ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.254.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 254/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně OKNO, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Šumavská 31, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60 69 79 71, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, PSČ 760 01, proti žalovaným 1) B. W. , zastoupenému Mgr. Petrem Břečkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Chlumova 1436/3, PSČ 586 01 a 2) Veckafen AG , se sídlem 5033 Buchs, Nelkenweg 16, Švýcarská konfederace, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 132/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. září 2011, č. j. 7 Cmo 91/2011-199, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. září 2011, č. j. 7 Cmo 91/2011-199, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2011, č. j. 3 Cm 132/2009-167, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 3 Cm 132/2009-167, zrušil ve vztahu k prvnímu žalovanému směnečný platební rozkaz ze dne 24. července 2009, č. j. 3 Cm 132/2009-18, jímž žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 3.500.000,- Kč s 6 % úrokem od 2. března 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 11.667,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1) Žalobkyně se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění ze směnky vlastní vystavené v Brně dne 8. března 2006 prvním žalovaným na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 3.500.000,- Kč, se splatností na viděnou. Za zaplacení směnky (dále též jen „sporná směnka“) převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný.
2) Proti směnečnému platebnímu rozkazu, kterým soud prvního stupně návrhu žalobkyně vyhověl, podal v zákonné lhůtě námitky první žalovaný. V nich (mimo jiné) namítal, že v období po 8. březnu 2006 převedl druhý žalovaný žalobkyni více než 3.500.000,- Kč, „proto je pohledávka uhrazena“.
3) Dne 22. února 2005 uzavřela žalobkyně jako „dodavatel“ s druhým žalovaným jako „odběratelem“ (jednajícím při uzavření smlouvy prvním žalovaným) „obchodní smlouvu“, na jejímž základě se žalobkyně zavázala dodávat druhému žalovanému okenní a dveřní prvky z plastu. Část ceny výrobků dodaných žalobkyní druhému žalovanému v období do 2. listopadu 2006 byla vyúčtována dvaceti fakturami v celkové výši 305.759,55 švýcarských franků (vyjádřeno v české měně – při kurzu platném v roce 2006 – představovala tato částka 5.442.510,- Kč) a druhým žalovaným byla také zaplacena.
4) Sporná směnka byla podle ujednání účastníků vystavena k zajištění pohledávek, které žalobkyni vznikly na základě smlouvy ze dne 22. února 2005 a které „zde musely být k datu vystavení směnky dne 8. března 2006“.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaný se uvedenou námitkou povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem ubránil. Přitom zdůraznil, že z obsahu vznesené námitky lze dovodit, že první žalovaný nenamítá zaplacení sporné směnky, nýbrž uplatňuje kauzální námitku, podle níž kauza sporné směnky zanikla, když po jejím vystavení byly směnkou zajištěné pohledávky uhrazeny. Vzhledem k tomu, že první žalovaný v řízení jak tvrzený účel sporné směnky, tak zaplacení směnkou zajištěných pohledávek prokázal, soud vydaný směnečný platební rozkaz zrušil.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky žalovaného, že směnkou zajištěná pohledávka zanikla, akcentuje, že na základě výsledků provedeného dokazování nelze mít žádné pochybnosti o tom, že sporná směnka byla směnkou zajišťovací, jejímž účelem bylo zajistit splnění povinnosti druhého žalovaného zaplatit cenu výrobků dodaných druhému žalovanému žalobkyní podle smlouvy ze dne 22. února 2005, a že tato cena byla druhým žalovaným zaplacena. V této souvislosti považoval za bezvýznamné, že spornou směnkou byla zajištěna jen část závazku druhého žalovaného, jakož i skutečnost, že spornou směnku vystavil druhý žalovaný, zatímco kauzální dlužník směnku podepsal jen jako směnečný rukojmí. Je pouze věcí dohody dlužníka a věřitele, pokračoval odvolací soud, zda „k použití zajišťovacího instrumentu ve formě směnky přistoupí a v jakém rozsahu tak učiní“. Stejně tak se od uzavřené dohody (směnečné smlouvy) „odvíjí charakter jednotlivých směnečných dlužníků“, když právě tato smlouva určuje, „kdo je v postavení věřitele a kdo v postavení dlužníka a rovněž za jakým účelem je směnka vystavována“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka především namítá, že soudy nižších stupňů „nepřípustně interpretovaly“ námitku prvního žalovaného založenou na tvrzení, že po datu vystavení směnky bylo žalobkyni převedeno druhým žalovaným více než 3.500.000,- Kč a proto byla pohledávka uhrazena. Taková námitka je podle dovolatelky „natolik nejasná a neurčitá, že žádným výkladovým postupem nelze zjistit její určitý a jasný obsah“. Rozhodně ji pak nelze interpretovat způsobem, kterým k výkladu námitek přistoupily soudy obou stupňů, totiž že první žalovaný uplatňuje kauzální námitku, podle níž sporná směnka měla zajišťovací charakter k pohledávce žalobkyně za druhým žalovaným, přičemž tato pohledávka již byla uhrazena. Z tvrzení obsažených v námitkách se nepodává, že by směnka měla mít zajišťovací charakter ke konkrétní pohledávce, tato pohledávka ostatně není ani jasně, určitě a srozumitelně konkretizována.
Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkazy, které žalobkyně navrhovala k prokázání jejího tvrzení o tom, že sporná směnka neplnila funkci zajišťovací, nýbrž platební a bez dalšího uzavřely, že žalobkyně neunesla ohledně tvrzeného účelu sporné směnky důkazní břemeno.
Soudy se pak nevypořádaly ani s dalšími výhradami, jimiž žalobkyně zpochybňovala tvrzení prvního žalovaného o zajišťovací funkci sporné směnky, přičemž zcela pominuly též její tvrzení o tom, že ostatně ani prokázanými platbami nebyla pohledávka žalobkyně z obchodního vztahu založeného smlouvou ze dne 22. února 2005 uhrazena v plné výši, když celková výše dluhu druhé žalované činila ke dni vystavení směnky 5.907.573,02 Kč.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je – co do závěru, že první žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil kauzální námitku zániku směnkou zajištěné pohledávky – v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu.
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, navazuje na výše uvedené závěry, dále vysvětlil, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
V soudní praxi konečně není pochyb o tom, že je nutné rozlišovat mezi kauzální námitkou zaplacení pohledávky směnkou zajištěné a námitkou zaplacení směnky, s tím, že každá z těchto námitek je založena na odlišných skutkových tvrzeních (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 125/2006, ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Cdo 354/2008 nebo ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 538/2007).
Poměřováno shora uvedenými kritérii závěr soudů nižších stupňů, podle něhož první žalovaný uplatnil ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu rovněž námitku zániku směnkou zajištěné pohledávky (kauzální námitku), neobstojí.
Soudy obou stupňů spatřovaly kauzální námitku prvního žalovaného v námitkovém tvrzení, podle něhož „po 8. březnu 2006 bylo společnosti Okno převedeno více než 3.500.000,- Kč od společnosti Veckafen AG. Proto je pohledávka uhrazena.“ Z takto formulovaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu však nelze (posuzováno dle jejich obsahu, viz §41 odst. 2 o. s. ř.) dle přesvědčení Nejvyššího soudu dovodit, že by jimi první žalovaný uplatnil kauzální námitku (zániku směnkou zajištěné pohledávky), když v námitkách nejen není žádným způsobem konkretizována pohledávka, k níž by se měla směnka vztahovat, ale nijak se z nich nepodává dokonce ani to, že by směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, měla být směnkou zajišťovací.
Založil-li v projednávané věci první žalovaný obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu (ve vztahu k namítanému zaplacení částky převyšující 3.500.000,- Kč) jen na tvrzení, podle něhož „je pohledávka uhrazena“, pak – při absenci jiných skutkových tvrzení – neumožňovaly námitky prvního žalovaného soudům přezkoumat správnost směnečného platebního rozkazu z jiného hlediska, než zda tvrzenými platbami došlo k zaplacení pohledávky, jež byla předmětem daného řízení, tj. pohledávky ze žalobkyní vymáhané směnky.
Na shora uvedených závěrech přitom není způsobilý nic změnit ani v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu obsažený poukaz na (k námitkám připojené) listiny, jimiž první žalovaný hodlal namítanou úhradu částky 305.759,- švýcarských franků prokázat.
Jakkoliv Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dříve při výkladu zabývajícím se projednatelností žaloby ve smyslu §79 o. s. ř. připustil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu (listinný důkaz), kterou žalobce připojí k žalobě jako její přílohu (srov. jeho rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35), představuje takový závěr (jež se nepochybně obdobně uplatní také při řešení otázky, jaké námitky žalovaný vznesl – se zřetelem k vylíčeným rozhodujícím skutečnostem ve včas podaných námitkách – proti směnečnému platebnímu rozkazu) jen výjimku ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně, včetně požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci přitom zjevně ke skutkovému vymezení (kauzální) námitky nedošlo ani výše uvedeným způsobem. Z obsahu podaných námitek neplyne, že by první žalovaný projevil vůli vylíčit některou z rozhodujících skutečností, na nichž zakládal své námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, tak, že ohledně ní odkáže na její popis v některém z připojených listinných důkazů, nehledě k tomu, že z obsahu těchto listin ani žádné takové skutečnosti (co se týče funkce sporné směnky a případné identifikace směnkou zajištěné pohledávky) nevyplývají.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, podle kterého první žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil kauzální námitku zániku směnkou zajištěné pohledávky) neobstojí, Nejvyšší soud (aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu