ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3250.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3250/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatele L. F. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8/8, PSČ 602 00, za účasti 1) VICTORIA, italsko české společnosti s r. o. v likvidaci , se sídlem v Brně, Benešova ul. – podchod, PSČ 663 66, identifikační číslo osoby 44014449, zastoupené JUDr. Dagmar Filemonovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Záhřebská 2486/31, PSČ 616 00, a 2) Ing. M. Z. , zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 604 12, o odvolání likvidátora společnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 196/2007, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2013, č. j. 5 Cmo 158/2012-311, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2013, č. j. 5 Cmo 158/2012-311, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 18 Cm 196/2007-79, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 18 Cm 196/2007-79, zamítl návrh na odvolání Ing. M. Z. z funkce likvidátora společnosti VICTORIA, italsko česká společnost s r. o. v likvidaci (dále jen „společnost“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výroky II. a III.].
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok), změnil výrok III. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Soudy vyšly (mimo jiné) z toho, že:
1) Společnost byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddílu C, vložky 3161, dne 5. listopadu 1991.
2) Navrhovatel byl od 7. července 1998 zapsán v obchodním rejstříku jako společník společnosti se splaceným vkladem 380.000,- Kč, přičemž základní kapitál společnosti činil 400.000,- Kč.
3) Navrhovatel, který byl od 30. března 1993 zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel společnosti, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 1999, č. j. F 15412/99, C 3161-81, z obchodního rejstříku jako jednatel společnosti vymazán, neboť mu byl ukončen dlouhodobý pobyt na území České republiky. Ani přes výzvu soudu ze dne 8. ledna 1999 nebyl nový jednatel společnosti jmenován.
4) Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2004, č. j. 18 Cm 41/2004-8, byla společnost zrušena s likvidací a jejím likvidátorem byl jmenován Ing. M. Z. (dále též jen „likvidátor“). Důvodem pro zrušení společnosti byla skutečnost, že od 28. července 1999 neměla společnost v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán.
5) Likvidátor se pokusil kontaktovat navrhovatele dopisem předaným k poštovní přepravě 18. února 2005. Italská pošta zásilku vrátila 23. února 2005 s tím, že se navrhovatel z místa doručení odstěhoval.
6) Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 69 Nc 4901/2003-9, jež nabylo právní moci dne 27. prosince 2005, byla vůči společnosti nařízena exekuce (sp. zn. 030 EX 1874/03) pro 15.135,13 Kč s příslušenstvím (v obchodním rejstříku zapsáno 15. června 2005, vymazáno 29. června 2007; dále též jen „exekuce“).
7) Navrhovatel zaslal soudnímu exekutorovi Mgr. Jaroslavu Homolovi 25.000,- Kč na úhradu uvedeného dluhu společnosti, tato částka mu byla vrácena zpět s tím, že jako společník za závazky společnosti (poté, co bylo do obchodního rejstříku zapsáno splacení jeho vkladu v plném rozsahu) neručí.
8) Dopisy ze dne 1. června 2007 a ze dne 5. června 2007 navrhovatel likvidátorovi „zakázal“ dále jednat za společnost a požádal jej o neprodlené sdělení všech detailů o dosavadním průběhu likvidace, zejména o existenci případných dluhů společnosti.
Soud prvního stupně úvodem konstatoval, že z provedených důkazů nevyplývají žádné zvláštní okolnosti exekuce vedené pod sp. zn. 030 EX 1874/03. Povinným v exekučním řízení byla společnost, za kterou byl oprávněn jednat pouze ustanovený likvidátor, navrhovatel za závazky společnosti neručil. Likvidátor postupoval správně, když dluh společnosti uhradil. Stejně tak nelze ničeho vytknout postupu soudního exekutora, jenž navrhovateli částku poskytnutou na úhradu dluhu společnosti vrátil.
Soud prvního stupně uzavřel, že likvidátor činil úkony směřující k likvidaci společnosti (odhlášení zaměstnanců společnosti, prodej jejího majetku, úhrada dluhů společnosti), přičemž žádnou zákonnou povinnost neporušil. „Žádné ustanovení neukládá likvidátorovi, aby případně udělil některé jiné osobě plnou moc k úkonům při provádění likvidace a aby sděloval všechny detaily o průběhu likvidace některému ze společníků. Navrhovatel jako jeden ze společníků nevyužil zákonné možnosti požádat likvidátora o soupis jmění společnosti, přičemž vlastně likvidátor ve svém vyjádření a předloženými důkazy zjištěné jmění vymezil“.
Návrh navrhovatele na provedení důkazů výslechem likvidátora a jeho „spisovou agendou“ soud prvního stupně zamítl, „neboť kromě námitek vůči exekučnímu řízení navrhovatel netvrdil žádné jiné konkrétní porušení povinnosti likvidátora.“ Stejně tak zamítl návrh společnosti, aby navrhovatel předložil poslední účetní závěrku, kterou sestavil jakožto jednatel společnosti, a aby likvidátor „předložil výchozí stav při zahájení likvidace“, neboť podle názoru soudu prvního stupně „předmětem přezkoumávání v tomto řízení není stav majetku za období, kdy naposledy společnost jednatele měla do počátku likvidace.“
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně. V souvislosti s exekucí neshledal žádné pochybení likvidátora ani soudního exekutora. Tvrdil-li navrhovatel, že plnil za jiného (společnost) před tím, než dluh uhradil jménem společnosti likvidátor, přehlédl, že s takovým plněním by musel souhlasit oprávněný věřitel (§531 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), což nebylo v řízení ani tvrzeno, ani prokázáno, dovodil odvolací soud.
K otázce soupisu jmění podle §74 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud uvedl, že „v řízení nebylo prokázáno, že by likvidátor soupis jmění sestavil, ale ani to, že by navrhovatel likvidátora na počátku likvidace o takovýto soupis žádal.“ Za známku porušení povinností likvidátora odvolací soud nepovažoval ani delší trvání procesu likvidace. Nadto podle odvolacího soudu obsah spisu nasvědčuje tomu, že likvidace byla již ukončena; „za tohoto stavu by již ani nebylo účelné likvidátora odvolávat,“ uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, opíraje jeho přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno tak, že bude návrhu vyhověno.
Dovolatel odvolacímu soudu předně vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1081/2011, uveřejněného pod číslem 96/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2012“).
Podle dovolatele odvolací soud pochybil, nezjišťoval-li, zda likvidátor splnil svou povinnost sestavit ke dni vstupu společnosti do likvidace zahajovací účetní rozvahu a soupis jmění (§74 obch. zák.). Nadto je podle judikatury dovolacího soudu závažným porušením povinností likvidátora nejen nesestavení zahajovací likvidační účetní rozvahy a soupisu jmění, ale i nezaslání soupisu jmění na požádání společníkovi.
K tomu dovolatel uvádí, že od chvíle, kdy zjistil, že je společnost v likvidaci, podnikal vše pro to, aby zjistil její stav, a to jak přímými dotazy adresovanými likvidátorovi, tak v rámci řízení návrhy na provedení důkazů. I sama opatrovnice společnosti navrhla k důkazu „předložení výchozího stavu při zahájení likvidace“. Jakožto dokumentaci nezbytnou pro další postup likvidátora je soupis jmění podle dovolatele možné zahrnout mezi „detaily o průběhu likvidace“, jež dovolatel požadoval ve svých písemných výzvách zaslaných likvidátorovi. Takto učiněná „generální výzva“ je dle názoru dovolatele dostačující žádostí o zaslání soupisu jmění ve smyslu §74 odst. 2 obch. zák. Závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci likvidátor povinnost zaslat soupis jmění dovolateli neměl, či snad dokonce neměl povinnost jej sestavit, je tak podle názoru dovolatele nepřípustně formalistický a v rozporu s ustálenou judikaturou.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká i to, že v napadeném rozhodnutí formuloval zákonem nestanovený požadavek žádat o soupis jmění na počátku likvidace. Obchodní zákoník právo společníka žádat likvidátora o zaslání soupisu jmění nijak časově neomezuje. Dovolatel se přitom o likvidaci dozvěděl „čirou náhodou“, a to nikoli v jejím počátku.
Dovolatel rovněž rozsáhle brojí proti názoru odvolacího soudu, podle něhož by nebylo účelné likvidátora odvolávat, jelikož byla likvidace již ukončena.
Konečně dovolatel v dovolání namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s řadou jeho odvolacích námitek (pomalý průběh likvidace a její průtahy, neaktivita opatrovnice společnosti, neřádný výkon funkce likvidátora v souvislosti s exekucí nařízenou vůči společnosti, nejmenování likvidátora z řad společníků společnosti) a neprovedl jím navržené důkazy.
Ing. M. Z. ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky povinností likvidátora zakotvených v §74 obch. zák. odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (resp. rozhodl v rozporu s ní).
Dovolání je i důvodné.
Podle §74 obch. zák. likvidátor sestaví ke dni vstupu společnosti do likvidace zahajovací likvidační účetní rozvahu a soupis jmění. Účetní závěrku předcházející dni vstupu do likvidace sestavuje statutární orgán. Nesestaví-li statutární orgán tuto účetní závěrku bez zbytečného odkladu po vstupu společnosti do likvidace, přechází tato povinnost na likvidátora (odstavec první). Likvidátor je povinen zaslat soupis jmění každému společníku a věřiteli společnosti, kteří o to požádají (odstavec druhý).
Z §71 odst. 4 obch. zák. plyne, že bez ohledu na způsob určení likvidátora může soud na návrh osoby, jež na tom osvědčí právní zájem, odvolat likvidátora, který porušuje své povinnosti, a nahradit ho jinou osobou.
V rozhodnutí R 96/2012 (jež je veřejnosti přístupné i na webových stránkách tohoto soudu) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož skutečnost, že likvidátor nesestavil soupis jmění, popřípadě zahajovací účetní rozvahu při vstupu družstva do likvidace, je pro posouzení toho, zda porušil podstatným způsobem zákonem stanovené povinnosti, významná, a - nebránily-li likvidátorovi v sestavení tohoto soupisu objektivní okolnosti - jde nepochybně o závažné porušení jeho povinností; to se týká i situace, kdy sice likvidátor soupis jmění sestavil, ale nesplnil povinnost zaslat jej společníku, který o něj požádal (§74 odst. 2 obch. zák.).
Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit se od citovaného závěru ani v projednávané věci. Promítnuto do jejích poměrů to znamená, že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se tím, zda likvidátor soupis jmění (a případně i zahajovací likvidační účetní rozvahu) skutečně sestavil, namítal-li dovolatel, že tak likvidátor neučinil. Případné nesestavení zahajovací likvidační účetní rozvahy a soupisu jmění (jež dle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem dovolatel vskutku namítal), resp. nezaslání soupisu jmění dovolateli na jeho žádost může být (v závislosti na dalších okolnostech případu) závažným porušením povinností likvidátora odůvodňujícím jeho odvolání podle §71 odst. 4 obch. zák.
Uzavřel-li přitom odvolací soud, že „v řízení nebylo prokázáno (…) ani to, že by navrhovatel likvidátora na počátku likvidace o takovýto soupis žádal,“ vyšel z nesprávného předpokladu, že společník či věřitel společnosti může likvidátora žádat o soupis jmění pouze na počátku likvidace. Ustanovení §74 odst. 2 obch. zák. však společníka ani věřitele v podání žádosti o zaslání soupisu jmění nijak časově neomezuje. Likvidátor je tudíž povinen soupis jmění společníkovi na jeho žádost zaslat zásadně kdykoli v průběhu likvidace, a to i v případě, požádal-li společník o jeho zaslání (až) v řízení o odvolání likvidátora.
Zásadně platí, že likvidátor, který porušuje své povinnosti závažným způsobem, či je porušuje opakovaně, může být soudem z funkce odvolán až do doby, kdy jeho funkce jinak zanikne (např. v důsledku výmazu společnosti z obchodního rejstříku, viz §75a odst. 2 obch. zák.). Účelem §71 odst. 4 obch. zák. je umožnit nahradit dosavadního likvidátora, jenž porušuje své povinnosti, novým likvidátorem, jenž likvidaci provede (dokončí) řádně (v souladu s právními předpisy). Z uvedeného plyne, že soud rozhodující o odvolání likvidátora musí vždy zvážit, zda tohoto účelu ještě může být – s ohledem na stav likvidace, jakož i zjištěná porušení povinností likvidátorem – dosaženo odvoláním dosavadního likvidátora a jmenováním likvidátora nového. Závěr odvolacího soudu, podle něhož „za tohoto stavu“ (údajného faktického skončení likvidace) „by již ani nebylo účelné likvidátora odvolávat“, by proto i v poměrech projednávané věci mohl obstát jedině tehdy, kdyby byl též náležitě skutkově podložen.
Ostatními dovolacími námitkami se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jimi dovolatel nevymazuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by splňovala předpoklady přípustnosti stanovené v §237 o. s. ř.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky povinností likvidátora stanovených v §74 obch. zák., na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně posoudí, zda likvidátor splnil svou povinnost sestavit zahajovací likvidační účetní rozvahu a soupis jmění, resp. zaslat soupis jmění na žádost dovolateli. Dojde-li k závěru, že likvidátor některou z uvedených povinností nesplnil, s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci zváží, zda je takové porušení důvodem pro odvolání likvidátora.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu