ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3390.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3390/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Statutárního města Liberec , se sídlem v Liberci I – Starém Městě, nám. Dr. E. Beneše 1/1, identifikační číslo osoby 00262978, zastoupeného JUDr. Alexanderem Šoljakem, advokátem, se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, PSČ 460 01, proti žalovanému P. H. , PSČ 460 14, zastoupenému JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, PSČ 460 01, o nahrazení projevu vůle žalovaného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 87/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. července 2012, č. j. 29 Co 12/2012-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č. j. 24 C 87/2005-140, uložil žalovanému povinnost učinit společně se žalobcem prohlášení vlastníka budovy (ve znění specifikovaném ve výroku) podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (výrok I.), povinnost uzavřít smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu na specifikovaných pozemcích (výrok II.) a povinnost uhradit žalobci hodnotu převáděného spoluvlastnického podílu (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Usnesením ze dne 6. května 2008, č. j. 29 Co 360/2007-199, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zastavil (pro zpětvzetí odvolání) odvolací řízení o odvolání žalovaného proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně I., II. a III. a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesením ze dne 25. května 2011, č. j. 24 C 87/2005-204, Okresní soud v Liberci opravil k návrhu žalobce rozsudek ze dne 5. prosince 2006, č. j. 24 C 87/2005-140, ve výroku II. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesení soudu první stupně potvrdil usnesením ze dne 21. září 2011, č. j. 29 Co 436/2011-214.
Žalovaný podal opětovně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 12. července 2012, č. j. 29 Co 12/2012-239, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že se žaloba zamítá (první výrok), zastavil odvolací řízení o odvolání žalovaného proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně pro překážku věci rozhodnuté podle §159a odst. 1, odst. 5 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) [druhý výrok] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. b) a c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Je tomu tak proto, že k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Brojí-li dovolatel i proti prvnímu (měnícímu) výroku napadeného rozsudku ve věci samé (jímž byla žaloba částečně zamítnuta), napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v jeho prospěch; dovolání tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné.
Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak není objektivně přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním – jakožto mimořádným opravným prostředkem – napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. dovolání není přípustné již proto, že napadenými výroky odvolací soud nerozhodoval ve věci samé.
Podle §238, §238a ani §239 o. s. ř. pak dovolání není přípustné proto, že je nelze podřadit pod žádný z tam vymezených případů (ve vztahu k dovolání proti třetímu výroku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu