ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3128.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3128/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky V. H. , zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, PSČ 180 00, za účasti společnosti 1. A – Z, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Průhonická 3, identifikační číslo osoby 26150581, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 414/28, PSČ 120 00, o vyplacení vypořádacího podílu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 99/2008, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č. j. 14 Cmo 313/2012-342, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. února 2012, č. j. 75 Cm 99/2008-241 uložil společnosti 1. A – Z, s. r. o. (dále jen „společnost“) zaplatit navrhovatelce z titulu vypořádacího podílu 2.391.737,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se návrh zamítá (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
Závěr, podle něhož se výše vypořádacího podílu stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, neurčuje-li společenská smlouva, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce, plyne zcela jednoznačně z textu §61 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř.
Poukazuje-li dovolatelka na závěry, jež Nejvyšší soud formuloval např. v usnesení ze dne 27. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011 (které je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), přehlíží, že Nejvyšší soud v něm posuzoval otázku poctivosti a proporcionality vypořádání mezi společníky ve vztahu k možným způsobům určení výše vypořádacího podílu. V projednávané věci se odvolací soud touto otázkou zabýval a nezjistil rozdíl mezi výší vlastního kapitálu a čistého obchodního majetku. Namítá-li dovolatelka, že jí společnost dosud nezaplatila kupní cenu za převedené nemovitosti a že v účetnictví jako věřitele této pohledávky nesprávně vede pouze druhého společníka a jednatele (a současně bývalého manžela dovolatelky), zaměňuje pohledávku z titulu vypořádacího podílu s pohledávkou na zaplacení kupní ceny. Skutečnost, že společnost podle dovolatelky chybně považuje za věřitele této pohledávky pouze bývalého manžela dovolatelky, pak nemá vliv (což ostatně ani dovolatelka netvrdí) na výši vlastního kapitálu (srov. §6 odst. 4 obch. zák.) ani čistého obchodního majetku (srov. §6 odst. 1 až 3 obch. zák.).
Závěr, podle něhož v projednávané věci nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř., je taktéž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2005, sp. zn. IV. ÚS 397/05, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Ústavního soudu. Z toho, že dosud nebylo vypořádáno společné jmění manželů a možnosti dovolatelky disponovat s tímto majetkem jsou omezené, nelze dovozovat, že je nespravedlivé, aby společnost, která důvodně hájila svá ohrožená práva, obdržela náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložila.
Konečně vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu) nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně napadené rozhodnutí tvrzenou vadou netrpí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu