ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2701.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2701/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně VFS Trading s. r. o., se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 341/16, PSČ 591 01, identifikační číslo osoby 15544478, zastoupené JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 152/4, PSČ 591 01, proti žalované Mgr. L. Š., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, PSČ 591 01, o zaplacení částky 2.300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 163/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 18. prosince 2012, č. j. 54 Co 740/2012-433, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. března 2012, č. j. 14 C 163/2008-396, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl žalobu o zaplacení 2.300.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 54 Co 740/2012-433, Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudkem ze dne 4. října 2010, sp. zn. 54 Co 885/2010, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. května 2010, č. j. 14 C 163/2008-266 (jímž soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Opírá-li dovolatelka přípustnost dovolání o ustanovení §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, přehlíží, že podle čl. II., bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Namítá-li, že se soudy měly zabývat tím, zda smlouva o půjčce uzavřená mezi účastníky řízení není – podle obsahu – smlouvou o úvěru (v důsledku čehož by byla promlčecí doba čtyřletá), přehlíží, že podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů (jejichž správnost nemůže být dovolacím soudem v režimu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přezkoumávána a které ostatně dovolatelka nezpochybňuje) byly nejprve dne 2. května 2006 žalobkyní poskytnuty finanční prostředky (na účty třetích osob) a teprve následně byla sepsána smlouva o půjčce se žalovanou. Právním důvodem poskytnutí finančních prostředků tudíž nemohla být písemná smlouva uzavřená teprve následně (srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 333/2009, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nedošlo-li k poskytnutí finančních prostředků na jejím základě, je pro posouzení délky promlčecí doby bez právního významu, zda ji lze podle obsahu posoudit jako smlouvu o úvěru.
Námitkami, podle nichž nebylo v řízení prokázáno, kdy se druhý jednatel (Ing. S.) dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení (neboť soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a věrohodnost svědeckých výpovědí), dovolatelka pouze polemizuje s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně dovolací důvod podle posledně označeného ustanovení dovolatelka nemá (s ohledem na to, že přípustnost dovolání může být založena toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) k dispozici a k jeho přezkoumání dovolání připustit nelze.
Obecnou námitkou, podle níž je obranu žalované nutno považovat za rozpornou s dobrými mravy, pak dovolatelka žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neotevírá.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je – podle posledně označeného ustanovení – nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Jelikož závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněné pohledávky (jehož zpochybnění nenaplňuje předpoklad zásadního právního významu napadeného rozhodnutí) vede sám o sobě k zamítnutí žaloby, nečiní dovolání přípustným ani námitka nesprávného posouzení pasivní věcné legitimace žalované (její přezkoumání by na výsledku sporu nemohlo ničeho změnit).
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalované náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu