ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3421.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3421/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce Ing. Z. B., zastoupeného JUDr. Evou Fajtlovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Muglinově, Mojžíškové 738/4, PSČ 712 00, proti žalovanému K. J., zastoupenému JUDr. Lenkou Sokolovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Mírové náměstí 519/3d, PSČ 703 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 163/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 7 Cmo 167/2011-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 12. května 2009, č. j. 17 Cm 163/2009-13, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši
460.800,-Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši
1.536,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 74.608,50 Kč.
Rozsudkem ze dne 21. června 2010, č. j. 17 Cm 163/2009-72, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 720,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, podepsal v důsledku psychického nátlaku, který na něj měl vyvíjet žalobce. Podle odvolacího soudu navíc v posuzovaném případě ani o nesvobodný podpis žalovaného na směnce nešlo, neboť pouhé upozornění žalobce adresované žalovanému, že vrácení finančních prostředků (jež mu žalovaný dlužil z jiného právního důvodu) se bude (nepodepíše-li žalovaný spornou směnku) domáhat soudní cestou, nelze samo o sobě kvalifikovat jako bezprávnou výhrůžku, která by mohla ovlivnit svobodu vůle žalovaného.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu (podané výslovně proti oběma výrokům rozsudku) Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, není objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako níže zmíněné rozhodnutí – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci
– posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výhradou, podle níž měly soudy nižších stupňů (tím, že nevyhověly žádosti žalovaného o odročení jimi nařízených jednání) znemožnit žalovanému účast na jednání jak před soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím, žalovaný z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Polemikou se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že žalovaný neprokázal, že spornou směnku podepsal nesvobodně, pak dovolatel uplatňuje (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá, jak Nejvyšší soud vyložil již výše, k dispozici.
Pro úplnost (a bez zřetele k výše uvedenému) Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzovaném případě by ostatně ani opačný úsudek Nejvyššího soudu ohledně (ne)prokázání namítané nesvobody podpisu žalovaného na směnce nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Dovolatel totiž v této souvislosti přehlíží, že jakkoli odvolací soud neměl námitku nesvobodného podpisu za prokázanou, současně uzavřel, že v žalovaným vylíčených okolnostech, za nichž mělo v posuzovaném případě dojít k podpisu směnky, nelze bez dalšího spatřovat psychické donucení (nátlak), jež by mohlo ovlivnit svobodnou vůli žalovaného při podpisu směnky. Tento závěr přitom nebyl dovoláním napaden (dovolatel v této souvislosti žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje) a Nejvyšší soud proto jeho správnost nemůže v dovolacím řízení ani přezkoumat.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu