ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1965.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1965/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce STRODEN MANAGEMENT LIMITED , se sídlem Parou 1A. P. C. 6035, Larnaca, Kyperská republika, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00, proti žalovaným 1/ JUDr. Stanislavu Pokornému , jako správci konkursní podstaty úpadce K. E. M., spol. s r. o., identifikační číslo osoby 47125276, 2/ N. M. , 3/ F. K. , 4/ J. K. , 5/ J. M. , žalovaní 2/ až 5/ zastoupeni JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 32/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014, č. j. 15 Cmo 50/2013-392, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. září 2013, č. j. 3 Cm 32/2004-375, (mimo jiné) zastavil řízení o určení, že žalobce má za úpadcem K. E. M., spol. s r. o. v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 89 K 5/2003 pohledávku ve výši 53.560.315,30 Kč s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení věcí blíže specifikovaných v tomto usnesení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodě II. výroku usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se Vrchní soud v Praze jako soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, (uveřejněného pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen „R 74/2007“).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že závěr, podle kterého má skončení konkursního řízení za následek neodstranitelný nedostatek podmínek řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky, z něhož vychází napadené usnesení odvolacího soudu, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. především dovolatelem zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se od R 74/2007 odchýlil, chybně jej interpretuje. V R 74/2007 Nejvyšší soud – při zkoumání, zda spor z odpůrčích žalob podle §16 ZKV je sporem vyvolaným konkursem – vysvětlil, že typickým znakem sporů vyvolaných konkursem je to, že zásadně nemohou přetrvat ukončení konkursního řízení. Přestože tamtéž dále uvedl, že tato zásada neplatí bezvýjimečně, za typický příklad sporů vyvolaných konkursem, jejichž povaha brání pokračovat ve sporu poté, co nastanou účinky zrušení konkursu na majetek úpadce (§44 až §45 ZKV), označil vedle sporů o vylučovacích žalobách podle §19 odst. 2 ZKV právě spory odporové (o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky, které mají smysl jen pro konkurs a mimo jeho rámec nepůsobí). V těchto případech (na rozdíl např. od sporu o vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich, nebo od některých sporů o odpůrčích žalobách dle §16 ZKV podaných konkursními věřiteli) má podle R 74/2007 skončení konkursního řízení za následek neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (řízení, které spor vyvolalo, zde již není), vyvolávající nutnost postupu podle 104 odst. 1 o. s. ř.
K závěrům uvedeným v R 74/2007 se Nejvyšší soud v daných souvislostech opakovaně přihlásil, viz např. rozsudek ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, uveřejněný pod číslem 80/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2010, pod číslem 36, rozsudek ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 a rozsudek ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1248/2010. Označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. září 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu