ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2145.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2145/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce NYPRO hutní prodej, a. s., se sídlem v Malých Svatoňovicích č. p. 291, PSČ 542 34, identifikační číslo osoby 25 26 20 68, zastoupeného Mgr. Petrem Renthem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Karlovo náměstí 88, PSČ 547 01, proti žalovaným 1) J. T. , a 2) EK Tech s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 27 21 09 28, oběma zastoupeným JUDr. Václavem Markem, advokátem, se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 299/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012, č. j. 5 Cmo 436/2011-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 5 Cmo 436/2011-140, k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek ze dne 9. února 2011, č. j. 39 Cm 299/2010-63, kterým Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. července 2010, č. j. 39 Cm 299/2010-12, jímž uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1.019.470,- Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.398,- Kč a náhradu nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku o nákladech řízení, podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a navrhujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelé považují posouzení, zda dohodou o vypořádání pohledávek směnkou č. V 0210e, uzavřenou mezi žalobcem a druhým žalovaným dne 29. ledna 2010 (dále jen „dohoda o vypořádání pohledávek“), došlo k nahrazení předchozího směnečného závazku novým směnečným závazkem a předmětná směnka je tedy směnkou platební, jak dovodil odvolací soud, či zda na základě této dohody došlo k zajištění předchozího směnečného závazku novou směnkou, jak dovozují dovolatelé. Podle mínění dovolatelů odvolací soud učinil závěr, který ze „skutkového podkladu“ nevyplývá, v záležitosti, kterou se soud prvního stupně vůbec nezabýval, a tak účastníkům řízení „odebral instanci“.
Dovolatelé na podporu své argumentace poukazují na to, že v dohodě o vypořádání pohledávek je sice použitý výraz „vypořádat závazek“, z jejího dalšího obsahu je však patrná vůle smluvních stran zajistit novou směnkou předchozí směnečný závazek.
Další otázku zásadního právního významu dovolatelé spatřují v tom, zda v případě nedostatku prezentace směnky, kdy až do okamžiku doručení směnečného platebního rozkazu spolu se žalobou směnečný rukojmí nebyl vyzván k zaplacení směnečného dluhu a nevěděl, že směnečný dluh nadále trvá, může být směnečný rukojmí zavázán zaplatit směnečnou pohledávku. V době vydání směnečného platebního rozkazu ještě „skutečnost prezentace směnky“ dána nebyla a nebyly tak splněny předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu vůči směnečnému rukojmímu. Podle dovolatelů doručením směnečného platebního rozkazu spolu s žalobou nastávají účinky prezentace směnky vůči směnečnému dlužníkovi, nikoliv vůči avalistovi.
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud, jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.), dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládají.
Z argumentace dovolatelů k obsahu dohody o vypořádání pohledávek neplyne nic, co by odůvodnilo závěr o existenci právní otázky zásadního významu. Odvolací soud posoudil obsah této dohody v souladu s výkladovými pravidly určenými §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dovolateli vytýkaná vada řízení, spočívající v tom, že odvolací soud účastníkům řízení „odebral instanci“, když dospěl ke shora uvedenému závěru o obsahu dohody o vypořádání pohledávek v situaci, kdy se soud prvního stupně výkladem obsahu této dohody vůbec nezabýval, podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvojinstanční; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni. Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009 a ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010).
Konečně otázku zásadního právního významu Nejvyšší soud nespatřuje ani v dovolateli zpochybňovaném závěru odvolacího soudu, podle něhož doručením směnečného platebního rozkazu spolu s žalobou nastávají účinky prezentace směnky vůči avalistovi. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že právní následky předložení směnky k placení vůči přímému směnečnému dlužníku nastávají doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníku (viz zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2002, pod číslem 37 a ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v témže časopise číslo 4, ročník 2003, pod číslem 62); tento závěr se – vzhledem k čl. I §47 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uplatní nejen ve vztahu k výstavci směnky vlastní či směnečníkovi směnky cizí, ale i ve vztahu ke směnečnému rukojmímu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009).
Nejvyšší soud odmítl dovolání i v rozsahu, jímž je napadena výroková část rozsudku odvolacího soudu týkající se nákladů řízení, neboť dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu