ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3405.2010.3
sp. zn. 29 Cdo 3405/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce B. M. , zastoupeného JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 10/1207, PSČ 110 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené JUDr. Karlem Šturmem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 57/813, PSČ 110 00, o zaplacení částky 60.778.523,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 460/1999, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 12/2010-609, takto:
Výrok rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Cdo 3405/2010-670, se opravuje tak, že za slova (…) s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání (…) se doplňuje text „a s výjimkou výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé“.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Cdo 3405/2010-670 (dále jen „rozsudek“), rozhodl o dovolání žalobce (B. M.) proti výroku rozsudku ze dne 14. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 12/2010-609, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 14. října 2009, č. j. 24 Cm 460/1999-551, kterým Městský soud v Praze zamítl ohledně částky 21.951.523,63 Kč s příslušenstvím žalobu jmenovaného proti žalované (Československé obchodní bance, a. s.).
Výrok rozsudku Nejvyšší soud formuloval následovně: „Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 12/2010-609, se s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
Podáním datovaným 1. září 2014, došlým Nejvyššímu soudu téhož dne, žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud odstranil zjevnou nesprávnost ve výroku rozsudku v tom směru, že se zrušující výrok rozsudku Nejvyššího soudu netýká té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 38.827.000,- Kč s příslušenstvím. Přitom poukázal na rozpor mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním, ze kterého zjevně vyplývá, že dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu (jen) žalobce a to (jen) v rozsahu, jenž se nedotknul potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 38.827.000,- Kč s příslušenstvím a že dovolací soud žalobcem vymezený rozsah přezkumu respektoval.
Žalovaná ve vyjádření, datovaném 7. října 2014 a doručeném Nejvyššímu soudu 9. října 2014, požaduje, aby Nejvyšší soud návrh žalobce na opravu rozsudku zamítl.
V této souvislosti zdůrazňuje, že vzhledem k důvodům, pro které Nejvyšší soud přistoupil ke kasaci rozsudku odvolacího soudu, je zjevné, že „posoudil žalobcovým dovoláním nenapadanou část rozsudku odvolacího soudu jako neoddělitelnou od části dovoláním napadené.“ Jelikož „žalobce v řízení uplatňoval specifický nárok na náhradu ušlého zisku, který byl v řízení vyčíslen jako úbytek hodnoty žalobcova podniku k určitému datu kapitalizovaný v čase“, je – podle názoru žalované – část rozsudku odvolacího soudu (potvrzující výrok přiznávající právo na zaplacení částky 38.827.000,- Kč s příslušenstvím) závislá na části rozsudku odvolacího soudu napadené dovoláním žalobce (tj. na potvrzujícím výroku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 21.951.523,63 Kč s příslušenstvím).
Jinými slovy – pokračuje žalovaná – Nejvyšší soud „nemohl připustit“, aby v situaci, kdy svým právním názorem zpochybnil právní základ části nároku (v rozsahu zamítavého výroku), zůstal v právní moci výrok rozsudku soudu prvního stupně, který žalobci přiznává část nároku „na základě chybných právních závěrů a řízení zatíženého vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Dále žalovaná zdůrazňuje, že postupem podle ustanovení §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), lze odstranit „pouze naprosto evidentní chyby, které jsou každému, a tedy i účastníkovi, na první pohled a bez obtíží zjevné“, přičemž „za žádných okolností nesmí být měněn obsah rozhodnutí“. V poměrech dané věci se podle názoru žalované „nejednalo o zcela zřejmé pochybení, k němuž došlo zjevným a okamžitým selháním, buď duševní, nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku a které je pro každého snadno poznatelné“.
Podle ustanovení 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
V poměrech dané věci Nejvyšší soud především akcentuje, že z odůvodnění rozsudku je nepochybné, že dovoláním žalobce byl napaden (a dovolacímu přezkumu otevřen) jen potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu vztahující se k zamítnutí žaloby o zaplacení částky 21.951.523,63 Kč s příslušenstvím; potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 38.827.000,- Kč s příslušenstvím dovoláním žalobce dotčen nebyl a žalovaná proti tomuto výroku dovolání nepodala.
Současně je zjevné, že za stavu, kdy vyhovujícím výrokem bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu škody (ušlého zisku) za dobu do 11. května 2001 a zamítavým výrokem o požadavku žalobce na náhradu škody za dobu následující po tomto datu, nejde ani o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], ani o žádný z případů předvídaných ustanovením §242 odst. 2 písm. a), c) a d) o. s. ř.
To ostatně odpovídá i odůvodnění rozsudku, v němž není jediná zmínka, ze které by bylo možno usuzovat na závislost obou výroků a (ne)vázanost dovolacího soudu rozsahem dovolání žalobce. Argumentace žalované, podle níž „spoléhá na správnost výroku rozsudku“ a podle níž by postupem podle ustanovení §164 o. s. ř. byl nepřípustně změněn obsah rozhodnutí, tak evidentně neobstojí.
Maje za splněné podmínky pro opravu výroku rozsudku (k tomu v obecné rovině srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1311/2013), Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §164 o. s. ř. návrhu žalobce vyhověl.
Po opravě tak výrok rozsudku zní: „Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 12/2010-609, se s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání a s výjimkou výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu