ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2609.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2609/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky K. G. , zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, PSČ 110 00, za účasti 1) Stavebního bytového družstva Havířov , se sídlem v Havířově - Prostřední Suché, Hornosušská 1041/2, PSČ 735 64, identifikační číslo osoby 00415227, a 2) L. H. , zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Černá Pole, nám. 28. října 1898/9, PSČ 602 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 58/2010, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2012, č. j. 5 Cmo 371/2011-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. května 2011, č. j. 28 Cm 58/2010-80, zamítl návrh na určení, že navrhovatelka je členkou Stavebního bytového družstva Havířov (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatelky potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně (první výrok), změnil nákladové výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), jako nepřípustné.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu [srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2006“)].
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že z titulu zajišťovacího převodu členských práv a povinností L. H. ve Stavebním bytovém družstvu Havířov nedošlo k převodu členského podílu jmenované na navrhovatelku, a to z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy uzavřené mezi navrhovatelkou v postavení věřitele a L. H. v postavení dlužníka (dále jen „úvěrová smlouva“) dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Důvody neplatnosti úvěrové smlouvy odvolací soud shledal jednak v rozporu s dobrými mravy (v tomto směru odvolací soud odkázal na podrobné odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, se kterým se plně ztotožnil), a jednak v rozporu s úpravou úvěrové smlouvy v §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Navrhovatelka v podaném dovolání vytýká soudům nižších stupňů, že řízení zatížily vadou, když skutkové závěry ohledně postavení účastníků úvěrové smlouvy, jejího účelu, přípravy a uzavření bez řádného odůvodnění učinily na základě tvrzení účastnice řízení L. H., nikoliv na základě provedených důkazů, přičemž tato „problematická“ tvrzení nekorespondují s provedenými listinnými důkazy, a dále že odvolací soud nesprávně „definoval meze“ smluvní volnosti účastníků úvěrové smlouvy dle §497 a násl. obch. zák., pokud ujednání o způsobu poskytnutí úvěru v čl. II smlouvy o úvěru shledal v rozporu se zákonem.
Z výše uvedeného je patrné, že dovolatelka shora uvedenou výtkou vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů uplatňuje (posuzováno dle obsahu) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá [navíc tato argumentace dovolatelky je lichá, neboť soud prvního stupně na str. 4 – 14 usnesení přehledně a obsáhle uvádí, z kterého důkazu učinil jednotlivá skutková zjištění, tato pak na str. 14 – 15 usnesení shrnuje do závěru o skutkovém stavu věci, přitom vychází (mimo jiné) z účastnické výpovědi L. H., coby důkazního prostředku dle §131 o. s. ř., a odvolací soud pak (až na výjimku týkající se části obsahu úvěrové smlouvy) na skutková zjištění soudu prvního stupně odkazuje].
K argumentaci dovolatelky ohledně výkladu §497 a násl. obch. zák. Nejvyšší soud předesílá, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud (jak již bylo uvedeno shora) je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále R 48/2006, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výhrady dovolatelky k odvolacím soudem podanému výkladu §497 a násl. obch. zák. bezvýznamné, neboť k zamítnutí návrhu postačí sám o sobě závěr odvolacího soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy dle §39 obč. zák. Ani dovolatelkou zastávaný výklad §497 a násl. obch. zák. by se tak v jejích poměrech projevit nemohl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a Stavebnímu bytovému družstvu Havířov ani L. H. podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012), se podává z bodu 7, článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. září 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu