existuje objektivní promlčecí doba dle §408 obch. zák.), postupovat při ochraně svých práv s náležitou pečlivostí a podat včas žalobu o zaplacení pohledávek, což neučinil (a namísto toho podal v roce 2003 nesprávně žalobu o nařízení prodeje zástavy).
9/ Prodloužení promlčecí doby o 1 rok od skončení řízení, v němž nebylo meritorně rozhodnuto (navrhující věřitel a/ měl patrně na mysli vykonávací řízení pravomocně zastavené k 1. srpnu 2007), se neuplatní, jestliže by překročilo obecnou délku promlčecí doby dle §405 odst. 2 obch. zák. K tomu srov. v právní teorii Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, „zveřejněný v informačním systému ASPI a datovaný 30. ledna 1997“ a dále Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha, C. H. Beck 2009 (komentář k §408 obch. zák.).
10/ Co do (nedůvodnosti) námitky nemravnosti vznesené námitky promlčení odkazuje odvolací soud na závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 20. srpna 2008 (tam odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že dlužník E nesplácel poskytnuté úvěry, je z pohledu navrhujícího věřitele a/ nežádoucí, leč nikoli mimořádná a to, že dlužník E dlouhodobě nevyvíjel žádnou činnost, mělo navrhujícího věřitele naopak vést k tomu, aby svá práva co nejdříve uplatnil v nalézacím řízení).
11/ Námitka, že rozhodnutí konkursního soudu nevydala zákonná soudkyně, není nijak konkretizována, přičemž odvolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že spisy přidělené k vyřízení JUDr. Martině Jedličkové převzala po odchodu této soudkyně z konkursního úseku Krajského soudu v Brně soudkyně JUDr. Alena Knapilová (dále jen „A. K.“). Navrhující věřitel a/ neuvedl nic, co by zpochybnilo zákonnost tohoto postupu Krajského soudu v Brně a jeho poukaz na „informace z médií“ o přidělování věcí na tomto soudu je v tomto směru zcela nedostatečný.
12/ Námitka, že rozhodnutí konkursního soudu vydala vyloučená soudkyně (A. K.) není rovněž důvodná. Sám navrhující věřitel a/ připouští, že jeho výhrady proti postupu soudkyně A. K. při ústním jednání nemohou být důvodem pro závěr o její podjatosti (§14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně A. K. neplyne ani z toho, že nynějšího právního zástupce dlužníka E (Mgr. P. D. - dále jen „P. D.“) ustanovila správcem konkursní podstaty v jiném konkursním řízení (které navíc skončilo v roce 2008, tedy několik let předtím, než P. D. převzal zastoupení dlužníka E), ani z toho, že P. D. působí jako insolvenční správce v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 1248/2008. Působení advokátů ve funkcích správců konkursní podstaty a insolvenčních správců je běžné a bez dalšího (samo o sobě) nezakládá žádný zvláštní vztah mezi správcem a soudcem, který projednává a rozhoduje tu kterou konkursní či insolvenční věc. Dovolává-li se navrhující věřitel a/ nálezu Ústavního soudu ze dne 1. února 2005, sp. zn. II. ÚS 369/04 (jde o nález uveřejněný pod číslem 22/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - i na webových stránkách Ústavního soudu), opomněl v této souvislosti uvést, že Ústavní soud dovodil existenci objektivního důvodu způsobilého vyvolávat pochybnosti o nepodjatosti soudce v incidenčním sporu na základě toho, že soudce současně vedl souběžně probíhající konkursní řízení (dle zákona o konkursu a vyrovnání). Z tohoto nálezu rozhodně nelze vyvozovat obecný závěr, že každý soudce, který rozhodoval v určitém konkursním řízení, je podjatý ve všech budoucích sporech, v nichž bude účastníkem či zástupcem účastníka osoba, která v tomto řízení působila ve funkci správce konkursní podstaty. A již vůbec tento závěr nemůže platit pro insolvenční řízení vedené podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v němž je způsob určení osoby insolvenčního správce upraven odlišně (srov. zejména §25 insolvenčního zákona).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhující věřitel a/ dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2007), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů (v rozsahu, v němž se týkají výroků mezi ním a dlužníkem E) a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následující otázky:
Je úkonem věřitele, který vůči jeho dlužníkovi staví běh promlčecí doby, také podání žaloby kterou se věřitel (zástavní věřitel) domáhá u soudu vůči všem zástavním dlužníkům (z nichž jeden je také dlužníkem obligačním), realizace zástavního práva, byť soud takovou žalobu posléze zamítne?
Dovolací argumentací se dovolatel vylovuje k následujícím tématům.
I. K promlčecí době.
II. K nemravnosti námitky promlčení.
III. Ke zmatečnostním vadám řízení.
IV. K principu legitimního očekávání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti dovolání v jednotlivostech následující:
I. K promlčecí době.
S tímto tématem se pojí jediná (výše citovaná) dovolatelem položená otázka „zásadního právního významu“. Dovolací argumentaci lze potud shrnout tak, že dovolatel:
1/ Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 160/2008 bylo zahájeno (27. června 2008) až po uplynutí objektivní desetileté promlčecí doby počítané od splatnosti pohledávek z obou úvěrových smluv (od 20. prosince 1995 a 25. září 1996), takže obě pohledávky jsou (vzhledem k námitce promlčení) sporné.
2/ Míní, že výklad ustanovení §402 obch. zák. (ve spojení s ustanovením §405 a §408 obch. zák.) podaný odvolacím soudem odporuje principu důvěry v právo a spravedlnost, principu úcty k právům a principu předvídatelnosti práva a soudního rozhodování (principu legitimního očekávání).
3/ Vytýká oběma soudům, že nesprávně vyhodnotily žalobu podanou zástavním věřitelem proti dlužníku E u okresního soudu dne 11. srpna 2003, maje za to, že k tomu, aby ve smyslu §402 obch. zák. došlo ke stavení běhu promlčecí doby věřitele vůči dlužníku, není nezbytně nutné, aby věřitel podal proti dlužníku žalobu o zaplacení, ale může uplatnit právo proti dlužníku zajisté i takovou žalobou, kterou se proti dlužníku domáhá u soudu realizace zástavního práva, které zajišťuje jeho pohledávku. Přitom současně zdůrazňuje, že žalobu ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 160/2008, podal v době (27. června 2008), kdy ještě probíhalo řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 26 Nc 208/2003 a že žaloba v posledně označené věci byla podána v době (11. srpna 2003), kdy promlčecí dobu stavěla přihláška pohledávky do vykonávacího řízení.
V posouzení těchto otázek je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
1/ Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněného pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 50/2012“ (z nějž v obdobných souvislostech vychází též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 826/2014) se mutatis mutandis podává, že jestliže soud pravomocně zastavil řízení nebo zamítl žalobu v řízení, v němž se příslušným procesním úkonem osoby (věřitele) uplatňující svůj nárok „stavěla“ (vůči dlužníku) ohledně tohoto nároku promlčecí doba, má to stejný důsledek, jako kdyby ke „stavení“ běhu promlčecí doby vůbec nedošlo [v R 50/2012 se Nejvyšší soud zabýval „stavením“ běhu „vydržecí“ doby, jež ovšem mělo (vzhledem dikci §134 odst. 4 obč. zák.) základ v argumentaci týkající se „stavení“ běhu „promlčecí“ doby]. Přitom šlo o závěry, jež byly ve vztahu k důsledkům zastavení řízení obecně sdíleny též „komentářovou“ literaturou v R 50/2012 citovanou. Odtud logicky ústí úsudek, že po pravomocném zastavení vykonávacího řízení (1. srpna 2007) je skutečnost, že zástavní věřitel přihlásil svou pohledávku vůči dlužníku E (osobnímu a zástavnímu dlužníku) do vykonávacího řízení (22. září 2000) právně bezvýznamná (pravomocné zastavení vykonávacího řízení mělo stejný důsledek, jako kdyby ke stavení běhu promlčecí doby podáním přihlášky nikdy nedošlo). Stejně logický je též úsudek, že po pravomocném zamítnutí žaloby (z 11. srpna 2003) o nařízení prodeje zástavy (na základě usnesení Krajského soudu v Brně, jako soudu odvolacího, č. j. 60 Co 422/2010-231) je právně bezvýznamná skutečnost, zda se podáním této žaloby původně stavěla promlčecí doba (pravomocné zamítnutí této žaloby mělo stejný důsledek, jako kdyby ke stavení běhu promlčecí doby podáním žaloby nikdy nedošlo).
2/ Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2013, pod číslem 132, stejně jako z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 21 Cdo 2302/2012, pak plyne, že podáním žaloby o nařízení prodeje zástavy (v době podání žaloby 11. srpna 2003 šlo o řízení dle §200y o. s. ř.) se staví běh promlčecí doby pouze ohledně zástavního práva (lhostejno, že zástavní dlužník je současně osobním dlužníkem zástavního věřitele) a nikoli ohledně zástavním právem zajištěné pohledávky (přičemž tento závěr je vzhledem k dikci §200y a násl. o. s. ř. v tehdejším znění triviální).
3/ K desetileté promlčecí době ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. srov. dále rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž přitakal závěrům obsaženým dříve v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 884/2011.
Důvod připustit dovolání pro účely odpovědi na dovolatelem položenou otázku, tedy Nejvyšší soud nemá, když závěr odvolacího soudu, že pohledávky z úvěrových smluv jsou vzhledem k problematice promlčení přinejmenším sporné [pro účely posouzení aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele a/ k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka E nedoložené (§4 odst. 2 ZKV)], odpovídá ustálené judikatuře (jež vybízí k úsudku, že se pohledávky promlčely).
Pro úplnost (bez vlivu na výše uvedené závěry) Nejvyšší soud uvádí, že mu nezůstalo utajeno, že ústavní stížnost dovolatele proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 60 Co 422/2010-231 (v dovolání ohlášenou) odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1096/2011, jako zjevně neopodstatněnou.
II. K nemravnosti námitky promlčení.
Potud dovolatel především vytýká konkursnímu soudu, že se s námitkou nemravnosti dlužníkem E vznesené námitky promlčení v usnesení ze dne 22. prosince 2010 nijak nevypořádal. K vypořádání této námitky v usnesení odvolacího soudu ze dne 20. srpna 2008 přitom nelze přihlížet (míní dovolatel) jednak proto, že toto usnesení bylo následně zrušeno usnesením Nejvyššího soudu, jednak proto, že se touto námitkou nikdy nezabýval soud prvního stupně (jde o porušení principu dvouinstančnosti, což zakládá vadu řízení).
Dále dovolatel usuzuje, že chování dlužníka E je nemravné proto, že ten dlouhodobě nevyvíjí žádnou činnost a ničeho dlouhodobě neplní svým věřitelům, přičemž jeho dluhy přesahují několik desítek miliónů Kč. Navíc dlužník E - ač vstoupil do likvidace před více než 6 lety - neučinil žádný krok k tomu, aby likvidace proběhla. Věřitelé se snažili vymoci pohledávky za dlužníkem E cestou výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí dlužníka E a nebylo by spravedlivé, aby de facto doplatili na to, že tento výkon rozhodnutí nebyl úspěšný. Dovolatel v daných souvislostech též namítá, že dlužník E nevydává bezdůvodné obohacení ihned poté, co mu vzniklo a že si účelově vybírá, které pohledávky uhradí, nehradí nejstarší závazky a úhrady za něj provádějí třetí osoby. Dovolatel poukazuje na zásadu „Nullum commodum capere potest de iniuria sua propria“ („Nikdo nemůže mít výhodu /prospěch/ z vlastního bezpráví.“) a uzavírá, že v kontextu nálezů Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 (jde o nález uveřejněný pod číslem 6/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (jde o nález uveřejněný pod číslem 171/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a ze dne 31. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09 (jde o nález uveřejněný pod číslem 103/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), je namístě závěr, že námitka promlčení vznesená dlužníkem E je výrazem zneužití práva.
K výhradě, podle níž je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud odkazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“), souladného s dovolatelem citovanými nálezy Ústavního soudu. Tam Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Závěr odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení dlužníkem E není v rozporu s dobrými mravy, je s touto ustálenou judikaturou v souladu a odpovídá též obecnému právnímu principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva), jak na něj ve vazbě na §3 odst. 1 obč. zák. odkázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2917/2011.
Žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá ani dovolatelem namítaná „nesprávnost“ argumentace obsahem dříve zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu, když ani potud napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí vytýčených (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí se nepodává ani z výtky, že nebyla respektována „zásada dvouinstančnosti“ (že se k tomu, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, nevyslovil nejprve konkursní soud). Potud Nejvyšší soud odkazuje např. na důvody rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež tuto dovolací výhradu činí pro účely posouzení přípustnosti dovolání právně bezvýznamnou.
III. Ke zmatečnostním vadám řízení.
Tzv. zmatečnostních vad řízení se týkají dovolací námitky, podle nichž:
1/ Ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně (soudkyně konkursního soudu A. K.), která nebyla ani zákonnou soudkyní.
2/ Došlo k porušení principu rovnosti zbraní, jelikož odvolací soud nedal dovolateli k dispozici vyjádření dlužníka k odvolání a ve věci vyloučení soudkyně A. K. navíc vyšel ze své „rozhodovací činnosti“, aniž by s ní dovolatele seznámil nebo ji jakkoli konkretizoval.
Výhrady ad 1/ přitom dovolatel sám má za zmatečnosti a pojí je s ustanovením §229 odst. 1 písm. e/ (vyloučený soudce) a f/ (nesprávné obsazení soudu) o. s. ř. Výhrada ad 2/ pak z obsahového hlediska vystihuje zmatečností vadu dle §229 odst. 3 o. s. ř. (jejímž prostřednictvím lze namítat, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem).
Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou tudíž tyto námitky právně bez významu.
IV. K principu legitimního očekávání.
Porušení principu legitimního očekávání spatřuje dovolatel v tom, že v době, kdy konkursní soud poprvé zamítl jeho návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka E (2. prosince 2005), nemohlo být o promlčení jeho „velkých“ pohledávek vůbec uvažováno a dále v tom, že pro vymožení úvěrových pohledávek učinil (on, respektive jeho právní předchůdci) dostatečné právní kroky; přihlásil je do vykonávacího řízení, podal (11. srpna 2003) u okresního soudu žalobu „na realizaci zástavního práva“, podal (27. června 2003) u okresního soudu další žalobu „na realizaci zástavního práva“ a podal (4. srpna 2005) návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka E.
Ani takto podaná argumentace však neotevírá žádnou otázku zásadního právního významu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je po mnoho let ustálena v závěru, že samotné podání návrhu na prohlášení konkursu nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzívní lhůty ohledně věřitelovy pohledávky vůči dlužníku (srov. jako první již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 1999, pod číslem 43 a dále např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 132/2004, uveřejněného pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněného pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jinak řečeno, již v době, kdy dovolatel podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka E (4. srpna 2005) při respektu k principu „vigilantibus iura skripta sunt“ i k principu legitimního očekávání mohl a měl vědět, že konkursní řízení v jeho první fázi (kdy je veden spor o úpadek dlužníka) není řízením, s jehož zahájením by se pojilo stavení běhu promlčecí doby ohledně tvrzených pohledávek navrhujícího věřitele. A ještě jinak řečeno, s podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka E dovolatel žádná očekávání co do (ne)promlčitelnosti pohledávek z úvěrových smluv očividně spojovat nemohl. K (ne)způsobilosti dalších dovolatelem označených řízení vyústit v exekuční titul ohledně zajištěné pohledávky (nikoli ohledně zajištění) nebo trvale zajistit stavení běhu promlčecí doby ohledně zajištěné pohledávky (nikoli ohledně zajištění) se Nejvyšší soud vyslovil výše (ad I.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání navrhujícího věřitele a/ bylo odmítnuto, čímž dlužníku E vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (navrhující věřitel b/ není účastníkem dovolacího řízení).
Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužníka E advokátem, sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 23. října 2013) určené (s přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby) z částky 50.000 Kč podle §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013; srov. §8 odst. 1 advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 390/2013 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Tato odměna tak činí 3.100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) jde o částku 3.400 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. září 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu