ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3087.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3087/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, V kolkovně 921/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. Stanislavu Kuželovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Médeia Bohemia, a. s., identifikační číslo osoby 25 28 10 71, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Voleským, advokátem, se sídlem v Praze 5, Staropramenná 3117/17, PSČ 150 00 a 2) Výstavnictví a. s., se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25 09 78 06, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359/4, PSČ 500 03, o určení pravosti a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 84/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 15 Cmo 8/2012-675, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 15 Cmo 8/2012-675, potvrdil rozsudek ze dne 18. října 2011, č. j. 45 Cm 84/2002-633, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Česká republika – Ministerstvo financí) domáhala vůči správci konkursní podstaty úpadce Médeia Bohemia, a. s. (Ing. Stanislavu Kuželovi) určení:
a) Pravosti pohledávky „z titulu plnění poskytnutého na základě smlouvy o úvěru ze dne 4. října 1999 mezi IPB, a. s. jako věřitelem a společností TANARI a. s., dříve Quantum Praha, a. s. jako dlužníkem a z titulu zástavní smlouvy ze dne 11. listopadu 1999 mezi IPB, a. s., jako zástavním věřitelem a úpadcem, jako zástavcem a z titulu zástavní smlouvy ze dne 4. října 1999 mezi IPB, a. s., jako zástavním věřitelem a úpadcem jako zástavcem ve výši 170.436.954,- Kč přihlášené v konkursním řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 42 K 10/2002 na majetek úpadce“;
b) Práva na oddělené uspokojení výše uvedené pohledávky „ze zpeněžení“ akcií specifikovaných ve výroku rozhodnutí a „z finančního plnění, které se do konkursní podstaty dostalo jako plnění v souvislosti s vyloučením (specifikované části) akcií z konkursní podstaty úpadce“.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru o absolutní neplatnosti zástavních smluv ze dne 4. října 1999 a 11. listopadu 1999 podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák.“), tj. z důvodu absence předchozího souhlasu valné hromady úpadce.
Přitom akcentoval, že byl-li K. T. v rozhodné době (k datu uzavření zástavních smluv) předsedou představenstva společnosti TANARI a. s., byla uvedená společnost ve vztahu k němu osobou blízkou. Byl-li jmenovaný zároveň členem dozorčí rady zástavce (rozuměj úpadce), jenž uzavřel (zástavní) smlouvu, jejímž obsahem bylo zajištění závazků společnosti TANARI a. s., uzavřel úpadce zástavní smlouvu s osobou blízkou členu své dozorčí rady. Obě zástavní smlouvy tak podléhaly režimu ustanovení §196a odst. 1 obch. zák.
V tomto směru se odvolací soud přihlásil (jako ke správným) k závěrům formulovaným v rozsudku ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2010, pod číslem 136, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k otázce (ne)platnosti zástavní smlouvy z 11. listopadu 1999, a které v tomto směru plně dopadají i na zástavní smlouvu ze dne 4. října 1999.
Dále doplnil, že „je-li v protokole o přezkumu zaznamenáno“ stanovisko prvního žalovaného „popírám“ a druhé žalované „popírám co do důvodu“, pak takovéto popření pohledávky je způsobilé vyvolat účinky, které s ním ustanovení §23 odst. 1, respektive §24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), spojují, tj. že taková pohledávka se nepovažuje za zjištěnou. Jakkoli připustil, že žalovaní argumentovali (jen) „neexistencí zajištěné pohledávky z důvodu jejího započtení“, současně zdůraznil, že soudu prvního stupně (ani odvolacímu soudu) nic nebránilo přihlédnout při právním posouzení věci i k jinému důvodu neexistence pohledávky žalobkyně, tj. k absolutní neplatnosti právních úkonů (zástavních smluv), o které žalobkyně „důvod své přihlášky opírala“.
V situaci, kdy se žalobkyně domáhala určení pravosti a práva na oddělené uspokojení svých pohledávek v konkursu vedeném na majetek (jen) zástavního dlužníka, odvolací soud, aniž se zabýval existencí zajištěné pohledávky, shledal (zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti zástavních smluv a v této souvislosti s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 (uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), požaduje, aby věc byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, považujíc právní posouzení věci obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4822/2008 za nesprávné. Rovněž „připomíná“, že „platnost zástavních smluv, stejně jako existence pohledávky za obligačním dlužníkem (TANARI a. s.) a nárok žalobce na oddělené uspokojení, byla pravomocně posouzena v řízení vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích pod č. j. 13 Cm 129/2005 a potvrzena Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím“.
Dále „je přesvědčena, že její pohledávka (…) vůbec nebyla řádně popřena a má se proto bez dalšího za zjištěnou“. Potud poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98 a ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003 (uveřejněné pod čísly 76/2002 a 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 76/2002“ a „R 31/2007“). Současně zdůrazňuje, že „žalovaní namítli jen neexistenci zajištěné pohledávky z důvodu započtení“, pročež výhrady prvního žalovaného co do neplatnosti zástavních smluv „nebyly vůbec relevantní“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jde-li o řešení otázky „řádného“ popření pohledávky, v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje judikaturu Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněného pod číslem 81/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2561/2012. Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu ani s dovolatelkou zmíněnými R 76/2002 a R 31/2007. V konkursu vedeném na majetek (jen) zástavního dlužníka totiž není rozdíl mezi popřením pravosti pohledávky a popřením pořadí pohledávky; taková popření vždy dovolují soudu zkoumat, zda věřitel popřené pohledávky má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění či nikoli (viz obdobně v insolvenčních poměrech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněné pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K možnosti (oprávnění) soudu přihlédnout k absolutní neplatnosti právního úkonu, dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O tom, že zástavní smlouvy neobsahovaly žádnou zmínku o tom, že byly uzavřeny po předchozím souhlasu valné hromady úpadce, není žádných pochybností.
K absolutní neplatnosti zástavních smluv pro absenci předchozího souhlasu valné hromady úpadce (§39 obč. zák a §196a odst. 1 obch. zák.), srov. v judikatuře Nejvyššího soudu vedle již zmíněného rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, dále rozsudek ze dne 20. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012, rozsudek ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 23/2013, rozsudek ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2008, pod číslem 31, rozsudek ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003 a usnesení ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4318/2010. Ke korekci tohoto názoru pak Nejvyšší soud neshledal důvod ani z hlediska argumentace dovolatelky v poměrech dané věci.
Výhrady dovolatelky založené na výsledku řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 129/2005 (o žalobě České republiky – Ministerstva financí proti Ing. Miroslavu Kořenářovi, jako správci konkursní podstaty úpadce TANARI a. s., Ing. Stanislavu Kuželovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Médeia Bohemia, a. s. a DEVELOP a. s. v likvidaci o určení pravosti pohledávky a práva na oddělené uspokojení) jsou nevýznamné již proto, že ve vztahu k žalovanému správci konkursní podstaty úpadce Médeia Bohemia, a. s. byla rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 15 Cmo 239/2009-657) a dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3729/2010) založena na závěru, podle něhož žalovaný ztratil postavení konkursního věřitele, čímž zanikla jeho účast v konkursním řízení vedeném na majetek společnosti TANARI a. s. Otázkou platnosti zástavních smluv (ve vztahu mezi žalobkyní a tímto žalovaným) se žádný z označených soudů nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a prvnímu žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. září 2012), která podle ustanovení §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč; celkem činí 2.904,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou je odůvodněn tím, že procesně úspěšné druhé žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. září 2014
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu