ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2008.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2008/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Masná 1493/8, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr. Štěpánu Schenkovi , advokátu, se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2, PSČ 750 02, jako správci konkursní podstaty úpadce Stavebního podniku Přerov, s. r. o. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 48396338, zastoupenému JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem, se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2, PSČ 750 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 Cm 1/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2010, č. j. 6 Cmo 17/2010-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 20 Cm 1/2006-122, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému správci konkursní podstaty určení, že má za úpadcem (Stavební podnik Přerov, s. r. o. „ v likvidaci“) pohledávku ve výši 191.132,42 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o věci samé tak, že se určuje pravost pohledávky ve výši 21.132,23 Kč, ve zbývajícím rozsahu (ohledně zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky ve výši 170.000,19 Kč) jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do požadavku na určení pravosti pohledávky co do dalších 170.000,19 Kč, Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty sjednané v dohodě uzavřené dne 8. ledna 2004 mezi žalobcem a pozdějším úpadcem, přičemž současně v dovolání snáší argumenty na podporu závěru, že v posuzovaném případě byla výše smluvní pokuty přiměřená (a odvolací soud tak neměl důvod přistoupit k moderaci výše smluvní pokuty dle §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“).
Předně Nejvyšší soud podotýká, že dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu (v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé) bylo rozhodováno jednak o pravosti pohledávky z titulu smluvní pokuty sjednané v dohodě ze dne 8. ledna 2004 (k níž se váže dovolatelem uplatněná argumentace o přiměřenosti smluvní pokuty), jednak o pravosti pohledávky z titulu smluvní pokuty sjednané v dohodě ze dne 9. července 2003, přičemž proti závěrům, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části spočívá, dovolatel žádné výhrady nevznáší a neotevírá tak ani žádnou otázku zásadního právního významu, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat.
Nejvyšší soud pak neshledal důvod založit přípustnost dovolání pro posouzení dovolatelem předestřené právní otázky ani ve vztahu k dohodě ze dne 8. ledna 2004, když napadené rozhodnutí je v tomto ohledu v souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněným pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( rozhodnutí je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže –veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil i v rozsudku ze dne 18. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2012, pod číslem 168), ustanovení §301 obch. zák. co do způsobu vymezení kriterií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou.
Uplatnění moderačního práva tudíž není závislé jen na výši smluvní pokuty. Přitom moderovat ve smyslu §301 obch. zák. lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení (procentuální sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení); k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 1994, sp. zn. 15 Co 481/93, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 1999, pod číslem 45 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012. Sazba 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení tak může v závislosti na dalších konkrétních okolnostech případu vést k závěru o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě, stejně jako může být shledána pro poměry dané věci přiléhavou.
Srov. v obdobných souvislostech též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010. V něm Nejvyšší soud při úvaze o výši smluveného úroku z prodlení (s vědomím názoru vyjádřeného Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 a ze dne 1. července 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, jenž shledal bez dalšího protiústavním smluvený úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně) akcentoval potřebu zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu.
V poměrech dané věci přitom odvolací soud vyšel z individuálního posouzení kritérií rozhodných pro použití moderačního práva a z výše ustanoveného judikatorního rámce nevybočil způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu