ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1760.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1760/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Sberbank CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25 08 33 25, zastoupené Mgr. Alešem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) D. D. a 2) J. Ž., oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, PSČ 400 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 126/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. března 2013, č. j. 7 Cmo 239/2012-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek ze dne 14. prosince 2011, č. j. 22 Cm 126/2011-30, jímž Krajský soud v Brně ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. srpna 2011, č. j. 22 Cm 126/2011-13, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 8.000.000,- Kč s 6% úrokem od 25. března 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 26.667,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 559.198,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 a ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14. Tomuto požadavku přitom dovolatel nedostál.
V posuzované věci dovolatelky k otázce přípustnosti dovolání především uvedly, že „napadené pravomocné rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, publikovanou judikaturou a řeší věci judikaturou zatím neřešené“.
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva nebyly podle dovolatelek dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, popřípadě při řešení kterých otázek se měl odvolací soud odchýlit od (rovněž blíže vymezené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takové údaje se ovšem z dovolání nepodávají, když z uplatněné dovolací argumentace není zřejmé, které konkrétní otázky procesního nebo hmotného práva mají dovolatelky za dosud dovolacím soudem neřešené, při řešení kterých otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „rozhodovací praxe“ se řešení takových otázek odvolacím soudem odchyluje.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je pak právně bezvýznamné rovněž dovolací tvrzení, že „otázky namítané žalovanými jsou (…) tzv. otázky zásadního právního významu“. Potud dovolatelky zjevně přehlížejí, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. totiž (od 1. ledna 2013) není budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. též důvody R 80/2013, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že vytýkané vady řízení ani námitky, jež dovolatelky vznášejí proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů s účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu